Last Hardrock Outsider

DARE - Blood From Stone

Postava zpívajícího klávesisty Darrena Whartona určitě není sledovačům hardrockového dění osmdesátých let neznámá. Tento Angličan proslul nejprve coby člen poslední sestavy irských THIN LIZZY, aby záhy, po smrti Phila Lynnotta a následném rozpadu této legendy, položil základy svému vlastnímu bandu, kde zúročil rovněž své skladatelské a pěvecké ambice. Základy kapely DARE byly položeny zhruba v roce 1986, aby se pětičlenný projekt svého debutu dočkal až o dva a půl roku později, kdy jim na jaře roku 1989 u AaM vychází deska „Out Of the Silence“, což byl materiál zcela typický pro bombastické produkce osmdesátých let, který měl v sobě potřebnou pompézní atraktivitu, pohodově se poslouchal a kromě klenutých refrénových motivů nabídl i poměrně upřednostněný zvuk právě Whartonových kláves. Zkrátka hard rock uhlazenějšího provedení, který tíhnul k dobovému AOR trendu.


Kapela DARE se první deskou vcelku slušně zapsala, o čemž svědčilo několik singlů v Ostrovní rockové hitparádě a rovněž pochvalné recenze od dobové kritiky, a tak nic nebránilo v cestě druhé řadovce. Ta vznikala v Los Angeles za asistence špičkového producenta Keitha Olsena v průběhu roku 1990 a tíhla svým zvukem k americkému prostředí. Materiál nakonec vyšel až v roce 1991 pod názvem „Blood From Stone“ a do dnes znamená vrcholný počin v diskografii DARE a prakticky jejich hardrockovou výkladní skříň. Wharton dokonce opustil své místo u kláves a v tomto období působil zejména jako zpěvák. Co bylo na „Blood From Stone“ určitě pozoruhodné, byla skutečnost, že oproti debutu DARE přitvrdili, do popředí se dostalo více kytar a skladby působily celkově intenzivněji. Nicméně neztrácely nic na své chytlavosti a bombastických refrénech, které se klenuly v příjemně poslouchatelném provedení za občasného přispění mocných back-vokálů všech zúčastněných.


 

Když bychom si zde rozebrali stěžejní momenty tohoto pompézního díla, slyšel bych to asi nějak takhle. Reprezentativní se mě zdají hned první tři zdejší vály „Wings Of Fire“, „We Don´t Need a Reason“ a „Surrender“, z nichž ten druhý a třetí přinesly i solidní dávku hitovosti (zřejmá orientace na americký trh), která šla ruku v ruce s dobovou módou zdobného pomp-metalu na samotném počátku devadesátých let a byla tehdy příznačná pro většinu stejně stylově zaměřených kapel, tedy interpretů hlásících se k stadiónově bombastickému zvuku, ať už se tito jmenovali BON JOVI, BRYAN ADAMS, DEF LEPPARD nebo GIANT. Zmíněné kapely zde neuvádím náhodou, neboť v jistém smyslu právě k nim mají angličtí DARE docela blízko, byť samozřejmě vlastní ještě onu buldozeroidní nadstavbu v podobě jakési evropské zatvrzelosti a lpění na klenutých kytarových vyhrávkách, tak nějak připomínajících, že tady občas nejde jen o kytarový popík na jedno použití. Skladby se tedy nesou v optimistickém radio-friendly rozpoložení, ovšem jejich nazdobenost a rocková namakanost pozitivní efekt soundu kapely ještě více umocňují a dodávají mu umělečtější ráz. Hlas Darrena Whartona měl vždy specifickou macho nakřáplost a k dané hudbě dokonale sednul. Svým způsobem se divím, jak dobrým byl tento hudebník, a do vzniku DARE výhradně klávesový instrumentalista, už tenkrát zpěvákem, neboť před účinkováním v DARE neměl příliš možností své hlasivky předvést. Třeba zrovna skladba jako „Live To Fight Another Day“ měla možnost jeho pěveckou schopnost prověřit, neboť právě ona vlastnila potřebné nasazení a přesně ty chlapácké parametry příznačné pro pop/rockové hitovky dané doby. Zrovna tak na tom byla následující „Cry Wolf“, která začala dojemnou akustickou fází, aby se postupem první minuty vzepjala k výtečně šlapající hymnické jízdě plné dramatických momentů.


