Last Hardrock Outsider

BADLANDS - Hořkost odpadlického blues (profil)

Další z hardrockových super-projektů charakteristických pro konec osmdesátých let měl poněkud záhadný název - BADLANDS a šlo o kapelu, která dokázala spojit bluesový feeling a inspirace v sedmdesátkovém hard rocku s metalově nadupaným zvukem konce let osmdesátých. Je sice pravda, že větší zabodování se jim povedlo pouze v případě bezejmenného debutu z roku 1989, ale i tak stojí základní indicie dráhy této (v Japonsku velmi oblíbené) kapely připomenout, jakkoliv se BADLANDS postupem let čím dál více klonili na stranu tradicionalističtěji pojatých blues-rockových skladeb a snažili se z vlastního zvuku vytěsnit právě ony metalovější prvky.


Kapela odpadlíků byla za svou krátkou dráhu charakteristická rovněž tím, že počínaje nahráváním druhého alba docházelo v jejích řadách k nepříjemným konfliktům a roztržkám, což svědčilo o skutečnosti, že byl celý super-projekt už od začátku sestaven velmi narychlo a ani sebelepší hudebníci si po čase nedokázali udržet vzájemnou úctu a to právě v obdobích, kdy se jim zkrátka příliš nedařilo. Jmenovitě šlo o konflikty mezi hlavními dvěma personami, kytaristou Jakem E.Leem a zpěvákem Rayem Gillenem. Druhý jmenovaný byl ostatně vyhlášeným bouřlivákem a pařmenem, jemuž byla notorická nespolehlivost vlastní, díky čemuž byl ostatně pár let před tím po několika měsících vyhozen z tehdy stále porůznu reformované sestavy BLACK SABBATH, připravujících se tou dobou zrovna na nahrávání alba „The Eternal Idol“.



Vznik BADLANDS se datuje zhruba do roku 1988, neboť krátce před tím byl ze sestavy doprovodného bandu OZZYHO OSBOURNEA vyhozen kytarista Jake E.Lee (nahrál všechny kytary na dvou madmanových řadovkách, jmenovitě „Bark At The Moon“ z roku 1983 a „The Ultimate Sin“ z roku 1986). Kytarista příliš dlouho nezahálel a sháněl muzikanty pro svůj zcela nový projekt. Co jiného také dělat v Los Angeles, když milujete blues a jednoho krásného víkendového odpoledne vám zavolá Sharon, že s vámi už šílený taťka nepočítá? Jake E. Lee brzy své spoluhráče nalezl v bubeníkovi Ericu Singerovi (před tím BLACK SABBATH, později naskočil na šest let dokonce ke KISS) a v kanadském baskytaristovi Gregu Chaissonovi. Za mikrofonem stanul velký talent, zpěvák Ray Gillen, jenž byl na draftu mnoha jiných hardrockových formací. Ačkoliv byl kytarista od angažování nevypočitatelného Gillena mnohými odrazován, riskl to s ním.



Debutová deska „Badlands“ vyšla v roce 1989 a zaznamenala docela slušný ohlas, neboť se nakonec nahrávka vyhoupla až na sedmapadesátou příčku amerického prodejního žebříčku Billboard 200. Album charakterizovaly inspirace v hardrockových sedmdesátkách a věk blues-rocku. V hlavních rolích tak byl vždy neopakovatelný bluesový základ a obdiv k LED ZEPPELIN, FREE, Hendrixovi a dalším, ale rovněž také hřmotně metalový zvuk, přesně takový, jaký byl v té době v oblibě u všech vlasatých Hard N´Heavy kapel z Kalifornie. Producentem se stal Paul O´Neill, všem bedlivým pozorovatelům dobře znám svou prací nejen pro floridské SAVATAGE.


Už úvodní skladba „High Wire“ vystihuje onu natlakovanost, s jakou šli BADLANDS do nových výzev. Šlo zde o jednu z mála položek v divočejším tempu, neboť typická pro zvuk této kapely byla především rozmáchlost, kterou charakterizovaly dramatičtější suity jako „Dreams In The Dark“ nebo snad nejznámější skladba této kapely „Winter´s Call“, která byla na debutovém albu předznamenána zpívaným, minutu a půl trvajícím akustickým předělem „Jade´s Song“ a vytvořila s ním tak nezapomenutelný monument, později opatřený i zkrácenou klipovou verzí. Došlo ještě na chytlavější vály jako „Streets Cry Freedom“ nebo „Dancing On the Edge“, případě také na bluesovější kusy jako je zde nepokojné boogie „Rumblin´Train“, ale celkově lze říci, že BADLANDS právě zaujali spíše rozvážnějšími motivy, které kontrastovaly s tehdejší érou hair-metalu a přímočařejšími hymnami konkurentů. V Japonsku se jednalo o mimořádný úspěch, snad také díky japonskému původu Jakea E.Leeho.



Na jaře roku 1991, zrovna krátce před nahráváním druhé desky, přechází bubeník Eric Singer definitivně ke KISS, aby zde posléze nahradil na rakovinu umírajícího Erica Carra. Na jeho místo usedá jistý Jeff Martin, muzikant nikoliv s bubenickými, ale pěveckými zkušenostmi od RACER X, kterým nazpíval první dvě alba. Ovšem postupující práce jsou často komplikovány Gillenovou prostopášností a nespolehlivým chováním zpovykané rockové hvězdy. Přestože druhá nahrávka „Voodoo Highway“ (vydaná tentýž rok) nebyla rozhodně špatná, materiál ve Státech, zasažených tou dobou recesí v hudebním průmyslu, zcela propadl a kapela byla záhy velice rychle vyhozena od Atlantic Records. Změna hudebního klimatu v rámci hardrockové scény zkrátka s velkou přesvědčivostí dopadala právě na kapely jako BADLANDS. Ačkoliv Ray Gillen celou desku „Voodoo Highway“ nazpíval, už v průběhu její tvorby byl jednou vyhozen, aby byl následně povolán, což se později opakovalo ještě několikrát (např. na jaře 1992 v průběhu přerušené koncertní štace).


Hrstka nejvěrnějších fans byla poté svědkem nechutných slovních přestřelek v hudebních tiskovinách, kdy Jake E.Lee trousil na adresu svého někdejšího a údajně nepříliš charakterního frontmana ne zrovna chválu a holedbal se překvapivým reunionem, kdy údajně v brzké době stane u jeho kapely za mikrofonem žena, černoška, konkrétně prý Debby Holiday, dcera po rock´n´rollové hvězdě padesátých let Jimmy Holidayovi. K něčemu podobnému samozřejmě nakonec nedošlo a Ray Gillen se na sklonku roku 1992 ještě jednou do sestavy vrátil, aby s BADLANDS natočil dema na třetí řadovou desku, bohužel vše znovu dopadlo katastrofálně, protože se hudebníci bez smluv začali opětovně hádat a Gillen se po několikáté velice rychle pakoval. 



Materiál, který byl na oněch sessions v letech 1992-1993 zaznamenán, vyšel coby třetí řadová deska „Dusk“, ale až o šest let později (v roce 1998) a to u malého japonského vydavatelství Pony Canyon. U BADLANDS v poslední fázi jejich existence stanul u mikrofonu na chvíli John West, nicméně tyto snahy už neměly podstatnější význam. Pro Gillena však budoucnost značila mnohem větší zkázu než pro všechny jeho bývalé spoluhráče, protože mu byl v prosinci 1993 diagnostikován pozitivní nález HIV a vlivem velice špatné životosprávy a těžkostí s ní související tak tento talentovaný zpěvák umírá jen pouhé dva měsíce po výše zmíněné diagnóze. Krátkodobě fungující kapela BADLANDS tak dokonale naplňuje pověst uskupení zmařených talentů a nevyužitých příležitostí, ale tak to už v hudebním byznysu někdy bývá. Jejich hardrocková hudba s bluesovým cítěním určitě měla své nemalé kouzlo a zejména debutová deska sklidila poměrně solidní odezvu.



24.04.2019Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz