Last Hardrock Outsider

THE END MACHINE - Phase2

Před dvěma lety solidně zarezonoval bezejmenný debut kapely THE END MACHINE, fungl nového kalifornského projektu, za kterým stál kytarista George Lynch (ex-DOKKEN, LYNCH MOB) a jeho někdejší parťáci – velmi uznávaná rytmická dvojice Jeff Pilson (baskytara) a Mick Brown (bicí), a rovněž také zpěvák Robert Mason, který onehdy v roce 1992 nazpíval především znamenité druhé řadové album LYNCH MOB, aby se mezi tím čas od času objevil i v jiných kapelách, např. nastoupil k WARRANT. Právě Masonův hlas se mě vždy jevil jako atraktivní složka hardrockového zvuku Lynchových děl. Jeho zpěv vždy výborně souzněl s melodickým zvukem Lynchova nástroje. Ve svém soukromém žebříčku tak Masona řadím na stejnou úroveň jako Oni Logana a o něco výše než Dona Dokkena, pokud bych měl tedy mluvit o zpěvácích spojených s kariérou svéhlavého kytaristy.


Po výborném debutu tak druhou řadovku THE END MACHINE velmi vítám. V sestavě se změnilo akorát to, že za bicími již nesedí Mick, nýbrž jeho mladší bratr Steve Brown. Dvojka „Phase2“ příliš neuhýbá z nastoleného směru, má zdařilou skladatelskou výbavu v příslušném žánru a tak pod producentským velením basáka Jeffa Pilsona velice zkušeným způsobem navazuje na zdařilou prvotinu a dobrou tradici kalifornského Hard N´Heavy. Album vlastní solidní zvukovou stránku poplatnou letitému stylu a odpovídá tak klasickému  hardrockovému naturelu všech hudebníků. Výtečné instrumentální výkony nenarušující chytlavý ráz a plynulost skladeb tohoto projektu. Vše se nese na vlně uvolněné melodiky s únosnou mírou macho stylizace a heroismu.


Podstatné jsou vlastně skladby sami o sobě a ty se stejně jako v případě prvotiny podařily, takže si už s nějakým čtvrtým poslechem uvědomuji ona želízka v ohni a postupně se na některé položky seznamu songů obzvlášť těším. Album chápu jako povedenou žánrovku, jejíž poslech rozhodně potěší příznivce amerického hard rocku. Ostatně ti letos neprožívají vůbec špatnou sezónu, neboť po výtečné desce THE DEAD DAISIES s Glennem Hughesem u mikrofonu, dostali posléze solidní porci skladeb od britských matadorů blues rocku THUNDER, následovanou dalším řadovým albem ALICE COOPERA a konečně hodně zajímavou prvotinou projektu ADRIAN SMITH/RICHIE KOTZEN. Ve srovnání s těmito značkami se ani THE END MACHINE neztratí, což platí pro mne zvlášť, neboť hudební cítění George Lynche, jeho nesvázanost s klišé, náklonost k přímočarosti, melodice a decentně volené virtuozitě, jsem si vždy užíval, stejně jako tklivý hlas Roberta Masona.



K skladbám se dá říct, že tvoří poměrně vyrovnanou a silnou sérii, ve které se může stát nosnou položkou vlastně jakákoliv. Titánský monstr hit nečekejte, ale atraktivní materiál amerického Hard ´N´ Heavy zcela jistě ano. Po intru z kvílivých kytarových tónů „The Rising , symbolizující probuzení monstra, prostor rozvíří majestátní street-rockový otvírák „Blood And Money“, vysekaný zcela v duchu s americkým cítěním rocku, následován o nic horšími peckami jako je rozmáchlá „We Walk Alone“, postavená na vznosném chorálu, hravěji působící „Crack The Sky“, nebo dalším adeptem na stadiónový hit - zpěvnou „Prison Or Paradise“. Doba je však jinde, takže si projekt o stadiónech může nechat jen zdát, avšak i pro hrstku věrných se hudebníkům daří držet tradici a nepodceňovat očekávání do nich vkládaná.


