Last Hardrock Outsider

QUEEN - Hot Space

V minulé recenzi na album „The Game“ jsme se probojovali až do roku 1981 a na jihoamerické turné, dnes se však ještě musíme vrátit o několik měsíců zpět. Dne 8. prosince 1980 totiž vyšla další nahrávka QUEEN, soundtrack, který skupina připravila pro film „Flash Gordon“. Je započítáván do oficiální diskografie kapely jako její deváté studiové album, o nějaké řadovce se ale nedá mluvit ani náhodou. Kolekce čítá 18 položek, z nichž ale pouze dvě jsou normálně hrané a zpívané písničky. Většinou jde o autentické zvukové záznamy z filmu – různé výbuchy, výkřiky apod., v určitých pasážích podmáznuté hrající kapelou – nebo o jednoduché instrumentální záležitosti sloužící ve filmu jako podklad. Ve velkém množství tracků se navíc opakuje hlavní hudební motiv snímku, skladba „Flash´s Theme“. Ta vyšla pod názvem „Flash“ i jako singl a osobně mám pocit, že úplně stačí pořídit si právě tuhle skladbu, třeba v rámci výběru největších hitů QUEEN, kde se také objevila. Druhou výjimečnou položkou soundtracku je „The Wedding March“, do kytar převedený klasický svatební pochod, který fanoušci kapely často využívají jako hudební doprovod na radnicích a obřadních síních v jejich Den D (sám jsem u jednoho asistoval). Celkově ale tenhle soundtrack jako hudební album moc nefunguje.



Nový hit a staré hity


V roce 1981 kapela opět pilně pracovala a připravovala další skladby. První z nich vyšla 26. října na singlu a jednalo se o ránu přímo do středu terče – do studia v Montreaux QUEEN zašel navštívit David Bowie a výsledkem společného jamu se stal nový obrovský hit „Under Pressure“. Skladba založená na výrazné basové lince, taneční náladě a kontrastu Freddieho a Davidova hlasu neuvěřitelně zafungovala, dostala se až na vrchol britského žebříčku a stáhla k sobě logicky fanoušky Bowieho i Mercuryho a spol. K písničce vznikl i úspěšný klip, ale protože Bowie v době jeho přípravy nebyl k dispozici, bylo video sestaveno ze záběrů různých srážek, výbuchů, hororových postav a podobných motivů vzniklých „pod tlakem“.



Říjen 1981 ale byl pro QUEEN ve znamení několika dalších počinů. Kapela totiž oslavila deset let existence, a protože to byla existence mimořádně plodná a úspěšná, bylo na řadě už zmíněné výběrové album. Bylo nazváno klasicky „Greatest Hits“, čítalo 17 skladeb napříč diskografií (s výjimkou debutu) a jedná se o jedno z neprodávanějších alb všech dob – koupilo si ho neuvěřitelných 25 milionů zájemců. Výběrovka vlastně vyšla v několika variantách, podle toho, jak kde jednotlivé skladby zabodovaly – u japonské verze samozřejmě nesměla chybět přímo pro ostrovní říši napsaná „Teo Torriate“, v americkém provedení pak setlist čítal jen 14 položek a skladby byly navíc oproti základní verzi pořádně promíchány.


Ale to není všechno. QUEEN měli za svých deset let existence nastřádanou pěknou řádku videoklipů, takže je teď mohli vydat pohromadě jako komplet „Greatest Flix“. Jde vlastně o velmi podobný seznam jako na „Greatest Hits“, pár věcí ale logicky chybí nebo je navíc, podle toho, k čemu vznikly pohyblivé obrázky. Kolekce vyšla 19. října 1981. A aby té slávy bylo ještě víc, vyšla i kniha „Greatest Pix“, reprezentativní výběr fotografií skupiny, který pro knihu vybral Jacques Lowe, bývalý osobní fotograf amerického prezidenta Kennedyho. Všechny edice byly přijaty s nadšením a pozice QUEEN se zdála být nezničitelná! Brzy se ale měla zatřást v základech...



Příliš horký vzduch


V prosinci 1981 kapela zamířila do Mnichova a pokračovala s přípravou nového alba. Ovlivněna fenomenálním úspěchem funkové skladby „Another One Bites The Dust“, připravila tentokrát desku výrazně, snad až neuvěřitelně odlišnou od toho, co hrála dosud. Úplně zmizely hard rockové postupy, Mayova kytara byla silně upozaděna a na její místo se nastěhovaly syntenzátory a v některých okamžicích i – považte – automatický bubeník! Většině písniček dominovaly rytmy ve stylu disco, r´n´b, funky a pop, jen několik málo kousků by se dalo přiřadit ke starší tvorbě QUEEN. Navíc se prý kapela ve studiu necítila moc komfortně, členové kapely si byli nějak divně odcizeni a třeba pro Briana Maye a Rogera Taylora byl prý celý projekt spíš očistcem. Skupina chtěla vyjet ze zajetých kolejí a hledat nové cesty – ale tentokrát se to moc nepovedlo. Ne, ne, ne – žádná korektnost, řekněme si to zcela přesně – album „Hot Space“ je průser jak mraky!


