Last Hardrock Outsider

AEROSMITH - Když mladá krev vyznávala rock (1970 - 1974) 1/4

Je jasné, že čtyřicetiletá dráha bostonských AEROSMITH vydá rozhodně za víc než jen za jeden letmý historický profil, a tak pro mne bylo celkem výzvou, narvat všechno zásadní do zdejšího vyprávění. To shrnuje kariéru dost možná nejúspěšnější americké rockové kapely všech dob, od samotných počátků, až po současné dění.


Příběh AEROSMITH začíná v okolí města Sunapee ve státě New Hampshire na severovýchodě Spojených států, a sice někdy počátkem sedmdesátých let. V té době bylo východní pobřeží doslova přeplněno floutky sotva odrostlými školní docházce, hrajícími po zapráskaných garážích bluesem nakrmenej rock´n´roll. Předobrazem jim byly o pár let starší formace z Britských ostrovů. Mladí yankeeové, odkojeni na hudbě šedesátých let, tenkrát toužili víc než po čemkoliv jiném, po dosažení stejného úspěchu, jako se to povedlo jejich velkým vzorům - THE ROLLING STONES. A ti se přeci právě tenkrát nacházeli na svém absolutním tvůrčím i komerčním vrcholu.



 

První formace pozdějších členů našeho komanda se vykazovaly prapodivnými názvy jako JAM BAND (zde hrál Joe Perry s Tomem Hamiltonem a na bicí je k tomu doprovázel Steven Tyler) nebo HOOKERS (šlapky), který si později kvintet již v definitivním složení změnil na signifikantní AEROSMITH, ale tohle se stalo až když soubor přesídlil do Bostonu, kde se na místní scéně ustálil a začal platit za jednu z nejtvrdších a nejnadějnějších kapel hrajících po klubech ostrý rock s nepřeslechnutelnými bluesovými kořeny. V jejich hudbě se snoubila veškerá pouliční špína, drzost a frackovitost THE ROLLING STONES, se vznešeností a nonšalancí tehdy na vrchol čerstvě vystřelených LED ZEPPELIN.

 

Steven Tyler krátce před tím přesídlil od bicích za mikrofon a počal vybrušovat svůj pozdější pěvecký projev, tolik připomínající vřeštícího paviána, který v sobě pojímal dost exoticky znějící  hlasovou polohu, upozorňující na vliv černošského rhytm´n´blues a stal se tak navždy základním poznávacím znamením nadějné kapely. Na jeho místě za bicími již tehdy seděl Joey Kramer a k Joe Perrymu (sólová kytara) a Tomu Hamiltonovi (baskytara) přibyl ještě talentovaný doprovodný kytarista Brad Whitford, kterému bylo v roce 1972 právě dvacet. V této sestavě AEROSMITH setrvali po celých čtyřicet let své existence, tedy s jednou pětiletou výjimkou, která se odehrála pouze v krizové první půli osmdesátých let. Tehdy se totiž drogami rozložení AEROSMITH potáceli od ničeho k ničemu bez kytarové dvojice Perry/ Whitford, která za sebou v průběhu sezóny 1979/1980 nasraně bouchla dveřmi a navíc byla nahrazena dvěma úplně neznámými nováčky. Ovšem teď už zase zpět do roku 1973, kdy si pořádně rozjetá parta vydobyla první jen trochu světlejší místo na slunci svým neúnavným koncertováním. Když se po jedné z koncertních akcí za kapelou zastavili lidé z Columbia Records a nabídli jim po vzájemném oťukávání smlouvu na debutové album. Stalo se tak konkrétně v New Yorku v klubu Max´s Kansas, který v té době patřil k nejvyhlášenějším.

 

Debutová placka vyšla ještě téhož roku a položila základy drzé a hlasité stylizace kapely, ve které nebylo místo pro žádné ozdůbky, pouze pro syrový a ostrý rock. Z dnešního pohledu je až s podivem s jak silným materiálem již tenkrát AEROSMITH vstoupili na scénu. Album vyšlo ve Spojených státech pod názvem jeho úvodní vypalovačky – tedy „Make It“, v Evropě naopak jako eponymní debut zcela bez názvu a nezaznamenalo žádný bezprostřední úspěch. Lépe řečeno, fanoušci si ho všimli až zpětně, tedy poté, co věhlas kapely s dalšími léty a nahrávkami lineárně rostl. Debut dále obsahoval dojemnou baladu „Dream On“, na jejíž kvalitě čas ani náznakem nezapracoval. Teskný projev Steven Tylera je i v dnešní době stejně horoucí jako v době vzniku této písně, a tak se skladba v průběhu doby dočkala mnoha rozličných předělávek a verzí, a to i napříč interprety mnoha žánrů. Ústřední hitovkou se však stala „Mama Kin“, kterou v úsvitu svojí úspěšné dráhy vyznávali třeba i GUNS N´ROSES. Mě naopak nejvíce upoutal pouliční švihácky střižený tanec „One Way Street“, jinak lehce podbarvený barovým piánem a rovněž song „Walkin´The Dog“, který kapela hraje na koncertech do dnes.

 

Druhá deska vyšla jen rok po debutu pod názvem „Get Your Wings“ a představovala spíš udržení nadějných pozic, než cokoliv jiného. Na poslech trochu náročnější materiál představil AEROSMITH jako kapelu rovnocenných muzikantských osobností, ve které se skladatelské činnosti nevyhýbá ani jeden z jejích členů, naopak, šlo o hlubší sondu do nitra jejich hudby a ke skutečným bluesrockovým kořenům. Jedinou nevýhodu znamenala absence nějakého výraznějšího hitu, přestože ve skladbách jako „Seasons Of Wither“ kapela prezentovala svoji jemnější stránku. Dostalo se však na tradiční foukací harmoniku a rovněž i dechovou sekci. Jediným singlem se pak nakonec stala skladba „Same Old Song And Dance“. Tehdejší koncerty se pohybovaly někde na hraně mezi narvanými divokými jízdami a uvolněnými dandyovskými performacemi, takže právě v tento moment stál koncertě namáklý kvintet před vpádem do nejvyšších pater americké rockové scény. A to se také o rok déle naplno potvrdilo, ale o tom opravdu až příště.


22.03.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz