Last Hardrock Outsider

AEROSMITH - Legenda hlásí - vrchol dosažen 4/4 (1989-2004)

O tom, že úspěch alba „Permanent Vacation“ nebyl náhodný, a že je tedy nutné s bostonskými zlými chlapci stále počítat, potvrdilo snad ještě lepší dílo následující, nazvané „Pump“, které se ihned po svém vydání (na sklonku roku 1989) vyšvihlo mezi nejprodávanější nosiče tehdejší doby. Vzkříšeným rockerům a vyléčeným feťákům z AEROSMITH se tehdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let poštěstilo, že se po deseti diskutabilních letech stali znovu jednou z určujících kapel americké rockové scény. Ruku v ruce s kvalitními alby však šly nahoru i úrovně koncertů a ty měly podobu velkolepých stadiónových show, jinak potvrzujících, že se v případě téhle party nejedná o jednorázovou záležitost s příchutí nostalgie po sedmdesátých letech.


Celý koncertní cirkus sice představil pár nejzásadnější songů ze staré éry, ovšem i řadu nových věcí, neboť právě mladé publikum neuvěřitelně narůstalo. Na životem seprané AEROSMITH totiž (na rozdíl od mnohých jejich zdravěji vypadajících slušňáckých vrstevníků) začaly chodit hlavně davy soudobé americké mládeže, která nepamatovala jejich první slavnou etapu, takže byl koncertní set list prozíravě přizpůsobován právě této nové generaci fanoušků, což lze zpětně hodnotit jen a pouze jako klad. Není se co divit, vždyť právě desky „Permanent Vacation“ a „Pump“ se zařadily po bok jejich starým bestsellerům. Vybroušené album „Pump“ bylo vlastně ostřejší verzí předchozího díla. Hity bylo však napěchované až po okraj - z nejznámějších zde tedy uvedu pouze namátkou „Love In An Elevator“ a „Janie´s Got A Gun“, ale tento výčet prosím nebrat jako konečný.


 

Přejděme tedy dál do let devadesátých. Z počátku tak trochu s despektem přijaté album „Get A Grip“, které vyšlo na jaře 1993 a vykazovalo se znatelně větší zemitostí, než tomu bylo u obou alb předchozích, se nakonec stalo jejich absolutním komerčním bestsellerem, za což zřejmě mohla především prozřetelná singlová politika jejich manažerského týmu, až nápadně zaměřená tou dobou na výpravné balady. Na albu se nacházely hned tři prvotřídní pomalé songy s hitovým potenciálem – „Cryin´“, „Crazy“ a „Amazing“, tedy dnes již notoricky známé skladby. V jejich klipových zpracováních si po boku sedmnáctileté Alicie Silverstone zahrála dokonce Stevenova tehdy patnáctiletá dcera Liv. „Get A Grip“ kromě balad obsahuje i řadu razantních riffových věcí jako „Livin´On The Edge“ nebo „Eat The Rich“, ale z mého pohledu kvalit předcházejícího díla nedosahuje. Důvodem je zjevně o dost slabší druhá půlka nosiče, kde se dokonale zvládá mistrná práce s ředěním. Pravdou však zůstává, že i pro popovou kulturu byl začátek devadesátých let hodně svobodomyslným obdobím, kdy se na špičku hitparád jakoby nic dostávaly rockové kapely (což se dlouho před tím nedělo)AEROSMITH tohle klima velmi přálo, takže můj názor na úspěch „Get A Grip“ je pouze ten, že se nahrávka s kravským vemenem na svém přebalu prostě objevila ve správný čas na správném místě.