Asi nejlepší skladbou se mě jeví vygradovaným refrénem opatřená „Plastic Heroes“. Tahle skladba mne připomíná silné okamžiky kapely DOKKEN a místy dokonce připomene časy úspěchů newjerseyských SKID ROW s jejich silným debutem. Povedla se i charismatická balada „Scars“ oplývající sugestivní atmosférou. Nahrazení Micka Browna jeho bratrem Stevem si snad po celou dobu poslechu ani neuvědomíte, protože deska upaluje dál na vlně zdařilých a únosně chytlavých skladeb vyrovnané kvality, takže není nutné dál zacházet do detailů. Zkrátka a dobře se tahle druhá deska THE END MACHINE povedla minimálně stejně, jako onen nadějný, dva roky starý debut. George Lynch = záruka žánrové kvality!


24.04.2021Diskuse (8)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

DarthArt
26.04.2021 18:19

Prowler80: Znám, znám, z tohoto evangelia čteme na motlitbách v chrámu svatého Vincenta každou neděli. Díky :)

Jirka Čáp: Taky jsem byl překvapen :):)

 

Prowler80
26.04.2021 10:55

DarthArt: Vysoko nade všemi:
https://youtu.be/Z-6VXkgd5N4?t=3180




 

Jirka Čáp
25.04.2021 18:13

Musel jsem pogooglit a zjistil, že Nick Mason hrál s Pink Floyd.

 

DarthArt
25.04.2021 17:41

Taky jsem to jméno někde použil, ale nemůžu si už vzpomenout, kde to bylo ..... ;)

 

Stray
25.04.2021 17:19

Dík, opravím, to není moc drobná chyba, co?:-) Píšu to z hlavy. Ono těch Masonů je víc, odkud je Nick Mason? To jméno mi něco říká...:-)

 

Jirka Čáp
25.04.2021 15:57

Jen bych upozornil na drobnou chybu, že zpěvák se jmenuje Robert Mason, ne Nick.

 

Stray
25.04.2021 08:35

Dovedu si představit ještě o ždibíček lepší striktní žánrovku:-). V tomhle konkrétním případě to u mne posunuje výš hlavně fakt, že mám posluchačské DNA (aniž bych o tom přemýšlel a nebo spekuloval) posazené mnohem blíž k Georgi Lynchovi, než k celé řadě tak trochu příbuzných muzikantů - než třeba k Richie Kotzenovi. Prostě mě to Lynchovo cítění dost sedí, ať už poslouchám alba DOKKEN z poloviny osmdesátek, devadesátkové LYNCH MOB a nebo věci, které dělal teď nedávno.
Je pravda, že 80% pro striktní žánrovku, je u mne ve valné většině případů strop. Hudba čistě příslušící k jednomu pidi subžánru bez onoho potřebného vykvetení, jako když kapelka mrská během třiceti let dvacet stejných zatvrzelých desek, tak to v podstatě nemám k tomuhle moc vztah, třeba se mě ta kapela líbí určitej úsek, ale nikdy nebudu u ní v první řadě posluchačů těch třicet let. Když SLAYER dorazili k poli kopretin, co to říkám :-) k Seasons in the Abyss, člověk nepochyboval o udělení plného počtu, pak když se vrátili s Divine Intervention, bylo to jako těm kytkám ty květy najednou ustříhat. Mohli být dost rádi za 70%.-))) Hej, nemám rád dlouhé neměnné časové úseky žánrovek. nesnáším to. Každá kapela by měla pochopit, že někdy musí nahrát své Černé album, s tímhle nastavením by měla vznikat každá deska, která za něco stojí. hele, nemluvím moc jako Lars? Koukal jsem na dokument.:-)

 

Pekárek
24.04.2021 22:58

Já bych si dovolil jen zdůraznit Strayovo hodnocení. Osmdesát procent u žánrovky od Straye znamená v podstatě dokonalé žánrové album. Zbystřete...