Last Hardrock Outsider

AUDREY HORNE - Devil´s Bell

Norští AUDREY HORNE již patří mezi stálice současné evropské scény a jedny z mistrů hardrockového a heavymetalového retra. Na své nové desce „Devil´s Bell“ poměrně atraktivním způsobem resuscitují ducha první poloviny osmdesátých let a to skrz skladby, které je usvědčují z náklonosti nejen k tehdejší Nové vlně britského heavy metalu, ale i k okázalejšímu americkému proudu nástupu Hard N´Heavy do popředí zájmu fanoušků hudby. Dovolím si zde možná nečekanou úvahu. Během srovnání s nesporně úspěšnějšími a slavnějšími Švédy GHOST nevidím žádný důvod, proč bych si měl myslet, že tvorba AUDREY HORNE nějak zaostává. V podstatě mezi oběma kapelami vidím docela zásadní příbuznost, ovšem s jedním „malým“ rozdílem - Forgeho bezemotivním maskám se o dost více daří ucelovat obalové prvky svého produktu, ať už mám na mysli marketingovou stránku věci, nebo složky, prostřednictvím kterých je kypřen sound, mísící rock a metal s orchestrací i popovou vábivostí. Naproti tomu AUDREY HORNE rozehrávají úspornější hru stran sebeprezentace a rovněž jejich skladby se až tolik nezaměřují na orchestraci a aranže, jsou více spjaté se skutečnou podstatou svých inspiračních předobrazů, kterým tímto vzdávají hold. Kouzlo AUDREY HORNE vězí mimo jiné i v gruntovnějším pojetí kytarových partů, tedy základní složce skladeb. Zajímavě se mě jeví zjištění, že i po stránce melodiky není možné ani jednu z těchto dvou kapel výrazně předsadit.


 

Aktuální materiál „Devil´s Bell“ sice nepřináší do ranku heavymetalové hudby vůbec nic nového, ale i tak na mne působí zdařilým dojmem. Zručným způsobem totiž navozuje náladu osmdesátých let, skrz pohodově poslouchatelné a melodické skladby plné kytarových trilek a heroismu. Jde po všech stránkách o sympatickou poctu jedné poměrně významné éře rockových dějin, zvlášť když songy oslavují opravdové žánrové legendy. Ducha mladičkých IRON MAIDEN je zde možné rozpoznat v případě bujaré instrumentálky „Return To Grave Valley“, ale také v souvislosti se zdobnou titulní skladbou „Devil´s Bell“. Rozevlátá halekačka „Ashes To Ashes“ naopak míří svou náladou k břehům USA poloviny osmdesátých let. Její glam-metalový naturel nelze popřít a výsledek mě osobně evokuje asi nejvíc kapelu DOKKEN. Pocta Philu LynnotoviTHIN LIZZY je zde vysochána do útrob svižného válu „Animal“ a třeba reminiscence na vrcholné časy Ronnieho James Dia snadno zaznamenávám v případě skladby „Break Out“, která je nápadně ovlivněná vypalovačkou „We Rock“ z repertoáru DIO.

 

Nachází se zde i skladba „Danse Macabre“, svým názvem připomínající někdejší velký hit právě Forgeho GHOST, u ní rovněž mohu potvrdit velký hitový potenciál, ačkoliv AUDREY HORNE v sobě nemají onu popovou vstřícnost a jejich hitovost vychází výhradně z metalových hájemství. Důležité je, že své předobrazy a vzory norská kapela až tak okatě nevykrádá, čehož je docíleno především civilněji pojatým hlasovým projevem frontmana Toschieho, který bez přehnané náklonosti k vypjatým ječákům, uceluje všechny vlivy do semknutého zvuku AUDREY HORNE. Tahle kapela mě dává smysl už jenom tím, že ve svém repertoáru kvalitní songy prostě má.


05.05.2022Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz