Last Hardrock Outsider

WHITESNAKE, THE DEAD DAISIES - Praha, O2 Aréna, 17.listopadu 2015

Současní WHITESNAKE pro mne znamenají daleko větší záruku skvělé hardrockové hudby i živelné koncertní show, než mi může nabídnout aktuální formát DEEP PURPLE. Když se David Coverdale rozhodne vydal album poct právě Purpurové legendě, tedy kapele, která jej pro svět velkých pódií v sedmdesátých letech udělala (z tvorby DEEP PURPLE odzpíval ten večer šest ze čtrnácti zde odehraných skladeb) představuje pro mne koncert podstatně zajímavější událost, než jaké bych se býval dočkal před měsícem v Plzni, kdybych zamířil na koncert Párplů. Bez tak mám nejradši jejich tvorbu ze sedmdesátých let, zvláště pak alba odzpívaná Coverdalem (1973-75) a nějaké nové desky od nich mě zanechávají takřka chladným. Vlastně už ani metalisty uctívanou „Perfect Strangers“ dodnes nepovažuji za bůhví co, ve srovnání a namátkou třeba s „Come Taste The Band“. Jsem čistokrevný Coverdaleovec a Davidův hlas sleduji, ať už zpíval kdekoliv - nejraději samozřejmě u WHITESNAKE a v DEEP PURPLE, ale i sólově a nebo třeba s Jimmy Pagem nahrál obstojné kusy. Netvrdím, že DEEP PURPLE bez něho nemusím, ale když u nich chybí už i Richie Blackmore, Jon Lord nebo Glenn Hughes, co je pak tohle za DEEP PURPLE? Gillana nepotřebuji.



Úterní večer byl však celorepublikově významný kvůli úplně jiným, výročním záležitostem a já si vlastně již dávno řekl, jako odpůrce podobných upoceností a davových psychóz, že se nikdy 17.listopadu nepotřebuji nacházet v Praze, nicméně Coverdaleova přítomnost vše změnila, takže bylo nutné vyjet vstříc mimořádnému hudebnímu zážitku. Byl to můj již třetí koncert WHITESNAKE a musím říct, že bezkonkurenčně ten nejlepší. David i jeho ansámbl potvrdili, že se nachází ve skvělé formě. Obklopen vynikajícími, o generaci mladšími muzikanty je Coverdale, i přes poněkud nižší hlasové rozpětí (a s tím související lehounce nižší jistotu), stále pěveckou extratřídou, která nechává všechnu hardrockovou konkurenci daleko za sebou. Po šedesátce už to vlastně podobně mají všichni vynikající pěvci, včetně často diskutovaného Bruce Dickinsona. Také Coverdale se během koncertu nepouštěl často do vyšších tónů, udržujíc si bytelný hlas v nižších polohách. Občas mu vypomohl doprovodným vokálem někdo ze spoluhráčů (nejčastěji baskytarista Michael Devin, ale také kytarista Reb Beach), občas to nechal na divácích, ale stěžejní moment většinou vystřelil bez zaváhání až se hala otřásla. Musím říct, že ty tři tisícovky příchozích, co se ten večer v rozlehlé vysočanské O2 Aréně tak nějak ztrácely, musely odcházet dokonale spokojené. Byl to prostě vynikající koncert staré školy. 



