Last Hardrock Outsider

BRUCE DICKINSON - Tattooed Millionaire

V roce 1990 se Bruce Dickinson konečně dočkal realizace své první sólové desky. Ve výsledku šlo o velmi spontánní projekt, prostřednictvím kterého si chtěl vyzkoušet trochu jiný stylový záběr a v těchto oblastech umožnit svému hlasu vyniknout, čemuž byly přizpůsobeny i na heavy metal mnohem méně orientované písně. Dickinsonova prvotina „Tattooed Millionaire“ je totiž albem hardrockovým. Zdobí jej bohorovná uvolněnost stadiónových hymen, tedy vlastnosti poněkud vzdálené žánrové sevřenosti, dramatizaci i uměleckým ambicím Železné panny. Přímočaře street-rockový naturel díla v podstatě souvisel se vším, co se tehdy na přelomu 80/90tých let v Hard N´Heavy ranku nosilo. Co se jeví zajímavě je fakt, že albu byla vlastní spíše příbuznost se zámořskou scénou. Producent Chris Tsangarides odvedl v podstatě dobrou práci a opatřil dílo bytelným a vcelku drahým zvukem, stejně tak sestava okolo slavného zpěváka vdechla v londýnských Battery studiích všem písním poměrně atraktivní šmrnc. Deska sklidila uspokojivé recenze a oslovila trochu jiné publikum. Bylo prakticky jedno, že šlo o ten typ díla, kde několik výraznějších songů doplnily prakticky skladby průměrnější kvality.


Pokud se zaměříme na hudebníky, kteří Dickisonovi tehdy pomáhali, pak se asi nejzajímavěji jevila přítomnost kytaristy Janicka Gerse, do té doby známého coby člena kapely GILLAN, kde v letech 1982 a 1983 nahradil tehdy odcházejícího severoirského střelce Bernieho Tormého. Po odchodu Adriana Smitha z řad IRON MAIDEN (ještě tentýž rok) přešel Janick Gers dokonce na žhavější post v rámci slavné britské kapely. Při výběru nového kytaristy pro IRON MAIDEN Gersovi zřejmě pomohla skvělá spolupráce s Dickinsonem právě na této jeho sólo prvotině a rovněž kratší americké turné. Coby rytmická dvojice byli u všeho přítomni Andy Carr a Fabio del Rio.


Deska „Tattooed Millionaire“ zažívala dílčí úspěchy a to zejména se čtyřmi pravidelně vysílanými singly, které se v roce 1990 umístily v nejrůznějších rockových charts. Do dnes jde o jednu ze dvou nejprodávanějších Dickinsonových sólových desek (tou druhou je samozřejmě „Balls To Picasso“), což je v rozporu se současným pohledem mnohých na zpěvákovu sólovou diskografii, kdy se všeobecně razí názor, že právě až s dalšími alby získávala Dickinsonova sólová tvorba na zajímavosti. Ano, „Tattoed Millionaire“ je zjevně nejmělčejším dílem, pod kterým je zpěvák od IRON MAIDEN podepsán, to však neznamená, že na něm nejsou povedené skladby nebo že by šlo o špatnou věc.



Možná se neví, že na počátku vzniku díla vše rozjela nabídka od jedné nejmenované filmové společnosti, aby se zpěvák pokusil napsal stěžejní skladbu, která by doprovázela pátý díl hororového filmu A Nightmare From Elm Street s podtitulem The Dream Child. Následkem čehož se Bruce pustil do práce a ve velmi krátkém čase vznikl parádní song „Bring Me Your Daughter...To the Slaughter“. Když však tuhle znamenitou Bruceovu práci slyšel Steve Harris, nadchl se pro ni a požádal zpěváka, aby jí ponechal pro další album IRON MAIDEN, a tak zmíněná píseň byla zařazena až na „No Prayer For The Dying“. Charakterizoval ji Bruceův sugestivní výkon, jmenovitě tajemné sloky plné napětí, které se posléze vzepjaly do výrazně zpěvného refrénu určeného pro stadióny, ale rovněž také rajcovní rytmika, díky které je píseň schopna do posluchače pumpovat značné množství pozitivní energie.


Práce na sólovce však neznaly odkladu a po spontánním ponoru měl brzy zpěvák po kupě několik zaručených hitů. Předně titulní skladba „Tattooed Millionaire“, předobrazem které stála osobnost Nikkiho Sixxe, baskytaristy kalifornských zhýralců MÖTLEY CRÜE. Tahle píseň s výstavním a velmi chytlavým refrénem ve stylu „a teď všichni“ se stala výtečným odrazovým můstkem pro zahájení zpěvákovi sólové dráhy. Při poslechu tohoto bodrého a heroického songu si představuji masu nadšeně vytleskávajících lidí, z nichž někteří v souladu s významným feelingem onoho refrénu ještě kontrolují, zdali se všeobecného veselí účastní opravdu všichni přítomní. Natolik je píseň neodbytná. Dickinson se zde neblýskl pouze jako vynikající zpěvák, ale přesvědčil i o svých skladatelských schopnostech a citu pro vystavění gradující vypalovačky, která má skutečné charisma.


Sám sebe v mladším podání Bruce reflektuje v další mocně chytlavé hymně „Born In 58´“, která je nostalgickým ohlédnutím za jeho dospíváním. V rámci další rozmáchlé stadiónovky „Dive! Dive! Dive!“, která připomene spíše styl AEROSMITH a zdobí jí groovy riffy či výrazný beat, se přesvědčujeme o tehdejším směrování za Atlantik. Pouliční rocková podstata a bezproblémová chytlavost je vlastní i skladbě „Son Of a Gun“ ve stylu BAD COMPANY, motorkářské jízdě „Hell On Wheels“, vášní nasycené baladě „Gypsy Road“, která je i mým velkým favoritem na volbu nejlepšího Bruceova výkonu na tomto albu, nebo v závěru také cool chorálu „Zulu Lulu“. Za strategický tah producenta i vydavatelství posléze vnímám zařazení předělávky letitého hitu „All The Young Dudes“ z repertoáru kapely Iana Huntera MOTT THE HOOPLE, hvězd první poloviny sedmdesátých let. Bruceova sólová prvotina je, dle mého, velmi solidní deskou, na jejíž tvorbu se tehdy nešetřilo penězi, ovšem po umělecké stránce ve srovnání s několika následujícími zpěvákovými alby zaostává. Odlehčený hard rock, jaký se talentovanými hudebníky v roce 1990 přirozeně tvořil a v celosvětovém měřítku sklízel úspěch, charakterizuje krom Dickinsonova hlasu i svěží kytarová práce Janicka Gerse.


22.05.2021Diskuse (23)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Prowler80
25.05.2021 13:46

Zde máte jeden ze svých oltářů:
https://forum.guns.ru/forummessage/250/2666592-11.html

 

Stray
25.05.2021 13:11

spajk: Máš úplnou pravdu, na Down On The Upside rezonují LED ZEPPELIN vcelku dost, krásná deska co bude navždy trochu ve stínu Superunknown. Jasně, pro neznámost jsem FREAK OF NATURE ani neuvedl, té kapele to navíc kazí šampónkovej hlas.:-) Na Skunkworks mě hrozně baví to spojení roztřesených indie-kytar evokujících sound irských CRANBERRIES s typickým Dickinsonovým hlasem uzpůsobeným nové době. Ta fošna má opravdové kouzlo.

 

spajk
25.05.2021 12:52

Si vzpomínám na dobové recenze Down up the upside a nadšené reakce, že je tam cítit obrovský vliv Ledzepp.
Tak jsem to běžel koupit a ano, je to skvělá deska korunována výborným zvukem.
Skunkworks bych prirovnal spíše k Trampovym Freak of nature, ale ty zná podstatně méně lidí, takže Strayovo přirovnání sedí.
I když si myslim, že Down up.... už od grunge dost upouští....