Whartonova kapela samozřejmě nezapomínala ani na opačnou stránku vlastní tvorby a skladby jako závěrečná „Real Love“ nebo poměrně unylá „Lies“ ukazují Brity v baladičtějším pojetí. Já osobně za jeden z vrcholů považuji i song „Wild Heart“, což byl kolovrátkový chorál, který jakoby vypadl ze soundtracku k nějakému dobovému akčňáku či historickému spektáklu. Zkrátka a dobře, DARE s druhým albem docela zabodovali, ačkoliv to vydavatelství o rok později příliš neocenilo, neboť krátce na to kapela ztratila kontrakt a již nikdy se nedostala na podobný level jako v roce 1991. Nicméně Whartona to určitě od skládání a nahrávání dalších věcí pod jménem DARE neodradilo a jeho band existuje dodnes a má na svém kontě již deset řadových desek, z nichž některé vlastní specificky keltský ráz a atmosféričtější pojetí ostrovního rocku, které má poněkud folkovější rozměr než v dobách velkých hitových ambicí v časech dobývání zaoceánských břehů. Tyto dávné časy mě byly zkrátka milejší...


27.04.2019Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
27.04.2019 18:45

spajk: Hele, fakt díky za poklonu a ty další věci. :-) Poslední týdny se snažím z tématu vyždímat co nejvíc, snažím se alespoň ve svém hudebním záběru dát stránkám absolutně nejlepší možnou porci článků, i když si asi někdo může (a věřím že i bude) myslet, že právě v posledním měsíci tady něco chybí, jasně, i já mám ten pocit neúplnosti a bude záhy napraven. Jakkoliv ani jedna z pozvolných změn nebyla řízena mou vůlí, jsem akorát řidič týráku, NEZASTAVITELNÉHO!!!, VŠEHRNOUCÍHO!!!, kterému však také někdy nastanou určté malé komplikace, občas vyserou ostřikovače, sem tam zahapruje spojka, někdy píchnu kolo a jindy cítím zbytečnou vůli u posilovačů řízení. Nic naplat hair-metal story pomalu spěje do finále, ještě je před námi pět profilů kapel nebo sólo interpretů, neboť jsem zanevřel na třetí díl komet, jakožto souhrného cyklu, a všem jsem věnoval samostatný článek. Těch pět profilů proběhne asi takhle - dva budou na jaře LEE AARON (její alba mne ted doprovázela na výletě v Maďarsku) a STEELHEART, jeden v létě - LYNCH MOB, jeden na podzim - HOUSE OF LORDS a jeden plyšácký si nechám na vánoce - NELSON.:-) Myslím, že DARE pro mne asi neznamenají tolik co pro tebe, ale desku Blood from Stone považuji za hodně kvalitní ukázku dobového pomp metalu.
PS: Kapely jako LEATHERWOLF, ROXX GANG, LONDON, VINNIE VINCENT INVASION, NITRO, JUNKYARD, TREAT, TNT, XYZ, JETBOY, SHY, FEMME FATALE...a jiné, už zde rozebírat nebudu, nezajímaly mne vlastně nikdy, ani tenkrát a nezměnilo se to za celou dobu.
PS2: V souvislosti se současným psaním pompéznějších věcí v hair-metalu jsem často přemýšlel jaké jméno bych dal kapele, která by chtěla hrát co nejlíbivější a nejpompéznější hair-metal osmdesátých let, pořád jsem na to nemohl kápnou a pak se to konečně dostavilo...to jméno zní... BUCKINGHAM!:-) Pomalu abych šel shánět tu nejobjemější rokokovou paruku z let 1690-1710, ještě větší než měl císař Leopold při vypráskání Turků od Vídně nebo Lomikar když věšeli Jana Sladkýho Kozinu. :-)))) Ty krávo, skvělý, hebim se jak blázen ...BUCKINGHAM!!! Zapamatujte si to!:-)

 

spajk
27.04.2019 09:11

S blížícím se koncem vlasatého seriálu to tu poslední měsíc vypadá jak v ráji. Samé srdcové kapely (Giant, Badlands, KC) a základní stavební pilíře mého hudebního vkusu. Tuhle desku jsem v době vydání točil pořád dokola. To je perla. Dokonce má svojí stylovou sestřičku ze stejného roku. Blood on the Bricks od Aldo Novy. Stejná kvalita, stejný žánr. Třeba se tu taky ještě objeví.
Krásná práce, Honzo!