 

Následovník nazvaný „Nine Lives“ z roku 1997 sice vznikal v porodních bolestech, kdy členové kapely řešili kromě hudby mnoho osobních problémů, ale výsledek byl doslova omračující. Překvapivě, jak by se dalo dodat. Šlo tedy o víc než zdařilého pokračovatele alba „Get A Grip“, byť jeho komerční úspěch nebyl zas až takový. Celkově se „Nine Lives“ vykazuje velmi pestrým materiálem, na kterém se kapela představuje snad v nejširším stylovém rozpětí za celou svou kariéru, takže znovu jen letmo – jsou zde jak balady („Hole In My Soul“), hitové vypalovačky („Falling In Love“), tradicionalistické popěvky („Full Circle“), nádech psychedelie („Ain´t That Bitch“), ale i okouzlující vlivy orientu („Taste Of India“) a to není zcela všechno co zde stojí za zaznamenání. Pro mne osobně však poměrně opomíjené a podceňované album „Nine Lives“ značí jedno z nejlepších a nejbarvitějších alb bostonských bad boys za celou jejich čtyřicetiletou kariéru, a je opravdu úplně jedno, že oproti předchozím veleúspěšným počinům dosáhlo pouze na dvojnásobnou platinu, protože představuje hardrockovou legendu na vrcholu tvůrčích sil. Dvě sezóny na to se AEROSMITH znovu zaskvěli v záři světel komerce, a sice ,když náhle balada natočená na podporu hollywoodského filmu „Armaggedon“, jmenovitě „I Don´t Want To Miss A Thing, opanovala rozhlasový éter na obouch přezích Atlantiku a stala se obrovským trhákem, dokonce lze říci, že se jednalo o úspěch pro samotné AEROSMITH do dnešních dnů nezopakovatelný.

 


V roce 2001 vychází poměrně nešťastně koncipované album „Just Push Play“, kterému sice nechybí moderní zvukový kabátek a plno coolových vychytávek, ale schází mu to zásadní, a sice větší počet opravdu dobrých rockových skladeb, takže se vlastně jedná o nahrávku, která nakonec nepříliš souvisí s tím, co fanoušek skutečných AEROSMITH vždy chtěl slyšet. Doba tenkrát přála nu-metalu a hiphopové sféře, takže byla veškerá hardrocková magie i tradiční projev AEROSMITH, jinak vycházející z legend blues rocku, upozaděn, a sice na úkor moderním vlivům (dokonce zde v jedné skladbě zazní i rap). Tak jako tak, mám opravdu za to, že songy jako „Beyond Beautiful“, „Jaded“, „Fly Away From Here“ nebo „Sunshine“ jsou výtečné, ale zbytek už je o hodně slabší a desku není schopen nikam posunout. Na tohle rozporuplně přijaté dílko následovala snad ještě odzívanější sbírka předělávek amerických tradicionálů a bluesových klasik - „Honkin´On Bobo“ z roku 2004, která měla za úkol pouze vyžehlit lehce pošramocenou reputaci AEROSMITH, způsobenou předchozí deskou. Jenže zájem o padesátileté AEROSMITH za těch několik let zkrátka do značné míry poklesl, takže celý projekt vyšuměl absolutně do ztracena.

 

V průběhu první dekády nového století kapela občasně koncertovala na několika mamutích Tour, povětšinou na území Spojených států a do Evropy zavítala opravdu jen poskromnu. Časté vyhlídky na albového následovníka se mnoho sezón vznášely ve hvězdách, občasně sice z tábora kapely zazněly kusé zprávy o přípravách novinky, ale většinou se nejednalo o nic konkrétního. Někteří členové řešili zejména vlastní soukromé trable se zdravím, popřípadě rodiným životem, mezi tím se dokonce Steven Tyler zranil při koncertě, když se deziorinetován v zápalu show zřítil z pódia, a tak se studiové práce stále posouvaly a odkládaly na neurčito. Novinka tedy vyšla až v říjnu roku 2012 a nakonec nesla prapodivný název „Music From Another Dimension!“. I přes skladbovou pestrost (lehce upomínající na „Nine Lives“) se nová řadovka stala jednoznačným návratem AEROSMITH k jejich pravé rockové podstatě a soundu ze sedmdesátých let.


12.04.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz