SAVATAGE - Mnichov, Zenith, 19.června 2025
Když se mi v listopadu roku 1997 konečně splnilo přání vidět a slyšel SAVATAGE naživo, nenapadlo by mě, že na jejich další regulérní koncert budu mít šanci vyrazit až téměř po osmadvaceti letech. V létě 2015 se kapela sice objevila na obřím Wacken Open Air, kde měla v setlistu i několik skladeb z repertoáru TRANS-SIBERIAN ORCHESTRA, ale byl to tehdy jen slabý a ojedinělý záblesk lepších časů bez dalšího pokračování. Pořádně hořet tak začalo až začátkem letošního roku, kdy SAVATAGE potvrdili krátké dubnové turné po Jižní Americe a na červen pak dalších deset zastávek po Evropě. K nám si to tentokrát nenamířili a protože nejbližší štací byl Mnichov, volba byla jasná - navíc, když kousek od bavorské metropole žije brácha Vláďa a nemusel jsem to tedy brát jen na otočku. Akce se měla původně konat v menší Tonhalle, ta se však během pár týdnů vyprodala, a tak byl koncert přesunut do prostornější Zenith-halle v severní části města. Přivítal nás rozlehlý průmyslový prostor s bytelnou kovovou konstrukcí na sloupech a kolejemi pro jeřáb, hala pojala odhadem určitě přes 7.000 návštěvníků a slušně se zaplnila už během příprav na koncert hlavních hvězd.
Žádnou předkapelu jsem nikde anoncovanou nezaznamenal, ale na pódiu visela plachta z níž do šera vystupoval nápis INDUCTION. To hovořilo jasně. O této skupině jsem nevěděl zhola nic. O to větší bylo překvapení, když jsem si na netu vyhledal pár informací. Vznik souboru se datoval do roku 2014, původ - Czech Republic, region Pardubice, posléze proběhl přesun této kapely do Hamburku. Nahráli 2 alba, EP a několik singlů. Sestava se docela protáčela, mimo Němců také Holanďané, Brit, Fin a jejich současný zpěvák je Ital. Známé mi bylo jen jméno basáka Marka Haruštiaka (ex KRUCIPÜSK), který se tam v začátcích krátce mihnul. Toto mezinárodní seskupení, nyní již bez českého zastoupení, se prezentuje melodickým metálkem, který sami nazývají Symphonic Power Metal - asi proto, že k bicím, base, dvěma kytarám a zpěvu přimíchávají nasamplované klávesy. Na jejich samostatný koncert bych určitě nešel, ale ten časový úsek přidělovaný obvykle předkapele, se dal v jejich případě v klidu vydržet. Mimo vlastních autorských věcí s vesměs slušnými refrény si borci navíc jako třešinku střihli jednu z nejohranějších věcí vůbec, a to cover The Final Countdown od EUROPE. Holohlavej frontman Gabriele Gozzi by tedy mohl ubrat na své výškové ekvilibristice - něco podobného jsem schopen tolerovat maximálně tak Robovi Metal God Halfordovi a pak ještě se zatnutými zuby Kiskemu na prvních dvou Kýprech. ;-)
Po nezbytné přestavbě pódia se jde na věc. Hlavní představení začíná projekcí, kdy se na pozadí cihlové zdi, jakoby ze země, začne vynořovat jeden ze symbolů kapely - bílá kytara, která je za hromového praskání zdiva obtáčena šlahouny divoké trnové růže. Během prvních klávesových tónů The Ocean se objevuje velké zářící logo SAVATAGE a k notoricky známé vyhrávce se přidávají ostatní, postupně přicházející hráči. Po riffovém předělu se rozsvěcuje reklamní poutač ze žárovek s velkým nápisem - WELCOME TO THE SHOW - a na přivítanou následuje rozverná skladba Welcome, kde se v refrénu nadšeně přidalo publikum. Zvuk nabral na intenzitě, hlasitost byla oproti supportu snad až dvojnásobná. S dalšími dvěmi položkami se značně přitvrzuje, skočná Jesus Saves rozviřující emoce publika (za mnou poskakující bodrý Bavorák mi během ní přistál na záda) a kytarová jízda z dílny tragicky zesnulého Crisse Olivy Taunting Cobra. Je zajímavé, že namísto ní měla původně zaznít titulka z dvojky The Power Of The Night, což je vidět na fixou opraveném setlistu. Song doprovázela dechberoucí projekce plná bojujících kober s ohnivými plameny sršícími z jejich jedovatých tlam. U mé oblíbené Another Way, která byla opatřena kaskádovitou souhrou kytar a kláves, se dostavilo první příjemné mrazení po těle a myslím, že i též přítomný kolega, diskutér matus177, z toho musel mít bohovsky intenzívné zimomriavky! :-)
.jpg)
Po epické a skvělé The Wake Of Magellan přichází první zklidnění s This Is The Time z alba Dead Winter Dead (1995), následováno parádní Strange Wings s až stadiónově chytlavým refrénem. Instrumentálka The Storm pak umožnila lehký oddech frontmanovi Zachary Stevensovi a současně poskytla prostor pro neskutečně precizní kytarovou hru mistru Alu Pitrellimu (TSO, ex ASIA, MEGADETH, ALICE COOPER aj.). S ní pokračoval i v úvodu Turns To Me, kde v intimním namodralém osvětlení nejdříve předvedl divotvorné flažoletové kejkle, po nichž nástup drtivých kytar doplnilo zmítající se krvavě rudé logo SAVATAGE, ze všech stran bičované záplavou blesků - pastva nejen pro uši, ale i pro oči. Vůbec celý doprovodný obrazový vizuál byl neskutečně fascinující.
Handful Of Rain jest titulní kus z alba z roku 1994, kdy se původní vokalista, hráč na klávesové nástroje a zakládající člen SAVATAGE Jon Oliva, těžce vypořádával s bratrovým odchodem. Následující (stejně jako na albu) proměnlivá, osmiminutová a gradující Chance, podpořená na pozadí míháním se státních vlajek v rychlém tempu (viděl jsem i naši českou!), byla pro mě dalším z několika vrcholů tohoto představení. Při medley, začínající odříkávanou Starlight, jsme si mohli dopřát pocit letu kosmickou raketou mezi tisíci hvězdami, pak Chris Caffery zvládl mimo kytary na výbornou i štěkavý pěvecký part Jona Olivy a zakončil to jeho kytarový kumpán Al Pitrelli detailní mozartovskou vyhrávkou.
Přes další titulní kus Dead Winter Dead a rozmáchlou The Hourglass se strhujícím vícehlasem v závěru poté došlo na nejemotivnější okamžiky tohoto večera. Píseň I Believe nám totiž z plátna, za vlastního klavírního doprovodu, procítěně zapěl samotný principál Jon, aby se pak k němu připojila celá kapela. Promítané fotografie z různých období historie skupiny, obzvláště ty, kde jsou spolu Criss a Jon, výrazně zvyšovaly emoce všem přítomným. Je velká škoda, že tahle ikonická osobnost je z důvodu předloňského těžkého úrazu, při němž prodělal trojnásobnou zlomeninu obratle, odkázána na elektrický invalidní vozík a na pódia se tak, bohužel, nejspíš hned tak nevrátí…
.jpg)
A šlo se do velkého finále. Dvojice megahitů Gutter Ballet a Edge Of Thorns zvedla všem fans už tak vysokou provozní teplotu (až do červenýho, jako v závodním autě, že Vincente ;-)) a refrény těchto mistrovských kusů už burácelo unisono celé skladiště přestavěné na funkční koncertní prostor. Publikum nadšeně tleská, hudebníci se naoko loučí a odcházejí ze scény. Čekal jsem hlasité skandování a vyvolávání jména kapely, ale byla to teda slabota. Až jsem se bál, že k přídavku ani nedojde, asi jsou ti Germáni opravdu studenější čumáci. Naštěstí na sebe SAVATAGE nenechali dlouho čekat a po chvíli se vrátili, aby do nás nasypali ještě dva letité, zasloužilé songy, a to výbornou Sirens ze stejnojmenného debutu a Hall Of The Mountain King, titulní pecku z roku 1987.
Závěrem bych chtěl ještě vyzdvihnout to, v jaké neskutečné formě se tato legendární kapela po těch více než dvou desetiletích nečinnosti představila. Zpěvákovi Zachary Stevensovi to pořád zpívá naprosto excelentně, a i když se mu pod košilí již lehounce rýsovalo začínající bříško, vypadá jinak úplně stejně jako v devadesátkách. Již zmiňovaný hvězdný kytarový tandem předvedl erupci dokonalého rockového mistrovství a nelze opomenout ani perfektní a bezchybnou rytmiku. Tu drtila dvojice ostřílených mazáků, Johny Lee Middleton na baskytaru a za bicími sazřejmě Jeff Plate (TSO, ex METAL CHURCH aj.). Klávesové party a backing vocals měla na starost hned dvojice doprovodných koncertních hráčů Paulo Cuevas a Shawn McNair. V takovýto triumfální návrat těchhle progressive-power metalových velikánů, navíc v nejsilnější možné sestavě z posledních aktivních let, jsem už skoro ani nedoufal a tento koncert byl pro mne něco jako dar z nebes. Teď jen aby se ještě podařilo dovést do zdárného konce jejich připravované album Curtain Call, které by mělo vyjít snad již příští rok, no a samozřejmě s ním pak následně vyjet na turné.
K tomu je také potřeba jedním dechem popřát pevné zdraví Jonovi, aby se tento velikán ještě mohl ukázat svým fanouškům a dopřál jim tak tu možnost se s ním patrně naposledy upřímně rozloučit a ze srdce mu za jeho geniální a nadčasovou tvorbu poděkovat…
