Last Hardrock Outsider

LED ZEPPELIN - „Led Zeppelin IV“

Celý rok před vydáním čtvrtého alba byl nesporně nejnáročnější sezónou LED ZEPPELIN do té doby, ale na jejím konci stál opět velký úspěch. Výsledný materiál zaručil kapele nesmrtelnost. Legendám hard rocku se jí dostalo především díky epické skladbě „Stairway To Heaven“, takřka desetiminutové oduševnělé suitě gradující až kamsi do výšin nebeských, v níž se odehrávala jedna z nejpodstatnějších chvilek historie rocku. Cesta na piedestal a k bezpečně nejúspěšnějšímu albu kariéry však rozhodně nebyla snadná a plynulá, neboť se čtveřice v oné době prakticky denně přesvědčovala o své odloučenosti od okolního hudebního světa. 


Už nadstandardní smlouva Petera Granta s Atlantic Records činila z LED ZEPPELIN zcela nezávislou jednotku, mající nad vším plnou kontrolu, což budilo u okolí neustálé podezření a závist. Tak třeba britský hudební tisk, užívající na hodnocení interpretů napříč scénou stále tak nějak dvojího metru (např. Bob Dylan nebo John Lennon se vlastně nikdy nedočkali kritiky), měl stále představu, že motivace LED ZEPPELIN není zcela čistá a stále v nich spatřoval především mašinu na peníze, např. nešetřil uštěpačnými poznámkami a jal se o kapele mluvit dokonce coby o luxusní konfekci podpořené bombastickou reklamou. LED ZEPPELIN museli brzy také vyvracet falešné zprávy ohledně vlastního rozpadu a to jen krátce po vystoupení na festivalu v jihoanglickém Bath v létě 1970, které se v průběhu nekončícího deště stalo jejich památným triumfem na domácí půdě. Zde kapelu podpořili desetitisíce jejich oddaných fanoušků. LED ZEPPELIN zkrátka byli setrvale v situaci - my proti světu. Usazení zcela mimo scénu, mimo okruhy nejrůznějších menších a na světlo se tehdy deroucích rockových kapel a interpretů, bez návaznosti na nové kulturní, celospolečenské, ale i politické proudy, stáli pevně jako skála se svým rockem a obdivem k blues.



Kromě mimořádné muzikantské výbavy byla jejich silnou zbraní především vzájemná úcta a semknutost. Skutečnost, že šlo o zcela rozdílné osobnosti, které si však spolu náramně rozuměli a sedli si, a to jak po muzikantské, tak po lidské stránce, jim zaručovala neuvěřitelnou lehkost spolupráce. Dobové prameny tvrdí, že největším potížistou mohl být vždy zřejmě jen John Bonham, ale pokud šlo o přípravu, zkoušení a tvorbu materiálu, i on dokázal krotit svůj temperament a s ostatními zabrat na společné věci. LED ZEPPELIN nikdy netříštili osobnostní půtky, hvězdné manýry ani žádné postranní machinace, a tak onen tlak zvenčí překonali bez závažnějších problémů, navíc plně podporováni obří ochranitelskou rukou mafiánského kouče Petera Granta.


Kapela už na počátku roku 1971 toužila po rychlém nahrávání čtvrtého alba a i když práce na počátku ubíhaly v pozoruhodně rychlém tempu, na jaře se díky jistým komplikacím se zvukem v Sunset Sound studiích v Los Angeles vše náhle zpomalilo. Pravý opak bleskového vydání byl tedy pravdou. Čtveřice se tak přesunula do Británie a zbytek nahrávání probíhal v dobře známých Olympic studiích v Londýně a uvnitř zchátralého viktoriánského domu Headley Grange v jižní Anglii. Ona nepohodlnost venkovského stavení, kde kdysi nesporně strašívalo, nutila hudebníky k většímu soustředění. Práce v onom chladu a vlhku jim šla údajně velmi dobře od ruky. Vždy na 100% soustředěný Jimmy Page tvrdí, že ty nejlepší nápady na skladby k čtvrtému albu vznikaly právě zde. Rovněž John Paul Jones přispěl svými zkušenostmi a kromě úderné baskytary dokázal obsluhovat celou řadu jiných nástrojů, včetně kláves, dokonce se vydatně podílel s Jimmym Pagem na řadě strunných aranží, kterými jsou poznamenané právě ty nejlepší položky čtvrtého alba. Jestli nějaká skladba zůstala z původního kalifornského nahrávání z počátku roku 1971, pak to byla pouze závěrečná „When The Leeve Breaks“ se svými okouzlujícími slidekytarovými party, osudovým tempem a celkově americky požitkářským naladěním, zbytek byl kompletně přepracován či doplněn o nové či staronové vály.



Nesnadné to LED ZEPPELIN měli i mimo svou řemeslnou oblast, neboť pouhé dva dny po smrti Jima Morrisona vystupovali na show v italském Miláně, která se konala za městem ve Vigotelli Velodrome 5. července 1971. Zde kapela na vlastní kůži poznala, jak se v posledních letech proměnily sny generace šedesátých let, neboť hustá atmosféra vyústila v nepokoje a násilnosti a ty nakonec překročily únosnou mez, což bylo způsobeno nejen temperamentní povahou italských návštěvníků koncertu, kterých nakonec dorazilo na třicet tisíc, ale zejména celospolečenskými a politickými událostmi, kterými byl tehdy zmítán celý západní svět. V Itálii došlo k ostré konfrontaci mládeže s autoritami, což se ve zmíněný večer vyvinulo v sérii výbuchů poblíž stadiónu, velkým množstvím založených ohňů tamtéž, dále pak bitvou s policií a neskutečným chaosem na ploše před pódiem. Už po několika skladbách tak nechal Peter Grant koncert přerušit, aby se již LED ZEPPELIN nikdy v Itálii neukázali.


Těžko zvládnuté nepokoje se však v průběhu první poloviny sedmdesátých začaly dít na koncertech této kapely pravidelněji. Opakem toho všeho bylo japonské mini-turné, které proběhlo v naprostém klidu a blaženosti, takže Robert Plant, Jimmy Page a cestovní manažer Richard Cole zamířili posléze ze Země vycházejícího slunce ještě na výlet do thajského Bangkoku a indické Bombaje, kde se nechávali v průběhu několika dní bavit a inspirovat nejen místními muzikanty. Pobyt byl výraznou vzpruhou a odpočinkem od stále nedokončených studiových prací. Když se v srpnu vyráželo na sedmitýdenní americké turné, stále ještě nebyl materiál na čtvrtou desku hotov. Americká cesta byla poznamenána dalšími konflikty teamu LED ZEPPELIN s okolím a ještě posílila jeho odolnost. Ačkoliv šňůra charakterizovaná dlouhými leteckými přesuny z východního na západní pobřeží USA (uprostřed Států byly jen tři show – Chicago, St.Louis a Dallas) nebyla bez komplikací a i v Americe byl mezi mládeží cítit neklid vyvolaný nekončící vietnamskou válkou, John Bonham posléze o sedmém americkém turné mluvil jako o nejlepším v celé historii LED ZEPPELIN.



V říjnu 1971 se konečně práce na albu chýlily ke konci. Bylo rozhodnuto, že deska neponese žádný název, což u někoho vyvolalo vzpomínku na bezejmenné „bílé“ album THE BEATLES z roku 1968. Deska byla sice vydána bez názvu a bez jakýchkoliv identifikačních znaků, ale posléze si ji stejně fanoušci nazvali po svém. Dnes se nejčastěji užívá buď názvu „Led Zeppelin IV“ a nebo „Four Symbols“ (podle čtyř symbolů, které si hudebníci vybrali v rámci grafické úpravy díla). John Bonham si vybral znak tří spojených kruhů (znázorňujících údajně ženu, muže a dítě) z knihy hieroglyfů, symbol Johna Paule Jonese ze stejné knihy údajně představuje důvěru a způsobilost, Robert Plant si své pírko v kruhu vymyslel sám, inspirován starověkou civilizací Mu, no a záhadný symbol Jimmyho Page, někdy nesprávně čtený jako slovo „Zoso“, byl též jeho výtvorem. V té době mohli hudebníci jen těžko předvídat, jakým trvalým znamením jejich kariér se stanou tyto znaky v jejich budoucnosti.