Předskokany se stali THE DEAD DAISIES, skvělá hardrocková parta poskládaná z mazáků z branže, touhle dobou představující v Evropě své zbrusu nové album „Revolución“. Málokdy se stane, že mne předkapela baví, ale zde tomu tak bylo. Masivní hardrockové songy měly nápad i dobré melodie a byly vyšperkovány skvělými hráčskými výkony. Ačkoliv Richard Fortus je kytarový ďábel, nemyslím si, že by se rozhodl hudbu DAISIES nějak znásilňovat ve svůj prospěch, všechno působilo vyrovnaně a lehce se poslouchalo. Kapela tak měla drive skutečně silné mašiny, vždyť když písně pohání rytmika Brian Tichy/ Marco Mendoza, klávesy obsluhuje Dizzy Reed, je jasné, že nepůjde o nějaký krátkodechý podvrh. Dokonce si myslím, že na to jak mám zpěváka od DAISIES Johna Corabiho (ex- MÖTLEY CRÜE 1993-96) v oblibě a považuji jej za pěveckou extratřídu, tak ta hudebnická sebranka co mu zde kryla záda, byla kvalitativně ještě daleko nad ním. John se v té záplavě hráčské kvality a přílivu energie skoro až ztrácel a působil jako dobrodruh stojící u špiček godzilly. Když to tady nastíním fotbalovou terminologií: bylo to jako do útoku poslat Davida Lafatu, kterého zde budou ze zálohy zásobit Hazard, Di María, Iniesta, Özil nebo Müller, a čekat, že se nestane přebytečným a udrží s nimi krok. John byl skvělý, ale ve srovnání s instrumentalisty to prostě bylo jenom dobré. Prostě ta nejlepší možná předkapela.



THE DEAD DAISIES předvedli během čtyřicet minut devět skladeb, přičemž se většinou jednalo o věci z právě vypuštěné novinky. Začalo se „Mignight Moses“, po které následovala „Evil“ a rovněž také pilotní singl „Mexico“, který je naživo opravdu chytlavý a navodil v hale dobrou náladu. Bylo vidět, že se hudba této kapely líbí, neznám tudíž vhodnější zahřívače pro WHITESNAKE roku 2015. Následovala zajímavá (jaksi hřmotnější) coverze „Hush“ od DEEP PURPLE, a pak se znovu bez větších pauz pokračovalo v ďábelském rozpoložení, takže „Devil Out Of Time“ a několik dalších jistot z alba „Revolución“. Došlo ještě na druhou předělávku, tentokrát „Helter Skelter“ od THE BEATLES a znovu hranou v trochu nahuštěnějším, více aktuálním, provedení. THE DEAD DAISIES rozhodně nezklamali, naopak se jednalo o koncert, za jaký by se nemusela stydět v podobné aréně ani lecjaká hlavní kapela.



Po zhruba dvacetiminutové pauze, kdy se pročistila scéna od příslušenství předskokanů, se nad vyvýšenou soupravou bicích Tommyho Aldridge objevila třímetrová fialově zbarvená pečeť s iniciály WHITESNAKE, známé to logo z obalů mnohých nahrávek kapely. Už název samotného turné „The Purple Tour“ napovídal, že těžiště setu bude hodně uzpůsobeno právě repertoáru, jaký Coverdale nazpíval v sedmdesátých letech, což mne osobně vůbec nevadilo, neboť desky Párplů jako „Burn“, „Stormbringer“ a „Come Taste The Band“ považuji za vynikající. S úderem deváté tak šestičlenný vlasovitý ansáml vyběhl na pódium a spustil divokou jízdu „Burn“. Zvukař se ještě během druhé „Bad Boys“ vypořádával s nedostatky, ale již od třetí „Give Me All Your Love“ si všechno pěkně sedlo a pročistilo se. Oslavná ukázka heroických osmdesátek neměla v případě obou songů WHITESNAKE z roku 1987 chybu, takže nadýchané hřívy vlály do dáli za doprovodu nespoutaných kytarových laufů Joela Hoekstry a zaníceného sólování Reba Beache. Oba kytaristé si sólové party v průběhu koncertu rovnoměrně dělili a neopomenuli postupem show vyjít na světlo i s osobními sólovými představeními, což byl vlastně u mne jediný moment, kdy jsem myšlenkově odběhl a hledal v mobilu výsledek fotbalového zápasu našich v Polsku. Těch chvil, kdy se šlo vyvázat z uhranutí, bylo skutečně málo, protože celý set neměl sebemenší slabinu a nedovoloval vydechnout.



