Last Hardrock Outsider

WOLFMOTHER - Praha, Roxy, 11.listopadu 2016

Už je to více než dekádu, kdy se na scéně zjevila tahle australská skupinka oslavující 70. léta se svým majestátním debutem, který je navíc pro spoustu lidí dodnes nejlepším počinem. Však si také za singl „Woman“ odnesli cenu z největších, malý gramofonek. Velká sláva WOLFMOTHER však záhy upadala. Andrew Stockdale měnil sestavu jak na běžícím páse, což vyústilo dokonce ve vydání sólového alba. Poté naprosto v tichosti vydal nezávisle garážovou desku „New Crown“. V tu chvíli jsem si říkal, že je osud kapely zpečetěn. Když tu se náhle objevilo velmi atraktivní a dalo by se říct, že i comebackové album „Victorious“. Ihned poté následovalo světové turné „Gypsy Caravan“ a světe div se, koncert byl ohlášen i v Praze. Zde je tedy report z akce.



Krátce před osmou hodinou zahájila svoje představení kapela MOTHER‘S CAKE a byla to trefa do černého. Německá partička hrající v triu takový progresivnější hard rock mě bavila i přes určité zvukové výhrady. Zpěvák a kytarista s vizáží Kurta Cobaina byl dobře naladěn a tak i přes utopený zpěv a kytaru podával maximální nasazení. Co mi imponovalo daleko více, bylo rytmické duo. Vlastně to není taková náhodička u technicky precizních Němců, kteří to prostě mají v nátuře. Zejména baskytarista, který si jel snad v každé písni svoje vlastní sóla. Na druhou stranu rozhodně nechci říct, že hrál sám pro sebe. O čemž svědčí již tou dobou vcelku zaplněný klub, který prostě ožil zejména při instrumentálních vložkách. Kapela právě vydává druhé album a já doporučuji všem poslech písně „The Killer“. Po dlouhé době předkapela, která dává smysl, a dokonce mám touhu se o ni zajímat více.


O hodinu později už nastoupila hlavní hvězda a bez zbytečných odkladů se pustila do práce. Žádné intro, žádné pompézní vybavení na pódiu, prostě jen plachta s vlkem z novinkové desky a tři hipíci. Začínalo se, jak jinak, songem „Victorious“, který očividně znala většina publika. Zatím poslední album naživo rozhodně funguje a kotel se dal ihned do pohybu. Vlastně mě to velmi pozitivně překvapilo, protože se intenzivně pařilo celý koncert a nezaregistroval jsem snad nikoho, kdo by se cítil dotčeně, že nemůže monitorovat celý koncert na mobilu. Troufnu si říct, že i precizní zvuk hrál svou roli. Čekal jsem ledacos, ale tak čistý Stockdalův hlas, ostrý jako břitva, jsem nečekal. O pěvecké formě toho lze nalézt na youtube spoustu a rozhodně to není pozitivní narážka. Zde to byl ale opačný příklad. Celý koncert se nesl ve velmi pozitivním duchu a vlastně nebylo potřeba ani dlouhých proslovů. Místo toho se baskytarista Ian Perres válel po zemi, neustále někde poskakoval a mnohdy zdatně ovládal klávesy a souběžně baskytaru. Asi nikoho nepřekvapí, že nejvíc se hrálo z debutu, mega-hit „Woman“ zazněl jako třetí položka v pořadí a v tu chvíli se z klubu Roxy stala prvotřídní sauna. Osobně si myslím, že v Praze moc lepších alternativ, kde hrát, není, ale když už i kapela na pódiu musí žádat o přívaly vody a odkládá svršky, asi si dovede každý překvapit, jak to vypadalo v kotli.


Musím říct, že Andrew Stockdale má setsakramentské charisma. Na pódiu vypadá, že si hraje sám sobě pro radost, ale přitom dokáže vyburcovat stovky lidí k euforii. Pomalejších momentů moc nebylo, spíše se jednalo o pomalu gradující songy, ale chci zde především říct, že mě trochu mrzí absence polo-akustických hitů „Far Away“ nebo novinkové „Pretty Peggy“, které k WOLFMOTHER patří a které do atmosféry koncertů oslavující klasický rock zapadají. Andrew už není žádný mladík, ani nový objev na scéně, takže ačkoliv mu je již 40, je to pro mě nositel odkazu kapel typu LED ZEPPELIN, BLACK SABBATH a spousty dalších. Krása je v tom, že bych nikdy neřekl, že je vykrádá. Pouze si z nich bere to nejlepší a zrovna tyto dvě kapely v sobě hlasově i kytarově přímo spojuje. Proto taky song „Dimension“ patřil k jedné z nejoblíbenějších položek, soudě podle aplausu publika. Končilo se pouze jedním přídavkem, dalším hitem „Joker & The Thief“ a jak kapela beze slov přišla, tak i beze slov odešla. Co říct na závěr, WOLFMOTHER podali strhující výkon, který zůstane všem vryt v paměti minimálně do dalšího koncertu, který se minimálně v klubové podobě jen tak objevit nemusí.


Setlist: Victorious / New Moon Rising / Woman / White Unicorn / Apple Tree / Gypsy Caravan / Pyramid / Where Eagles Have Been / Vagabond / The Love That You Give / California Queen / How Many Times / Love Train / White Feather / Dimension / Colossal / Joker & The Thief.



15.11.2016Diskuse (2)Kropis
kropacekmichal@gmail.com

 

Kropis18.11.2016 22:00

Teslu mám taky moc rád. Frank Hannon je pro mě jeden z nejzásadnějších rockových kytaristů.

 

Bluejamie65
17.11.2016 15:47

Jo jo pěkný, škoda jen, že mě vždycky při čtení o Wolfmother napadá stejná myšlenka: proč tak krásně aspoň jednou týdně někdo nepíše o Tesle:-(