Na obal alba byla zvolena fotografie obrázku poustevníka Hermita, nesoucího na zádech otep dřeva. Ten visel na zdi rozbořeného domu v jednom z likvidovaných slumů ve středoanglickém městě Dudley. V pozadí za rozvalinami zmíněného stavení je na zadní straně obalu vidět nové výškové stavby. Ve fotografii je tak možné nalézt jistou symboliku a provázanost se změnami, kterými byla tehdy poznamenána rychle se měnící doba. Fanoušci byli očarovaní onou mystickou symbolikou spojenou se čtvrtým albem LED ZEPPELIN a deska se tak začala ve velkém prodávat po obou březích Atlantiku i na západním pobřeží USA. Komerčně nejúspěšnější nahrávka LED ZEPPELIN vstoupila do britského žebříčku prodejnosti na prvním místě a nezmizela z něho po celých 62.týdnů!!! I v USA album zůstalo v tabulkách mnohem déle než kterýkoliv jiný album LED ZEPPELIN.



Už od prvních tónů úvodní skladby „Black Dog“ byly zažehnány pochybnosti ohledně nové tvorby. Jestliže předchozí deska vyvolala svým polo-akustickým rázem jisté obavy z dalšího vývoje, zde byly jednoznačně popřeny dynamickým vpádem těžkého riffu střídajícího se s hrdým vokálem Roberta Planta. Skladba nejen že platí za legendární údernou vypalovačku, kde se LED ZEPPELIN prezentují v nejlepší formě, poplatní svému hard rocku, ale má i poměrně progresivní ráz, který tkví ve střídání rytmů v lichých i sudých dobách, jenž se prolíná skrz onen drtivý kytarový val. Skladba byla ovlivněna písní „Oh Well“ od FLEETWOOD MAC a sólo, ačkoliv v podstatě nikterak výjimečné, je navrstveno ze čtyřech různých nahrávek Jimmyho Page na kytaru Les Paul. Název skladby vznikl v době nahrávání v Headley Grange podle psa, který se potuloval okolo domu. Ve své podstatě jde o mistrovské dílo hard rocku sedmdesátých let, kde exceluje hlasově Robert Plant, tak zbytek kapely ve svých instrumentálních partech. Prostě ten správný hymnus na úvod, hrdý a mocný, koncertně naprosto nepostradatelný. 


Následující skladba „Rock N´Roll“ je další nesmrtelná pecka, která vznikla v průběhu jamování s doprovodným klávesákem od THE ROLLING STONES Ianem Stewartem. Kapela se nechala inspirovat přímočarým boogie, jakým se v pozdních padesátých letech prezentovali hudebníci typu Little Richarda. Šlo o jednu ze skladeb, která vznikla naprosto spontánně a prakticky ze všech hudebníků vystřelila během jedné hodinky. Je pozoruhodné, že jde o další z nesmrtelných klasik portfolia LED ZEPPELIN, skladbu, která je neodmyslitelně spjatá s jejich historií a koncerty.


Třetí píseň „The Battle Of Evermore“ vychází z nápadu Jimmyho Page a měla původně skončit jako instrumentálka. Jenže onen strunný a neustále se opakující part hraný na mandolínu v sobě nesl potenciál k rozvoji, takže nakonec po určitých, ne zrovna bezvýznamných úpravách, šlo o jeden z nejprogresivnějších válů a nejdojemnějších kusů z celé nahrávky. Song budí dojem spjatosti s ostrovními kořeny, s přírodou a působí mysticky už kvůli oné kombinaci ostrého zvuku mandolíny, skrze který se prolínají emotivní vokální party Roberta Planta a podpůrné pěvkyně Sandy Denny. Tento naléhavý song mohl být zastíněn pouze skladbou, která přichází bezprostředně po něm, což se nakonec také stalo. Text „The Battle Of Evermore“ byl inspirován skotskými středověkými válkami, které obyvatelé tohoto odlehlého území vedli s anglickými kolonizátory. Atmosféra písně je až tak naléhavá, neklidná a křehká, že cítíte onen chladný vítr nad travnatými kopci a údolími severské země. Obrazně lze song také vyložit jako střet nebe a pekla a jeho podstatná část vznikla během Plantova nadšení po velkolepém díle Pán prstenů, tolik oblíbeném u tehdejších lidí sympatizujících s hippies.



