QUEEN - Hot Space

50%

V minulé recenzi na album „The Game“ jsme se probojovali až do roku 1981 a na jihoamerické turné, dnes se však ještě musíme vrátit o několik měsíců zpět. Dne 8. prosince 1980 totiž vyšla další nahrávka QUEEN, soundtrack, který skupina připravila pro film „Flash Gordon“. Je započítáván do oficiální diskografie kapely jako její deváté studiové album, o nějaké řadovce se ale nedá mluvit ani náhodou. Kolekce čítá 18 položek, z nichž ale pouze dvě jsou normálně hrané a zpívané písničky. Většinou jde o autentické zvukové záznamy z filmu – různé výbuchy, výkřiky apod., v určitých pasážích podmáznuté hrající kapelou – nebo o jednoduché instrumentální záležitosti sloužící ve filmu jako podklad. Ve velkém množství tracků se navíc opakuje hlavní hudební motiv snímku, skladba „Flash´s Theme“. Ta vyšla pod názvem „Flash“ i jako singl a osobně mám pocit, že úplně stačí pořídit si právě tuhle skladbu, třeba v rámci výběru největších hitů QUEEN, kde se také objevila. Druhou výjimečnou položkou soundtracku je „The Wedding March“, do kytar převedený klasický svatební pochod, který fanoušci kapely často využívají jako hudební doprovod na radnicích a obřadních síních v jejich Den D (sám jsem u jednoho asistoval). Celkově ale tenhle soundtrack jako hudební album moc nefunguje.

Nový hit a staré hity

V roce 1981 kapela opět pilně pracovala a připravovala další skladby. První z nich vyšla 26. října na singlu a jednalo se o ránu přímo do středu terče – do studia v Montreaux QUEEN zašel navštívit David Bowie a výsledkem společného jamu se stal nový obrovský hit „Under Pressure“. Skladba založená na výrazné basové lince, taneční náladě a kontrastu Freddieho a Davidova hlasu neuvěřitelně zafungovala, dostala se až na vrchol britského žebříčku a stáhla k sobě logicky fanoušky Bowieho i Mercuryho a spol. K písničce vznikl i úspěšný klip, ale protože Bowie v době jeho přípravy nebyl k dispozici, bylo video sestaveno ze záběrů různých srážek, výbuchů, hororových postav a podobných motivů vzniklých „pod tlakem“.

Říjen 1981 ale byl pro QUEEN ve znamení několika dalších počinů. Kapela totiž oslavila deset let existence, a protože to byla existence mimořádně plodná a úspěšná, bylo na řadě už zmíněné výběrové album. Bylo nazváno klasicky „Greatest Hits“, čítalo 17 skladeb napříč diskografií (s výjimkou debutu) a jedná se o jedno z neprodávanějších alb všech dob – koupilo si ho neuvěřitelných 25 milionů zájemců. Výběrovka vlastně vyšla v několika variantách, podle toho, jak kde jednotlivé skladby zabodovaly – u japonské verze samozřejmě nesměla chybět přímo pro ostrovní říši napsaná „Teo Torriate“, v americkém provedení pak setlist čítal jen 14 položek a skladby byly navíc oproti základní verzi pořádně promíchány.

Ale to není všechno. QUEEN měli za svých deset let existence nastřádanou pěknou řádku videoklipů, takže je teď mohli vydat pohromadě jako komplet „Greatest Flix“. Jde vlastně o velmi podobný seznam jako na „Greatest Hits“, pár věcí ale logicky chybí nebo je navíc, podle toho, k čemu vznikly pohyblivé obrázky. Kolekce vyšla 19. října 1981. A aby té slávy bylo ještě víc, vyšla i kniha „Greatest Pix“, reprezentativní výběr fotografií skupiny, který pro knihu vybral Jacques Lowe, bývalý osobní fotograf amerického prezidenta Kennedyho. Všechny edice byly přijaty s nadšením a pozice QUEEN se zdála být nezničitelná! Brzy se ale měla zatřást v základech...

Příliš horký vzduch

V prosinci 1981 kapela zamířila do Mnichova a pokračovala s přípravou nového alba. Ovlivněna fenomenálním úspěchem funkové skladby „Another One Bites The Dust“, připravila tentokrát desku výrazně, snad až neuvěřitelně odlišnou od toho, co hrála dosud. Úplně zmizely hard rockové postupy, Mayova kytara byla silně upozaděna a na její místo se nastěhovaly syntenzátory a v některých okamžicích i – považte – automatický bubeník! Většině písniček dominovaly rytmy ve stylu disco, r´n´b, funky a pop, jen několik málo kousků by se dalo přiřadit ke starší tvorbě QUEEN. Navíc se prý kapela ve studiu necítila moc komfortně, členové kapely si byli nějak divně odcizeni a třeba pro Briana Maye a Rogera Taylora byl prý celý projekt spíš očistcem. Skupina chtěla vyjet ze zajetých kolejí a hledat nové cesty – ale tentokrát se to moc nepovedlo. Ne, ne, ne – žádná korektnost, řekněme si to zcela přesně – album „Hot Space“ je průser jak mraky!

Prvním singlem k albu byla 19. dubna 1982 vydaná skladba „Body Language“, a hned nejhorší kentus z celé kolekce! V písni zcela absentuje kytara, hlavním motivem je zmodulovaná linka baskytary (nebo je to syntenzátor?) a do toho afektovaný zpěv prošpikovaný sbírkou nejhorších klišé osmdesátých let – různými výkřiky, rádoby erotickými vzdechy, „umělohmotnými“ zvuky a podobně. Fanoušci stáli nevěřícně s otevřenou pusou a otázkou, jestli je to vtip nebo jestli se QUEEN zbláznili. Singl příliš nezabodoval a problémy měl i klip, kde se to hemží svlečenými těly pomalovanými barvami, protože takhle laděné video nemělo šanci dostat se do televizní rotace. Za jiných okolností by se možná stal kultovní záležitostí, ale s oním pochybným hudebním podkladem byl raději rychle zapomenut.

QUEEN v odrazu diskokoule

Album vyšlo 21. května 1982 a i když podle mě nejhorší skladba už byla venku, ani většina ostatních písní nepatřila právě do síně slávy. Už úvodní „Staying Power“ napovídá, že jestli si fanoušci mysleli, že „Body Language“ byl pouhý úlet, těžce se zmýlili – funky-disco, potlačené kytary, doplňující pazvuky, to všechno bylo i tady. Freddieho hlas v téhle skrumáži taky nezní zrovna příjemně a vůbec, všechno to patří spíš na diskotéku než na rockové album. Kdyby alespoň ta diskotéka byla kvalitně udělaná, ale tentokrát to i s nápady bylo hodně slabé! O dalších skladbách na první straně platí to samé co o úvodovce – „Dancer“ je ještě víc diskotékový, „Back Chat“ totéž, o „Body Language“ jsme se už bavili. Pátá skladba „Action This Day“ je mi afektovaným Mercuryho vřeštěním ještě protivnější, takže upřímně řečeno, mám velký problém první půlku alba vůbec doposlouchat!

Druhá strana desky je lepší. První položka „Put Out The Fire“ mě taky zrovna nebere, ale oproti předchozím „skvostům“ je to celkem slušná pop-rocková písnička. Následuje „Life Is Real (Song For Lennon)“, pomalá věc postavená na klavíru a jemném vokálu, která, jak napovídá název, vzpomínala na nedlouho předtím zavražděného Johna Lennona. Stokrát lepší než předchozí dění, i když o nějakém super kousku se také mluvit nedá. „Calling All Girls“ je zase taneční, ale tentokrát celkem vkusně udělaná, s pěknými rytmickými předěly a slušně to šlape. Třetí skladbou od konce je velmi dobrá, hymnicko-ploužáková „Las Palabras De Amour (The Words Of Love)“, věnovaná jihoamerickému publiku, se kterými měli QUEEN intenzivní vztah. Předposlední „Cool Cat“ je bohužel zase takové ulízané diskotékové číslo se slizkým vokálem, že ho raději rychle přepínám – zajímavé je snad jen to, že v původní verzi zpíval i David Bowie, pak se mu ale výsledek nelíbil a tak se v písničce neobjevuje. Asi měl tehdy víc rozumu než všichni Queeni dohromady! No a když už jsme u Bowieho, doplňme poslední skladbu na „Hot Space“ – je jí už známá „Under Pressure“, která na poslední chvíli zachraňuje reputaci nejdivnější a podle většiny fans nejslabší nahrávky, kterou QUEEN do konce osmdesátých let stvořili.

Za lepšími zítřky

Styl nahrávky, vyznění skladeb a rozladěnost fanoušků se logicky promítla i do přijetí alba. V Británii sice zabodovalo celkem slušně, zato v Americe propadlo a kapela si zde hodně pokazila reputaci. K desce sice vyšlo ještě několik singlů a videoklipů, vesměs ale o ně nebyl moc velký zájem. Na koncertech, na které QUEEN kvůli novým skladbám poprvé za svou existenci přibrali pátého muzikanta, klávesistu Morgana Fishera, se sice nové skladby také hrály, kapela se ale hlavně snažila přesvědčit lidi, že jsou pořád rockovou skupinou. Protože však QUEEN měli věrné příznivce, podrželi je i tentokrát a pomohli jim překonat krizové období.

I když je „Hot Space“ jaké je, přesto k němu můžeme připsat pár pozitivních věcí. Kromě zajímavého obalu stylizovaného do Andy Warhola je na albu zajímavé třeba to, že v roce 1984 vyšlo i v socialistickém Československu, licenčně pro firmu Supraphon, což bylo v zatuchlém normalizačním režimu něco nevídaného! Co je ale daleko důležitější – k „Hot Space“ se kladně vyjádřil Michael Jackson s tím, že ho inspirovalo při skládání nejprodávanějšího alba všech dob – „Thriller“. A desku má rád i Nuno Bettencourt z amerických glam rockových EXTREME, kterého prý hodně ovlivnila při přemýšlení o hře na kytaru. Takže to dnešní trochu uprskané povídání berte jen jako lament jednoho z rockových fanoušků, kteří „Hot Space“ nemůžou ani slyšet. Třeba jste zrovna vy ti, kterým se naopak líbí.

27.10.2018	Diskuse (29)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz