Last Hardrock Outsider

THE BLACK CROWES - The Southern Harmony And Musical Companion

Netrpělivě očekávanou druhou desku předznamenaly dvě personální změny, které se brzy ukázaly vcelku zásadními pro sound i pojetí připravované nahrávky, ostatně stejně jako skutečnost, že vydavatelství do kapely tentokrát prostě více investovalo. Za odejitého Jeffa Cease dorazil už v průběhu roku 1991 nový sólový kytarista Marc Ford, ale zejména byla rozšířena sestava na šest členů a do kapely byl konečně nastálo přijat i hráč na klávesy Eddie Harsch. Jeho staromilsky znějící nástroj, navozující vzpomínky na sedmdesátá léta, se nakonec stal jedním z prvků, které zásadně ovlivnily autenticitu zvuku nahrávky. V kladném slova smyslu, samozřejmě. Album „The Southern Harmony And Musical Companion“ dorazilo na pulty v květnu roku 1992 a okamžitě po svém vydání se vyhouplo na první místo americké prodejní hitparády Billboard 200, kde pobylo několik týdnů. Což o to, úspěch se čekal, ale že takovýmto způsobem Černé vrány z Georgie zabodují a vystřídají v čele žebříčků nejeden pilíř bujícího hnutí grunge, v to doufal jen málokdo. Nicméně stalo se a zejména USA si kapela velice podmanila. Za produkci byl znovu zodpovědný George Drakoulias, tentokrát se však o producentské bodíky dělil rovnocenně s oběma bratry Robinsonovými.


Kritika druhou desku THE BLACK CROWES přijala rovněž bez výhrad a pasovala kapelu na jeden z největších objevů rhytm n´blues, který se v americkém rockovém mainstreamu objevil od poloviny sedmdesátých let. Každému bylo jasné, že se THE BLACK CROWES po muzikantské stránce od debutu značně posunuli, neboť songy vyznívaly ještě o kus méně prvoplánově a nořily se v jižanském soundu, ve kterém se k blues-rocku přidaly také prvky soulu a na mnoha místech dokonce i ženský vícehlasý gospelový sbor. Boogie a rock n ´roll zkrátka ustoupily retro závojům spirituálního bulení, což z desky učinilo nesnadnou hudební porci pro rockery zaměřené na přítomnost. Na druhou stranu jen málo desek z té doby dokázalo obdobně věrohodně navodit atmosféru přelomu šedesátých a sedmdesátých let se všemi žánrovými přesahy autenticky charakterizujícími onu etapu rockové hudby.



Celkově lze tvrdit, že debut „Shake Your Money Maker“ z roku 1990 byl přímočařejší a rockově bezprostřední, kdežto zde už šlo o jakýsi spirituální přenos určitých nálad a rovněž, skrze onu hloubavější atmosféru, o pozoruhodné vytříbení všech skladatelských dovedností bratrského dua. Už od úvodního válu „Sting Me“ byl zjevný příklon k neprvoplánové prezentaci a songy se dostávaly do paměti o poznání obtížněji, neboť jejich struktura byla jemněji propracovaná a nosné linky ne tak nápadné jako u singlů z prvního alba. Největší hitovkou se nakonec stala „Remedy“, skladba vykazující se soulovým švitořením, zeppelinovským riffem, ale i nezanedbatelnou stopou hammondů. Nakřáplý a ne příliš vábivě vyznívající hlas Chrise Robinsona navíc v refrénu doplnily právě vokální party ženského gospelového sboru. Tento exotický prvek se pak prolínal celým albem.