 

Stray
25.05.2021 11:41

Tak on je to spíš dobovej rock s příchutí grunge, ne úplně čistej grunge. Zajímavá deska však každopádně, koupil jsem jí coby novinku tehdy v březnu 1996 na MC kazetě v Anglii a hrál jí ve walkmanu celou cestu zpátky + ještě Manic Street Preachers - The Holy Bible. Rok předtím se ztratil Richie James a auto bylo nalezeno poblíž mostu Severn jihozápadně od Londýna. Úplně vzpomínám na ten vichr a zimu, co na ostrovech panovala. Tam muselo být chladnějš než v Liberci.:-))

 

Konnie
25.05.2021 11:27

Stray: Děkuju za tip, tak to jsem hodně zvědavá. Prostě trapka na druhou, protože by mě ani nenapadlo si Dickinsona spojovat s grunge :-)))

 

Stray
25.05.2021 10:04

Konnie: Tak to máš před sebou skvělé objevování skrze grungeovou Bruceovu desku Skunkworks z roku 1996.:-) Přes tu jsem se vlastně trvale dostal k jeho sólovkám, to období jsem doháněl grungeové resty (poslechově byl 1996 u mne nejgrungeovější rok)a ta deska je stylově docela dost u SOUNDGARDEN Down on The Up Side. V době kdy ta horečka grunge probíhala, jsem vlastně poslouchal jen Dirt od AICH, tu a tam jsem koštnul Ten od PJ a Badmotorfinger od S., případně logicky NIRVANU. Spíš jsem na to hnutí nadával a vyhlížel nové MANOWAR, což byla mezi roky 1992 a 1996 celkem dlouhá časová štreka.

 

Konnie
25.05.2021 09:57

No, asi budu za trapku, ale na to, že mám IM hodně ráda, tak o Bruceovu sólovou tvorbu jsem ještě ani nezavadila... Ještěže nám to sem pan Vedoucí tak pěkně servíruje, aspoň si doplním vzdělání :-) Díky.

 

afro
25.05.2021 08:56

spajk> Já třeba vůbec fanoušek IM, potažmo heavy metalu nejsem :-), i když je samozřejmě respektuju. Dlouhý roky jsem znal jen hlavní hitovky díky živáku na VHS a první celistvá deska od nich, kterou jsem slyšel byla až No Prayer for the Dying, což nebyla dobrá volba. No a díky Strayovi si teď rozšiřuju obzory a hlavně souvislosti, což je bezva a poslechl jsem si i první desku třeba.

 

Stray
24.05.2021 21:55

Irituje je blbě zvolený slovo. Chápej, měl jsem po půlroce první dvě točený Plzně a cítil sem potřebu svůj pohled vysvětlit, v tomhle druhu hudby to u mne nikdy nebude bez emocí.:-) Prostě to nejde.
Hlavní myšlenka byla, že s Tattooed Millionaire jsem nevyrůstal, ale dostal se k tomu s dost velkým zpožděním a i když vždy budu víc oceňovat sólovky, které jsou jinačejší než ty stejné s mateřskou tvorbou kapely onoho sólového hudebníka, pak v případě Bruce a jeho debutu, to tak prostě výjimečně nemám.
V té prvé polovině devadesátých let jsem prostě toužil slyšet Bruceův hlas jen s tou instrumentací IRON MAIDEN, jen jejich style, jejich heavy metal. Co myslíš, jak jsem asi bral v roce 1994 Balls To picasso? Myslíš že jsem tu desku měl výše než No Prayer For The Dying nebo Fear Of The Dark? V té době ani náhodou!:-) Dneska? Totožné bodové hodnocení všechny tři.

 

spajk
24.05.2021 21:43

V pohodě, nemám s tím problém. Až na to sloveso irituje :-)
Já ty desky záměrně nehodnotil, bylo to myšleno, že od Accident začal dělat písničky blížící se strukturou stále více a více svojí mateřské lodi.
Což mi přišlo po prvních třech výrazně odlišných deskách trochu škoda.
Prostě skalni boys milujou ty svoje songy v E moll :-)
A je pondělí, jdu na Douga a jeho pondělní Maidenovské rozbory!