Pokračovalo se „Love Ain´t No Stranger“, tedy památnou vypalovačkou z časů kytaristy Johna Sykesa a alba s ním nahraného „Slide It In“. Se starověkou „Gypsy“ přišel znovu čas na elitní období DEEP PURPLE. To pokračovalo přes osmiminutovou vzpomínku na kytaristu Tommyho Bolina prostřednictvím fenomenální „You Keep On Moving“, tahle skladba posluchače naprosto autenticky přenesla do jícnu sedmdesátých let. Opravdu grandiózní představení plné procítěného Coverdaleova vokálu, pozvolna gradujících struktur a mystické atmosféry, protkané jemnými zvuky přibližujících se hammondů. Jindy honosný světelný park zde onu píseň pouze střídmě doplňoval. Za mne určitě jeden z vrcholů celého koncertu.



Vsuvka: Leckoho mohlo rovněž omráčit bubenické sólo Tommy Aldridge, jednoho z nejlepších hardrockových bubeníků historie a chlápka, který se za těch čtyřicet let stal opravdovou legendou na hardrockovém poli (pro příklad hrál u Ozzyho Osbournea již v roce 1981 v dobách bláznových zápisků). Pamatuji si jej poprvé, když jsem se jako kluk v roce 1989 probíral s nábožnou soustředěností německým časopisem Metal Hammer, kde byl právě tento nevzhledný kudrnáč součástí tehdejší vyfešákované sestavy WHITESNAKE a už tenkrát mi připadal ve srovnání s ostatními nějak starej, jenže on dneska (po šestadvaceti letech) vypadá úplně stejně, tedy na padesát, kdežto mě není čtrnáct, ale čtyřicet. 



Koncert pokračoval majestátními kousky z truhlice DEEP PURPLE „Mistreated“ a „You Fool No One“, kde už se koncert blížil zážitku, jaké se opravdu nevídají každý rok, sakra tohle se nevidí ani celou dekádu. Tuzemskému posluchači známá balada „Soldier Of Fortune“ zahrála na nostalgickou notičku a díky Schelingerově předělávce o Šípkové Růžence se dočkala i jednoho z největších aplausů. Mě však spíše zajímaly zemitější songy. O skvělých kytaristech i bubeníkovi už řeč byla, ale ani basák Michael Devin nepatří u WHITESNAKE zrovna k zbytečným personám do počtu, pokud pominu jeho hru, tak platí i za velmi schopného zpěváka, který Coverdaleovi hodně pomáhal a jednou se dokonce vytasil i s krátkým intermezzem hraným na foukací harmoniku, což mohlo být vnímáno jako jeho sólový výstup. Přes jistoty a letité šlágry od WHITESNAKE jako „Fool For Your Loving“, „Is This Love?“ nebo „Here I Go Again“ jsme se pomalu dostali až do famózního finále, a tak běloskvoucí umělý Coverdaleův chrup zářil přes plochu arény opravdovým štěstím. Bylo vidět, že je legendární hardrockový bard ten večer v dobrém rozpoložení a že se zde těší z každého songu. Mírnou trapnost navodilo pouze afektované posílání srdíček a polibků směrem k fanynce jménem Lucie, což doprovázel i zbytečným zvukovým divadýlkem. Došlo i na rezolutní přídavek v podobě památné „Still Of The Night“ a byl konec, světla se začala pomalu rozsvěcovat, muzikanti se asi dvě minuty loučili a my mohli plni skvělého zážitku opustit halu. Můj teprve desátý koncert v O2 aréně a určitě jeden z těch nejlepších. I když se zpočátku zdálo, že to zvukově bude haprovat, během prvních tří songů šlo všechno prudce vzhůru, takže vrcholná „You Keep On Moving“ se už skvěla křišťálovou čistotou. Prostě zážitek.


19.11.2015Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz