Last Hardrock Outsider

GIANT - Shifting Time

Perfekcionalisté a někdejší hrdinové melodického, pompézního hard rocku z USA přelomu osmdesátých a devadesátých let se v posledních letech zrovna nepřetrhli. GIANT nejsou zrovna produktivní a plodnou kapelou, ale v minulém roce se sešli a s novým frontmanem začali připravovat aktuální počin, první od roku 2010. Novinka „Shifting Time“ je za těch pětatřicet let existence teprve jejich šestou řadovou deskou, i když je třeba dovysvětlit, že kapela mezi roky 1992-2000 vůbec nefungovala a v poslední dekádě jen velmi sporadicky. Z bratří Huffů, někdejších tahounů, je dnes přítomen již jen bubeník David Huff, zatímco někdejší frontman Dan se věnuje v Nashvillu stále producentské činnosti a na členství v GIANT už před lety rezignoval. Kromě Davida Huffa je v kapele dnes z původních členů přítomen jen baskytarista Mike Brignardello. Kytaristou je John Roth, výtečný střelec, proslulý účinkováním i v řadách stylově spřízněných WINGER, no a za mikrofonem se dnes nachází nováček Kent Hilli. Ten se svého úkonu zhostil naprosto precizně a s grácií. Je třeba říct, že vokálně připomíná právě někdejšího lídra a zakladatele Dana Huffa. Je tak obstojnou náhradou za něho, i za předchozího frontmana Terriho Brocka, jenž v GIANT účinkoval v mezidobí let 2009-2021. Od novinky nečekejte nic jiného než kvalitně zprodukovaný a nahraný materiál, vedený v intencích melodického a pompézního rocku, jaký byl tolik v kursu na sklonku osmdesátých let.



Desku charakterizuje starosvětsky pojatý a špičkový zvuk, výborné hráčské výkony a velmi kvalitní zpěvák, jenž táhne dravější stadiónové hymny. Ty nejlepší nesou názvy jako „Never Die Young“, „My Breath Away“ či „The Price Of Love“ a jsou poplatné blazeované nadýchanosti hymen konce osmdesátých let. Velké zastoupení mají na desce i tzv. power balady - třeba „It´s Not Over“ nebo „Anna Lee“. Materiál u mne sice budí dojem něčeho, co je již třicet let pryč, ale na druhou stranu uznale pokyvuji nad skladatelskou nápaditostí, schopností nepodceňovat ani nejmenší detaily a produkčně se s výsledkem piplat, nebo také nad uměním přenést feeling starých časů do aktuální doby. Jde sice o rekonstrukci něčeho, co tu bylo hodně dávno, ale skladby se poslouchají natolik dobře a baví, že se negativními úvahami vůbec nezabývám. 


Pro mne osobně je album „Shifting Time“ zdařilejším počinem, než poslední poměrně nenápaditá řadovka od Coverdaleových WHITESNAKE, která byla realizována zhruba před dvěma lety a zhola nic zásadního nenabídla. Nový GIANT přeci jen dnes mají více nadžánrové kvality. Songy působí jak dospělácky a důstojně, tak by se hodily i na nějakou párty ve stylu zábavy z časů seriálu Melrose Place či Pobřežní hlídka. Jsou zjemňovány závojem syntezátorů, který jim dodává na okázalosti a opravdu neřeší současné trendy. Jsou rovněž věrné odkazu starší tvorby GIANT a výbornému muzikantskému vkladu. 


Materiál tak s nadhledem a zkušeností navazuje na zlatou éru stadiónového Hard N´Heavy, na časy drahých produkcí, turné i klipů s romantickým nádechem. Posluchač si navíc může vybírat mezi dravějšími peckami typu „Don´t Say a Word“, testosteronem nabitým rockem, který reprezentuje třeba „Standing Tall“, nebo něčím trochu klidnějším a ležérně dospěláčtějším – např. vášnivá rozlučka „I Walk Alone“.


08.02.2022Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Pekárek
11.02.2022 17:11

Vypadá to na solidní desku, bude-li příležitost půjdu do ní.