Prvním singlem k albu byla 19. dubna 1982 vydaná skladba „Body Language“, a hned nejhorší kentus z celé kolekce! V písni zcela absentuje kytara, hlavním motivem je zmodulovaná linka baskytary (nebo je to syntenzátor?) a do toho afektovaný zpěv prošpikovaný sbírkou nejhorších klišé osmdesátých let – různými výkřiky, rádoby erotickými vzdechy, „umělohmotnými“ zvuky a podobně. Fanoušci stáli nevěřícně s otevřenou pusou a otázkou, jestli je to vtip nebo jestli se QUEEN zbláznili. Singl příliš nezabodoval a problémy měl i klip, kde se to hemží svlečenými těly pomalovanými barvami, protože takhle laděné video nemělo šanci dostat se do televizní rotace. Za jiných okolností by se možná stal kultovní záležitostí, ale s oním pochybným hudebním podkladem byl raději rychle zapomenut.



QUEEN v odrazu diskokoule


Album vyšlo 21. května 1982 a i když podle mě nejhorší skladba už byla venku, ani většina ostatních písní nepatřila právě do síně slávy. Už úvodní „Staying Power“ napovídá, že jestli si fanoušci mysleli, že „Body Language“ byl pouhý úlet, těžce se zmýlili – funky-disco, potlačené kytary, doplňující pazvuky, to všechno bylo i tady. Freddieho hlas v téhle skrumáži taky nezní zrovna příjemně a vůbec, všechno to patří spíš na diskotéku než na rockové album. Kdyby alespoň ta diskotéka byla kvalitně udělaná, ale tentokrát to i s nápady bylo hodně slabé! O dalších skladbách na první straně platí to samé co o úvodovce – „Dancer“ je ještě víc diskotékový, „Back Chat“ totéž, o „Body Language“ jsme se už bavili. Pátá skladba „Action This Day“ je mi afektovaným Mercuryho vřeštěním ještě protivnější, takže upřímně řečeno, mám velký problém první půlku alba vůbec doposlouchat!


Druhá strana desky je lepší. První položka „Put Out The Fire“ mě taky zrovna nebere, ale oproti předchozím „skvostům“ je to celkem slušná pop-rocková písnička. Následuje „Life Is Real (Song For Lennon)“, pomalá věc postavená na klavíru a jemném vokálu, která, jak napovídá název, vzpomínala na nedlouho předtím zavražděného Johna Lennona. Stokrát lepší než předchozí dění, i když o nějakém super kousku se také mluvit nedá. „Calling All Girls“ je zase taneční, ale tentokrát celkem vkusně udělaná, s pěknými rytmickými předěly a slušně to šlape. Třetí skladbou od konce je velmi dobrá, hymnicko-ploužáková „Las Palabras De Amour (The Words Of Love)“, věnovaná jihoamerickému publiku, se kterými měli QUEEN intenzivní vztah. Předposlední „Cool Cat“ je bohužel zase takové ulízané diskotékové číslo se slizkým vokálem, že ho raději rychle přepínám – zajímavé je snad jen to, že v původní verzi zpíval i David Bowie, pak se mu ale výsledek nelíbil a tak se v písničce neobjevuje. Asi měl tehdy víc rozumu než všichni Queeni dohromady! No a když už jsme u Bowieho, doplňme poslední skladbu na „Hot Space“ – je jí už známá „Under Pressure“, která na poslední chvíli zachraňuje reputaci nejdivnější a podle většiny fans nejslabší nahrávky, kterou QUEEN do konce osmdesátých let stvořili.



Za lepšími zítřky


Styl nahrávky, vyznění skladeb a rozladěnost fanoušků se logicky promítla i do přijetí alba. V Británii sice zabodovalo celkem slušně, zato v Americe propadlo a kapela si zde hodně pokazila reputaci. K desce sice vyšlo ještě několik singlů a videoklipů, vesměs ale o ně nebyl moc velký zájem. Na koncertech, na které QUEEN kvůli novým skladbám poprvé za svou existenci přibrali pátého muzikanta, klávesistu Morgana Fishera, se sice nové skladby také hrály, kapela se ale hlavně snažila přesvědčit lidi, že jsou pořád rockovou skupinou. Protože však QUEEN měli věrné příznivce, podrželi je i tentokrát a pomohli jim překonat krizové období.


I když je „Hot Space“ jaké je, přesto k němu můžeme připsat pár pozitivních věcí. Kromě zajímavého obalu stylizovaného do Andy Warhola je na albu zajímavé třeba to, že v roce 1984 vyšlo i v socialistickém Československu, licenčně pro firmu Supraphon, což bylo v zatuchlém normalizačním režimu něco nevídaného! Co je ale daleko důležitější – k „Hot Space“ se kladně vyjádřil Michael Jackson s tím, že ho inspirovalo při skládání nejprodávanějšího alba všech dob – „Thriller“. A desku má rád i Nuno Bettencourt z amerických glam rockových EXTREME, kterého prý hodně ovlivnila při přemýšlení o hře na kytaru. Takže to dnešní trochu uprskané povídání berte jen jako lament jednoho z rockových fanoušků, kteří „Hot Space“ nemůžou ani slyšet. Třeba jste zrovna vy ti, kterým se naopak líbí.


27.10.2018Diskuse (29)DarthArt
lubor.lacina@centrum.cz

 

DarthArt
29.10.2018 15:52

K Lucii ... já jsem je z duše nenáviděl (takový to "máme se rádi, nemáme se rádi", fuj!!) a pak šel čirou náhodou na jejich koncert (kvůli předkapele Sluníčko, kde začínala Lenka Dusilová) ... a jen jsem čuměl, když spustili "Krev a r´n´r" nebo "Vona říká jó", řekl bych, že takhle tvrdí a špinaví pak už nikdy nebyli. Ale nejsem nějakej znalec diskografie Lucie. WV byli s "Anděly" taky jinde, takový zkaženější, pouličnější, pak už to zas bylo takový ulízaný, na můj vkus, a předtím taky. Tak proto ten palec nahoru.

 

DarthArt
29.10.2018 15:48

Gladiator... to je pravda a nejsmutnější na tom je, že oni měli velký talent napsat dobré písničky a takhle to zabili neustálým honěním se za trendy. Třeba jejich třetí album "Third Eye" je excelentní, ale k čemu je to dobrý, když s ním nasrali thrashový fans, a ty nový ani nenechali si na tu změnu zvyknout, protože na MTV frčelo zas něco jinýho. SMutný příběh, vážně. No jo, taky jsme to tady zhruba před rokem probírali...

Oni hrát i skládat uměli, ale to neustálý převlíkání kabátu bylo ohavný.

 

Stray
29.10.2018 15:03

Jsou "jiná" alba na hovno a jsou "jiná" alba skvělá - Hot Space patří spíš mezi to první, Andělé od LUCIE také. Zooropa je zvláštní, ale v porovnání se starší tvorbou U2 mě nebaví, nejradši mám debut. Californication vůbec nepovažuji za zvláštní desku RHCP, mě to přijde z dnešního pohledu jako jejich úplně běžná produkce, spíš je podivná One Hot Minute, ale na rozdíl od Zooropy dobrým způsobem. Černý kočky mokrý žáby mě taky přijde jako nejtypičtější deska LUCIE. Zkrátka a dobře, je dost "jinejch" alb, který jsou skvělý, ale taky dost těch, které skvělé určitě nejsou.

 

Imothep
29.10.2018 14:42

DartArt, jasne, tech jsou prece mraky, z hlavy ted nasazim jen par:

Paradise Lost - Host
Deep Purple - Come Taste The Band
Helloween - Chameleon + The Dark Ride
Dokken - Shadowlife

Jeste podotykam, ze vsechny v.u. zalezitosti mam moc rad a povazuju je za velmi kvalitni material. Coz se ale neda rict o pripadu klasickych prevlikacu kabatu temer z nasich luhu a haju. Cili cenu kretena poslednich dvou dekad ziskavaaaa:......

Gladiator - coz bude asi ten nejsmutnejsi pribeh .... v podstate kazde album jine??? Az teda na tech par poslednich, kdy se "vyprofilovali" :oD

Jinak myslim, ze na tema "jinych alb" tu mel Stray vcelku pekne a trefne zpracovany uvodnik.

 

DarthArt
29.10.2018 13:05

Koneckonců, fenomén "jiných alb" je záležitost sama pro sebe, která by sama stála za podrobnější zpracování nebo aspoň zamyšlení. Já sám mám zkušenost, že mě některá "jiná" alba z dané diskogafie někdy baví jako jediná - třeba "Californication" nebo "Zooropa". Snad proto, že jsou pro ty kapelu netypická, takže mě jejich běžná produkce nebaví, a tahle ojediněle jdou k mým uším blíž. Z našich "jiných" alb blbě dopadla "Chytrá past" a dobře naopak z mého pohledu třeba "Černý kočky mokrý žáby" nebo "Andělé". A tak bychom mohli pokračovat až do zblbnutí...

Napadají někoho další "jiná alba"?

 

DarthArt
29.10.2018 11:51

josef: Zcela souhlasím!

 

DarthArt
29.10.2018 11:49

Výborně, díky za obsáhlý komentář a těším se na další!

 

Imothep
29.10.2018 11:27

Toz .... ja zacal svuj poslechovy serial Queen mozna trochu zamerne atypicky. Jednak k moji ostude nevlastnim vsechna alba Queen na CD/LP(ano, vim ostuda), domaci poslech z mp3 se mi jaksi ekluje(uz hodne let ani nic nestahuju) a druhak jsem k tomu chtel pristoupit trochu jinak, z jineho uhlu(coz mozna byl i zamer Queen pred natacenim teto desky).
Dle asi nejen meho nazoru nakousli Queen ducha tohoto alba jiz v pisni Another One Bites the Dust na predchozi radovce The Game ….. rikejte si co chcete, pro me je tenhle “velky hit” normalni tuctovka, ktera se v kontextu tvorby kapely hodi maximalne na B stranu singlu(osone bych ji hodil do kose). Navic jak je asi zrejme, tak dle meho nazoru se jedna o skladbu, ktera po vlne obrovskeho uspechu rekneme “nepriznive” ovlivnila veci nasledujici.
No a tady se nam to prave lame …. Zacatek 80tek, masivni pokrok v rozvoji syntezatoru, s tim spojena moda v jejich vyuzivani, ktere se drive, ci pozdeji nevyhnula skoro zadna kapela, jez je do te doby bud nepouzivala vubec nebo jen sporadicky(Van Halen, pozdeji i Europe, Judas Priest, Iron Maiden a vlastne skoro vsichni).
V dobe kdy jsem Hot Space slysel poprve(jeste coby mirne pokrocily posluchac) jsem byl zklamany, protoze proste predstavovala ukrok smerem hodne jinam nez jsem byl u Queen zvykly. Dnes coby posluchac zkuseny(navic i mirne pokrocily muzikant) se na tuhle fosnu umim divat jinym pohledem. Queen proste potrebovali a chteli zkusit neco jineho. Potiz byla v tom, ze jako zavedena znacka extistovali uz de fakto 10 let a tak se od nich proste “neco” cekalo. To posledni, co asi vetsina fans chtela byla deska ovlivnena synthpopem, reggee a funky. Pritom se nejedna vubec o spatny material. Jasne, kdekdo je sokovan uz pri poslechu uvodni “Staying Power”, ale kdyz pominu zmenu zvuku a obsazeni nastroju, tak hudebne se jedna o lahudku, za kterou by se nemuseli stydet ani progovi velikani tehdejsi doby(YES, Genesis). Problem je proste v masivnim vyuzivani syntezatoru a biciho automatu(mj. Ve druhe “Dancer”je primo ohavne monotonni, ale opet se jedna o kvalitni song). Black Chat, Acton This Day a nakonec I Cool Cat v pohode obstoji a nejsou za zadnou vatu.
Az proste na fakt, ze tenhle material zrejme nemel vyjit pod nazvem Queen. Nicmedne podobnych ukroku najdeme v hudebni historii po kokot, tu vice, tu mene povedenych. S tim, ze ja osobne bych Hot Space zaradil nekam do zaveru prvni poloviny hodnoticiho zebricku .... cili za me urcite minimalne 60 procent.
Kvalitu nebo chcete-li pomyslnou cistotu stylu Queen zde drzi snad jen dve polozky ke konci alba: Las Palabras de Amor (The Words of Love) a Under Pressure.

Zaznelo to cosi kolem „desky“ Cosmos Rocks. Ja ji(zatim) nehodnotim, protoze jsem ji jeste neslysel(ani nevim jestli chci). Nicmene, kdyz uz jsme nakousli anabazi s Paulem Rodgersem ..... muj dobry znamy a byvaly dlouholety spolupracovnik z UK se dobre zna se Spikem Edneyem. Pro neznale se jedna o dlouholeteho(od roku 1984) clena doprovodne koncertni sestavy Queen, jenz krom klaves a obcasne doprovodne kytary obstarava take doprovodne vokaly. Neni to tak dlouho co se ti dva potkali a rec prisla i na Paula Rodgerse. Spike pry utrousil neco ve smyslu „jestli tohle vidi a slysli Freddie, tak se musi v hrobe obracet, kam to az zaslo“. To myslim nepotrebuje komentar.

 

Josef
29.10.2018 11:22

Hot Space je nejhorší deska to naprosto souhlasím pak už to bylo lepší.Bylo dobře, že po této desce byla odluka to kapele hodně pomohlo. The Works bylo zase na jiné úrovni.

 

Demonick
28.10.2018 17:58

You Don´t Fool Me osobne patrí medzi moje NAJ skladby od QUEEN :) Tie melódie a spev nejdú dostať z hlavy... ale na MIH z 1995 sa určite nájdu aj iné perfektné veci, takže v pohode album.