Last Hardrock Outsider

FORCEFIELD II - The Talisman

Osmdesáté roky byly pro hudební průmysl dobou neskutečné prosperity a hojnosti. Velké, ale i malé gramofonové firmy si spokojeně mnuly ruce při každém dobře se prodávajícím artiklu z vlastní stáje a jejich bossové bohatli doslova ze dne na den. Tendence zjevování se stále nových a nových kapel, která odstartovala už v desetiletce předchozí, pokračovala strmě vzhůru a především popový a disco průmysl tou dobou zaznamenával gigantický nárůst. Ale i rocková hudba si držela svůj kredit a vedle právě nastupujícího metalu, to byly především jemnější směry rockového spektra, jež v oné desetiletce přicházely do kurzu. Osmá dekáda byla ideálním semeništěm i pro takzvané superskupiny. Jejich prapůvod se sice dá vystopovat mnohem dříve, už na konci let šedesátých, kde do podobné role může pasovat například trio CREAM. V desetiletí následujícím pak například sestavu snů vystupující pod názvem U. K. a korunu úspěchu na počátku etapy další, zaznamenává projekt/kapela/superkapela ASIA.


V hard-rockové sekci se v průběhu této desetiletky pak urodilo několik dalších, velice významných a výrazných seskupení, jejichž otisk do hudební mapy světa zaznamenal tu větší, tu menší výrazovou stopu. Mezi vyvolené a na známá jména bohaté spolky lze započítat i trojici FORCEFIELD, PHENOMENA a ALCATRAZZ. I když posledně jmenovaní mají s podobnou sortou asi nejméně společného (hráči z této skupiny nebyli krom Grahama Bonneta až tolik celosvětově proslavení), avšak právě pro onu provázanost s prvně jmenovanými je já osobně do této společnosti řadím rovněž.


Dnes se ale budeme věnovat pouze projektu/kapele FORCEFIELD, jejíž umělecká pouť začala roku 1987 a která během několika málo let své existence procházela neustálými změnami sestav, ve kterých se postupně vystřídala řada rockových stálic let sedmdesátých i osmdesátých. Původními členy byli zpěvák Pete Prescott účinkující pouze na debutu, kytarista Ray Fenwick (IAN GILLAN BAND) a bubeník Cozy Powell (mimo jiné BLACK SABBATH, RAINBOW a WHITESNAKE). Debutové album „Forcefield“ bylo sestaveno z přepracovaných rockových standardů od DEEP PURPLE, THE KINKS nebo CREAM, smíchaných s výběrem originálního materiálu. Kapela poté vydala další tři studiovky - „Forcefield II: The Talisman“ s účastí Tony Martina jako zpěváka, „Forcefield III: To Oz a Back“ a „Forcefield IV: Let The Wild Run Free“, kde přebral mikrofon Graham Bonnet. Dalším významným doplňkem těchto děl byl nizozemský kytarista Jan Akkerman, který si za svou prací v kapele FOCUS vydobil velké mezinárodní uznání. Na deskách si zahrála též hudební smetánka té doby jako Neil Murray, Don Airey, Mick Moody, či Bernie Marsden.


Mě osobně nejvíce zaujala deska druhá, na níž kapela spolupracovala se zpěvákem Tony Martinem, který tou dobou právě získal zaměstnání u BLACK SABBATH, kde startoval deskou „The Eternal Idol“. Kapela FORCEFIELD nabízí klasický model osmdesátkového hard-rocku a když mám srovnávat právě s projektem PHENOMENA, tak na rozdíl od něj, je dvojka forců hřmotnější, kytarovější, údernější a daleko prosta syntezátorového oparu, který má u Hughesova bandu mnohdy vůdčí roli. Z devíti skladeb jsou tři covery: stejně jako na debutu tu jsou zastoupeni THE KINKS (povedená, malebně znějící „Tired of Waiting For You“), dále Cliff Richard (píseň „Carrie“, jejíž zvuk a nádech je podobný písním RUSH z období „Hold Your Fire“) a kanadští STREETHEART se známou hitovkou „Without Your Love“ (tady Martin hlasově doslova exploduje). Další písně jsou autorské. Začátek i konec desky se nese v poloze čistě instrumentální. První je romanticky malebná titulka „Talisman“, plná čarovného kytarového sólování a nádherně předoucí basy Neila Murraye, poslední „The Mercenary“, energická rocková divočina, v níž hráči sešlápnou své pedály pořádně na podlahu. Tím se nám tedy vygenerovala čtveřice klasických zpívaných čísel. Poslední „I Lose Again“ spadá do kategorie srdceryvných balad (kytarová sóla jako by tu nahrál Andy Latimer z CAMEL) a „Year of the Dragon“ spolu s dvojicí „Heartache“ a „Good Is Good“ patří k pevným rockovým pilířům desky. Ve hravé prvně jmenované, dominují Cozyho bicí dovednosti, opět silně vystrčený Murray a krásně klenutý Martin. „Heartache“ je dojemnější, pomalejší a atmosféricky vystupňovaná pecka, se silnější podporou v klávesách a zapamatovatelným refrénem. „Good Is Good“ pak klasické rockové číslo hrané od podlahy v pěkně svižném tempu.


Dvojka „The Talisman“ a komerčnější/přístupnější třetí Bonnetova deska „To Oz and Back“, patří k tomu nejlepšímu, co nám mohl konec let osmdesátých v hard-rockové branži nabídnout. Sběratelé a milovníci tohoto stylu proto neváhejte a prostřednictvím Discogs si desky rozhodně opatřete. Garantuji vám, že nebudete litovat.


16.09.2020Diskuse (0)Horyna
marekdt@seznam.cz