GIANT - Stand And Deliver

80%

Na desku z ranku melodického hard rocku, potažmo AOR jsem nepsal recenzi už hodně dlouho. Nové album GIANT se přede mnou vynořilo kdesi na netu. Pár dnů se nic nedělo, pak ovšem začal hlodat mentální červík. Co si po x letech poslechnout něco staromilského, něco, co má podobu absolutních rockových písní promořených klenutými melodiemi? V podobném duchu jsem již párkrát psal, vím. Dokolečka dokola.:-) Jenže pompézní klávesy, dobré riffy, skvělá sóla a pořádný, punkem nekontaminovaný zpěv se zas jednou staly neodolatelným lákadlem; a pak ještě žánrová perfekce, kterou jsem od bratří Huffů v minulosti párkrát čekal a také dostal.

Stačilo však letmé seznámení s několika internetovými prameny, abych pochopil, že oproti prvnímu návratovému albu „III“ – současně poslednímu, které se mi dostalo do rukou a pořádně i do uší – se posluchač nachází v tak trochu jiné vesnici. Bubeník David Huff sice v kapele stále hraje, nicméně jeho brácha, vynikající hudebník, skladatel a producent Dann Huff, zde figuruje už jen jako autor několika songů. Otěže převzali zkušení borci spolupracující s Frontiers, konkrétně producent a klávesák Alessandro Del Vecchio (dobře, loni měl od exkluzivní kooperace s uvedeným italským vydavatelem odstoupit) a výborný kytarista – skladatel Jimmy Westerlund, hrající např. s finskými melodiky ONE DESIRE. Očekávání rázem ochladlo. Nepůjde jen o další standardizované album z řady těch solidních? První poslech dopadl naštěstí dobře a ty další ještě lépe, proto teď také čtete tyto řádky.

Úroveň nastavená kdysi dávno Dannem naštěstí jakoby zavazovala k podání špičkových výkonů i na novince „Stand and Deliver“. Pak už jen stačí odmítnout průměrné skladby. Největší devízou současných GIANT je bezpochyby zpěvák Kent Hilli. V jeho případě jde o splněný sen každého fanouška melodického hard rocku a AOR. Už tak slušný materiál se tudíž zvedá ještě o jeden level výše. Obklopen hráčskou profesionalitou doslova ze všech stran, září Kentův hlas jako nasvícená Eiffelova věž. Dokáže pohladit, dokáže zdrsnět. Ač dotyčný intenzitou nešetří, nechodí zbytečně na hranu, natož za ni. Přestože Švéd, vokálním projevem téměř Američan, bezpečně ukotvený v bipolárním bezčasí let osmdesátých. Upřímně, kvalita zpěvu mě odrovnala. A ostatní nezaostávají, byť se snaží hlavně o to, aby měl Kent stoprocentní podklad. Výsledek mi připomíná zkušené surfování na mohutnějších, nikoli však divokých vlnách pravidelně se rozlévajících a šumících na nádherné pláži. Prostě nekonečná pohoda, dostupná díky „Stand and Deliver“ každému, kdo umí alespoň trochu ocenit melodickou rockovou hudbu. Fakt, že album natočili většinově Evropané, vám bude docházet jen zvolna.

K samotnému soundu se asi moc napsat nedá. Je vyvážený, hutný, kytarový, dost nadýchaný, rozpouštějící tvrdost, která bezpochyby více zaútočí v syrovějším koncertním provedení. Rytmika David Huff/Mike Brignardello hraje přesně tak jak má. Výraznější bicí se svými drobnými i efektnějšími přechody razantně odměřují, hluboko pod nimi medově duní, dílem melodizuje baskytara. Jde snad o onen dosud přežívající americký základ? Možná, každopádně díky vyvážené směsici kláves, kytar a excelentních sborů vše nádherně košatí do žánrově přijatelných sfér. Kent byl zkrátka doprovodem vystřelen na rocková nebesa, odkud nám tak suverénně pěje líbivé, ale vkusné melodie. Co skladba, to poctivé nosné nápady a refrén, s nimiž se dále pracuje a jimž se aranžmá šije na míru tak těsně, že ho člověk chvílemi ani nevnímá, minimálně dokud ho nevytrhne Jimmyho skvostné kytarové sólo, kolikáté už...? Vata se hledá jen velmi těžce, zvlášť v první půli.

Za symbolické považuji, že jednou z tvrdších a nejvíce blues skladeb přispěl právě Dann Huff. „Holdin On for Dear Life“ dává vzpomenout na zlaté časy americké melodické školy. Na lehce baladickou notu Dann pro změnu udeřil v „Time to Call It Love“. Jenže ani další skladatelé nelenili. Trio Del Vecchio, Westerlund, Hilli kontruje v podobném duchu a rovnou opravdovým hitem. „It Ain´t Over Till Its Over“ má vše. Výbornou práci zde odvedl Jimmy. Střed ozdobil nádherným akustickým sólem, závěr elektrifikovaným ohňostrojem. V podstatě není k zastavení, mění polohy, je skromný i výrazný. Tak jako v titulce si klidně zasóluje v doprovodu. Podobné momenty mám v poslední době hodně rád. Je evidentní, že se GIANT i co do studiových prací zcela oddal, a dotyční s ním tudíž, podobně jako s Hillim, udělali terno.

Výsledkem je hodně vyrovnaná kolekce „spořádaných“ rockových písní ve špičkovém provedení. Název alba prostě sedí. Pro fanoušky žánru mám pak jeden vzkaz: Obávám se, že v podobném stylu vám dnes nic lepšího nejspíš nikdo jiný nenatočí. Zřejmá, nikoliv však masivní kontaminace skandinávsko-frontiers přístupem či soundem na tom nic nezmění, čert to vem, tady se stále hraje ve velkém stylu.

05.06.2025	Diskuse (1)	Pekárek hackl@volny.cz