Čtyřka „Stairway To Heaven“ je nejslavnější a nejvelkolepější skladbou nejen od LED ZEPPELIN, ale dost pravděpodobně i rockovou skladbou vůbec. Vznikla už v roce 1970 během nahrávání předchozí desky, ale prošla ještě dalším vývojem a získala na epičtější struktuře a dramatické přidané hodnotě. Text pojednává o duchovní dokonalosti a je plný mysticizmu. Jeho hlavní postavou je dívka stoupající na své očistné pouti po pomyslných schodech do jakési bájné země. Stran Plantovy lyriky zde došlo k odklonu od klasických rockových témat k vyjádření, která svou bohatostí připomínají ty nejlepší textaře své doby, ať se to týká bohatosti veršů či jejich intenzity. „Stairway To Heaven“ byla nejpřekvapivější a nejdokonalejší skladbou kapely do té doby a její akustika a poklidná první polovina, lehce podmazaná pastorálními tóny varhan, se naprosto lehce vzedmula ke své rozmáchlejší a hlasitější pasáži a to skrz stupňující se kytarové party a sebejistě vystavěné sólo unášející skladbu až kamsi k branám nebeským. I po mnoha letech členové LED ZEPPELIN cítí hrdost, jak výsledek dopadl. A to nejen z komerčního hlediska, neboť se song stal největší klasikou a nejvíce hranou skladbou v amerických rádiích sedmdesátých let, ale hlavně z toho uměleckého. Šlo bezesporu o nesmrtelné mistrovské dílo, na jehož dopadu se shodují ještě dnes snad všichni příznivci rockové hudby.


„Misty Mountain Hop“ je poznamenaná výrazně optimistickým riffem hraným klávesami, kytarou a baskytarou za doprovodu Bonhamových úderů. Jde o velmi oblíbenou skladbu Roberta Planta, který jí dokonce neváhal mnohokrát zařadit do koncertního repertoáru během své pozdější sólové dráhy. Text písně vypráví o partě hippies povalujících se v parku. Ti se, díky kouření marihuany, nevyhnou zatčení. Instrumentální složka zní velmi syrově a Bonhamova souprava se otřásá pod mohutnými údery. Nejslabším a zřejmě hráčsky nejkomplikovanějším songem alba je nakonec šestka „Four Sticks“. Ve skladbě se nachází velmi komplikovaný rytmický motiv, jenž dělal svou krkolomností problémy právě i Johnu Bonhamovi, skladba působí přes složitost určitých partů vlastně docela jednotvárně a její prakticky nezahratelná rytmika je zde svázána stále se opakujícím baskytarovým motivem. Píseň navždy zůstala jen jakýmsi studiovým cvičením bez nároku na úspěch. LED ZEPPELIN tuto skladbu po její realizaci již nikdy nehráli.



Následuje krásná akustická píseň „Going To California“. Skladba je totiž poctou kalifornské folkové scéně a opěvuje poklidný nekomplikovaný život a lásku. John Paul Jones zde opět využil zvuku mandolíny, který je kombinován s akustickou kytarou. Robert Plant prostřednictvím textu vzpomíná na své zážitky z nejlidnatějšího amerického státu a zmiňuje své okouzlení tamním životním stylem a světlem. Velkou inspirací byla znovu folková zpěvačka Joni Mitchell. Mou velmi oblíbenou položkou desky je song závěrečný - „When The Leeve Breaks“, který byl celý nahrán v USA, tedy až na bicí, které se posléze předělávaly v Headley Grange, čímž sound získal na řádné intenzitě. Okouzlující kytarové valy představují jakousi vrstevnatou stěnu, vřeštící foukací harmonika dodává skladbě emoční napětí a nemilosrdné bicí působí hodně mocně. Pageova práce se slide kytarami je typickou ukázkou blues, ale i Plantův text vyjadřuje tradiční country-bluesový námět: nářek chudáka, který je vystavěn síle přírodních živlů. Přestože závěr alba byl velkolepý, jeho druhá strana určitě nedosáhla geniality strany první, nicméně album „Led Zeppelin IV“ se, i díky Grantovu odmítání zařadit song „Stairway To Heaven“ na singl, dočkala zdaleka největší prodejnosti a komerčních úspěchů v historii LED ZEPPELIN. Lidé zvyklí kupovat singly, totiž museli sáhnout po velké desce.


Kapela krátce na to vyjíždí na domácí britské turné, kde stvrzuje svou pozici vystoupeními na fotbalových stadiónech a dál v průběhu jara 1972 míří do Asie a Austrálie. Zatímco je hudebníkům v Singapuru zamítnuto vůbec vystoupit z letadla, díky jejich dlouhým vlasům, natěšená Austrálie, kde do té doby nikdy nevystupovala žádná velká rocková kapela, vítá LED ZEPPELIN rovněž na několika fotbalových stadiónech. Kolotoč nekonečných turné zkrátka jede dál, až si člověk říká, co všechno se dalo nahrát, zažít a vytvořit za necelé čtyři roky existence, neboť LED ZEPPELIN měli za sebou v roce 1972 čtyři dlouhohrající desky a vyjížděli tehdy rovněž na své osmé americké turné.



01.01.2020Diskuse (17)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

DarthArt
11.03.2020 17:14

Teda ne úplně stejná, ale ta harmonie a postupná transpozice je prostě jasná.

 

DarthArt
11.03.2020 17:13

Stoletá aféra s ukradením Stairway To Heaven dnes zakončena:

https://www.novinky.cz/kultura/clanek/led-zeppelin-konecne-vyhrali-stairway-to-heaven-neni-ukradena-40316317?seq-no=5&dop-ab-variant=&source=clanky-home

Je fakt, že ta úvodní vyhrávka je úplně stejná, asi to inspirace byla.

 

Stray
14.01.2020 14:46

Konnie: Třeba bude v bonusech, ...ale jist si tím nejsem, vedl jsem prostě scénář jinak, příběh se žralokem, kterej by spadal do recenze na Led Zeppelin II jsem také radši vynechal, nechci aby silné nehudební vjemy rušily čtivo o dané hudbě a bouraly mne dramaturgii. Chce to trochu cit pro výstavbu, nemůžu tam naházet všechno jako pejsek s kočičkou když vařili dost. :-)

 

Konnie
14.01.2020 13:08

Stray: Divím se, že ses nezmínil o té obskurní historce ohledně satanistické symboliky v textu Stairway to Heaven... :-))

 

JM
05.01.2020 22:33

Tak ten věžák v Dudley má opravdu jinak okna: https://www.emporis.com/images/show/479585-Large-exterior-view-from-st-jamess-terrace.jpg

 

JM
05.01.2020 22:29

Zajímavé, už jsem našel odkaz i s fotkama Salisbury Tower: https://www.birminghammail.co.uk/whats-on/music-nightlife-news/how-led-zeppelin-iv-album-12157063

Zkusím najít pro porovnání nějaké dobové s Butterfield Court.

 

Prowler80
05.01.2020 16:10

Kdysi se objevila mylná informace, že věžákem na obalu je Butterfield Court v Dudley, v němž Bonham svého času skutečně pobýval. Ovšem dnes je stoprocentně doloženo, že předmětným objektem je Salisbury Tower v Ladywood, což mohu osobně dosvědčiti, neb na oba objekty jsem měl před lety možnost popatřiti vlastníma očima, nadto fotograficky vše zdokumentovati. V případě tomto jest noetika empirismu konstantou nezpochybnitelnou. Tvrzení Strayovo jeví se býti naprosto relevantním.

 

Stray
04.01.2020 19:49

JM: Věřím, ale na tuto informaci jsem nikde nenarazil a to čtu souběžně tři knihy o LZ, vždy kapitoly k dané desce.

 

JM
03.01.2020 23:57

Ve fotografii na přebalu netřeba hledat "jistou symboliku a provázanost se změnami, kterými byla tehdy poznamenána rychle se měnící doba." V tom věžáku totiž bydlel Bonham.

 

Berry
03.01.2020 01:20

Mistrná deska - mistrná recenze! Paráda!