Last Hardrock Outsider

RENAISSANCE - Turn Of The Cards

Rocková nebo metalová kapela by měla být složena pouze z mužské části osazenstva. Tak přesně s takovým názorem jsem si vystačil skoro čtvrt století a celkem urputně jej pro sebe i bránil. Zástupce něžného pokolení jsem v muzice nikdy jaksi nevyhledával. Tento prvek mi tam zkrátka moc neseděl a až na jedinou výjimku, kapelu THE GATHERING (i když ani tam jsem nebyl z Anneke nijak u vytržení), mě osobně přišel podobný element značně rušivý. Svůj názor jsem nakonec od základů přehodnotil a největší zásluhu na tom měla právě tato recenzovaná kapela. Brzo po ní přišli na řadu další a další zástupci, v jejichž pěveckém středu byla osoba ženského pokolení. Ale za důležité považuji zmínit jeden holý fakt. Všechny kapely s dámou za mikrofonem, které pravidelně rotují mým přehrávačem, patří mezi dinosauří vykopávky let šedesátých, sedmdesátých a myslím jeden vzorek je i z let osmdesátých. Je to proto, že tehdejší pěvecké kvality oněch dam byly na docela jiném profesním stupni, než je tomu dnes. Způsob zpěvu, intonační schopnosti, vyjadřovací forma a barevné odstíny jejich hlasů mě imponují neskonale víc, než všechny vřeštící dámy napříč hudebním spektrem dneška.


S kapelou RENAISSANCE jsem se setkal zcela náhodou. Na popud několika vesměs velice pozitivních a chvályhodných recenzí a názorů na jejich tvorbu jsem si je kdysi jen pro pořádek a hlavně ze zvědavosti pustil. První okamžik byl naprosto fatální. Zcela přirozeně a okamžitě jsem té hudbě doživotně propadl. Intonačně přesný a s citlivými přesahy do klasické hudby jedinečný styl nemá v hudební historii obdobu. Poslech jejich děl stává se vždy velikým zadostiučiněním. Dá se přirovnat k dobrodružné pouti čarokrásnou přírodní scenérií plné rozlehlých travnatých luk, strmých výšin s ševelícím větrem v listoví a hlubokých údolí, do kterých ústí průzračné bystřiny a bublající horské potůčky.



Jejich vznik se datuje už od roku 1966, kdy zakrátko velmi slavné THE YARDBIRDS opouští odcházející členové Jim McCarty a Keith Relf. S Keithovou sestrou Jane a dalšími hráči vydaly RENAISSANCE dvě alba, z nichž především to první eponymní patří do zlatého fondu art rockové muziky. Nás však zajímá až další etapa této kapely, která po velké transformaci a v úplně novém obsazení pokračuje na své pouti dál. Za mikrofonem se objevuje jiná osoba, dáma a zpěvačka s andělským hlasem v hrdle (dle recenzenta tím vůbec nejkrásnějším, který kdy rocková muzika disponovala) Annie Haslam. Tou dobou už jsou pro podobnou muziku zlatá sedmdesátá léta v plném proudu a spolek RENAISSANCE se jako jeden z mnoha zasluhuje o jejich největší rozkvět. Do světa posílá jednu skvělou nahrávku za druhou, z nichž fanoušci na samý Olymp posazují trojlístek „Ashes Are Burning“, „Turn Of The Cards“ a Rimski-Korsakovem inspirovanou desku „Scheherezade And Other Stories“.


Pro dnešní recenzi jsem si vybral nahrávku prostřední, jelikož mě k ní váže pouto společného poprvé. Album „Turn Of The Cards“ je posazeno v nádherném obalu, jehož námět má symbolizovat osudovost ukrytou v karetních listech a pro zvýšený kontrast tohoto motivu je ruka svírající čertovy obrázky předsazena romanticky vyhlížejícímu středověkému hradu Warwick. Obsahem je pak šestice art-rockových skladeb nesoucích stylovou visačku - classical rock. Harmonickou dokonalost a interpretační suverenitu lze s minimem námahy velice rychle odhalit už s nástupem úvodní skladby „Running Hard“. Její první část si na svá bedra nadělil klavírní part napsaný dle Rachmaninova vzoru.


Na precizní úhoz Johna Touta naváže na přelomu druhé a třetí minuty ostřejší rockové tempo a téměř vzápětí se ozve i onen překrásný andělský hlas Annie Haslam. Od prvního tónu zní naprosto úchvatně a podmanivě. Věřím, že nejen mě symbolizuje její projev mocnou kralevicku sedící na svém brokátově zdobném trůně posetém diamanty, třímajíc v rukou žezlo vítězů. Při poslechu těch ladných vibračních křivek má člověk chuť, poslat všechny její konkurentky nazpět ke svým učitelkám zpěvu. Ale ani sebelepší technika nenahradí krásu v barvě jejího hlasu a oduševnělý přednes. To je dar z nebes. Johnův klavír udává písni tempo i nadále, avšak urozený úhoz podepřený o akustickou kytaru a orchestrální vsuvky přidělují písni pozici zcela nevšední. Druhou „I Think Of You už obepíná pevnější rockovější kabát. Klasická kytara tu překrásně zvoní a Annie hlas je znovu středobodem celého vesmíru. Osobním favoritem recenzenta je pak píseň třetí „Things I Dont Understand“. V pěvecké lince dělá Annie doprovod mužská část osazenstva. Song disponuje magickou neuchopitelností a velmi charismatickým kouzlem. Rychlé tempové běhy orámované brilantní instrumentací na čele opět s klavírem, dokáží probudit k tanci i umírajícího. Po dramatické „Black Flame“ a chorální bohoslužbě „Cold Is Being“ je poslední monstrózní píseň „Mother Russia“ dokonalým předobrazem nedozírných mrazivých dálav obrovské ruské země. Zde jsou orchestrální prvky nejznatelnější, jejich úkolem je podtrhnout osudovost, moc i vlastenectví.


Melodicky chytlavá tvorba RENAISSANCE má v sobě zakořeněný pověstný řád pevně spjatý s klasickou hudbou. Jejich písně jsou krásně konstruovány a košatě instrumentovány. Mají svůj vývoj a rozsáhlá orchestrace jim nabízí takřka neomezené pole působnosti. Největší devízou je pak hlas Annie Haslam, jež elegantně poletuje nad instrumentální složkou a její rozsah, emoční čistota a bezkonkurenční hlasový odstín, povyšují tuto kapelu na piedestal vítězů.


25.08.2020Diskuse (4)Horyna
marekdt@seznam.cz

 

Andy
25.08.2020 12:24

Výborný nápad zařadit do programu kapely jako Renaissance. Ještě před rokem bych tady něco takového těžko našel. Určitě doporučuju debut s Keith Relf a pak podceňovanou desku Prologue. Nejsou to sice top produkty, ale podobně výtečné desky už dnes nikdo stejně natočit nedokáže. Kurz nastavený v osmdesátých letech už jde mimo veškerou akceptovatelnou linii. Ruce pryč. Povedená pocitovka.

 

Prowler80
25.08.2020 11:45

Výtečná recenze, díky moc. Annie je mou nejoblíbenější pěnicí všech dob, její hlas jsi charakterizoval výstižně. Velmi solidní jsou i její první tři sólovky(první ukončuje nádherná interpretace známé Fisherovy úpravy dominantního motivu z Larga). Vždy mne mrzelo, že kapela se koncertně téměř zcela vyhýbala kontinentální Evropě, pročež již navždy zůstane jedním z mých koncertních restů.

 

Fenris 13
25.08.2020 10:51

Krásná recenze...co, recenze, takřka vyznání lásky :-)

 

Valič
25.08.2020 00:43

Pět nejlepších alb Renaissance z let 1972 – 1977 si i v dnešní době občas rád pustím a Annie Haslam patří k mým nejoblíbenějším zpěvačkám vůbec. Jen škoda, že v osmdesátých letech kapela zabředla hluboko do slizkého mainstreamového marastu a bývalá královna symfonického art rocku vypadala na dobových fotkách jako zmalovaná lascivní discofuchtle. :-(