Ono zjemnění bylo snadné vystopovat i v dalších želízkách jako třeba v akustické baladě „Thorn In My Pride“, dojemné to skladbě, kde zejména Rich Robinson prokázal svůj nesmírný talent, dále pak v parádní bluesové suitě „Bad Luck Blue Eyes Goodbye“ nebo v případě (zde ojediněle) ne zrovna pomalého boogie „Hotel Illness“, které platilo za další z vrcholů jinak poměrně rozvláčnělého a uplakaného alba. Skladba s určujícím partem foukací harmoniky platila za osvěžující rockerskou položku a to v rámci alba, které se, i přes svou uvěřitelnost, vyžívalo především v tesklivé atmosféře směsky soulu a blues. Došlo i na předělávku skladby Boba Marleyho „Time Will Tell“, která znamenitě zapadala mezi ony jemnější kusy, jakými byly hypnotizující „No Speak No Slave“ nebo „My Morning Song“. Zde bych celkově pochválil zvukovou stránku díla, která se oproti prvotině hodně zvedla, což bylo způsobeno i větším paklem peněz a logicky i využitím mnohem většího počtu nástrojů. Ostatně kytarista Rich Robinson si nad štěbetavým zvukem a především nad svými hravými kytarovými party doslova liboval, když novináře hned po vydání spravoval, že Def American konečně kapele umožnilo umělecký rozlet a více do ní investovalo. Na vše nyní zkrátka měli THE BLACK CROWES více času, neboť úspěch prvotiny vydavatelství přesvědčil a to začalo Vránám věřit.


Následné turné, na kterém jinak vcelku strohou scénu zdobily perské koberce, zrcadlové koule a rybářské sítě, slavilo velký úspěch a celkově spirituální dojem z nových písní kapela navíc podepřela vynikající živou prezentací. Co na tom, že největší hitovky reprezentující dva roky starý debut byly často během koncertů přerušovány nebo zcela vynechávány a na jejich místě byly rozvedeny méně známé skladby z druhého alba do dlouhých bluesových jamů. Z THE BLACK CROWES se právě tehdy stala velká událost amerického rocku a deska „The Southern Harmony And Musical Companion“ je dokumentem tohoto nepochybného růstu. Do dnes je vlastně mnohými fajnšmekry považována za nejlepší práci kapely a já s touto tezí mohu souhlasit.


03.12.2019Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
03.12.2019 21:45

spajk: Opět díky za koment. Vlastně jsem si THE BLACK CROWES poprvé výrazně všiml právě s vydáním této druhé desky. Napoprvé mě to nebavilo, ale byla to jedna z těch kapel, u kterých jsem chtěl, aby se mi to líbilo. Remedy je cool pecka! Také mám od nich až do roku 2008 všechno (tedy jen ze studiovek). Zrovna jsem si dal album Amorica 94´, hm také kvalitka, jedno z těch jejich zemitějších a dřevních, úžasné poslouchat ty všemožné tesknící kytárky, ať už akustiku, banjo, slide kytary, kvílivá sólíčka, všechno to "benzínkové vzdychání" na šestistrunky, třetí recenzi ale napíšu až na desku By Your Side (to album normálně produkoval Kevin Shirley, proboha) :-) a bude to nejdřív v neděli. Jedna z mála kapel staré generace, na jejíž koncertě jsem nikdy nebyl a s ohromnou chutí bych na něj chtěl ještě v současnosti jít, představoval bych si ten koncert, aby byl v létě a pod širým nebem, nejlépe někde v přírodě, ale mám pocit, že ta kapela by byla pro české promotéry, vzhledem její malé fanouškovské základně u nás, prostě drahá. Kdyby třeba dali společné tour s Glenem Hughesem nebo kdyby se Robert Plant nechal přemluvit k obnově LED ZEPPELIN a ty by je pak vzali jako support, tak ten Lochotín by nemusel být úplně špatnej ne? Ale to už je vyložené blouznění. :-)

 

spajk
03.12.2019 18:27

To je vymazlené pojednání. Rád si čtu recenze desek, které mám doma na CD. Líbí se mi i technické provedení desky. Dvacetistránkový booklet na kvalitním tvrdém papíru, s tím už se dnes málokdy setkáte. Samozřejmě nechybí všechny texty, rád do nich nahlížím při poslechu, aniž bych měl ambici řešit jejich obsah. Spíš mě zajímá to flow textu a frázování. Singlovce Remedy se tenkrát nešlo ubránit, hráli jí všude. Skvělá deska. Ale BC netočí vyložené špatné desky obecně. Mám je prostě rád.