Last Hardrock Outsider

SAVATAGE - Hall Of the Mountain King

Cesta floridských SAVATAGE je od počátku osmdesátých let dlážděna mnoha skvělými hudebními momenty, celoživotními přátelstvími, vášněmi, karamboly, jednou velkou tragédií, či také zajímavými proměnami, ať už personálními, které se týkaly jejich pozdějších sestav, nebo stylovými, jenž naopak rozhodovaly o pojetí jejich hudební složky. Ačkoliv kapela, která nakonec během své dvacetileté existence vypustila do světa jedenáct řadových desek, nebyla posluchačskou obcí nikdy zcela doceňována, mohu o ní dnes bezpečně prohlásit, že patří mezi to nejzdařilejší či nejsofistikovanější, co jinak nabídla poměrně rozvětvená a mocná americká hardrocková a heavymetalová scéna v průběhu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Leckdo SAVATAGE řadí do ranku progresivní metalové hudby, je ale třeba říct, že kapela coby čtveřice začínala jako poměrně surové metalové těleso vzhlížející ke svým vzorům až kamsi do Velké Británie, kde na počátku osmdesátých let bujela nová kovově těžká revoluce.


Bratři Jon a Criss Olivové toužili od teenagerských let po sestavení podobně tvrdé a excentrické metalové kapely, jakou byly svého času v sedmdesátých letech spolky typu BLACK SABBATH a JUDAS PRIEST. Díky svému talentu, píli a čím dál většímu zájmu o podobný druh hudby ze strany veřejnosti i amerických promotérů první poloviny osmdesátých let, se nakonec dočkali kariéry v tomto relativně mladém hudebním odvětví. U malé nezávislé značky Par Records realizovali svépomocí debutové album „Sirens“, které se stalo obskurním kultem své doby a bylo posléze v metalovém undergroundu distribuováno anglickými Music For Nations. Ne až tak originální, ale poměrně rvavý heavy metal se přesně trefil do vkusu džískaté omladiny poslouchající IRON MAIDEN a už tehdy se dalo říct, že právě SAVATAGE, spolu s o něco známějšími a agilnějšími Kaliforňany ARMORED SAINT či QUEENSRŸCHE ze severozápadu USA, zažehli plamen melodické, i když ne úplně prvoplánové metalové hudby ve Státech. 


Criss Oliva se postupem let čím dál více profiloval jako vůdčí skladatel a jeho kytara jako stěžejní prvek instrumentální složky SAVATAGE, ale ani jeho starší bratr Jon Oliva, dodávající skladbám prostřednictvím svého ryčného hlasu charakteristicky excentrické zabarvení, nezaostával po skladatelské stránce za Crissem. Od debutové desky byli bratři ve své aktivitě doprovázeni spolehlivou rytmickou sekcí Steve „Doc“ Wacholz (bicí) a Keith Collins (baskytara) a tak brzy následovalo EP „The Dungeons Are Calling“ z roku 1984, které potvrdilo energii debutu. Mladá floridská jednotka se tak brzy dostala ke smlouvě s Atlantic Records. Pro metalový band z jižanského venkova to byla v polovině osmdesátých let velká výzva.



V roce 1985 vychází druhé řadové album „Power Of The Night“, typický vzorek amerického heavy metalu vystavěného s jistou odlehčeností, tedy aspoň oproti kapelám, jaké se tehdy klubaly na světlo v Evropě v závěsu za opěvovanými neznabohy MERCYFUL FATE (zejména mám na mysli Němce HELLOWEEN, RUNNING WILD, GRAVE DIGGER). Tahle deska sklidila pozitivní ohlasy, ale že by šlo na scéně o originální počin, který by se dokázal popasovat se zkouškou času, to se zas až tolik říci nedalo. Atlantic Records však kapelu, jenž se do Evropy tou dobou ještě stále moc nehrnula a o její existenci cosi problesklo maximálně tak britským tiskem, brzy tlačili do albového následovníka, který měl potvrdit jejich životaschopnost a jisté komerční ambice. 


Od začátku šlo o omyl a vlastně největší chybu, jelikož fanoušci SAVATAGE od svých oblíbenců čekali ledacos, jen ne podobně vzdušný a relativně plytký počin. Deska „Fight For The Rock“ působila mnohem více jako načechraný párty metálek a prakticky zklamala skoro všechny, kdo od nich očekávali o něco umělečtější směr. Už tehdy do sestavy naskočil za Keitha Collinse nový baskytarista Johnny Lee Middleton, šikovný týpek, jenž neoblomně posílil pódiové vystupování SAVATAGE, zpestřil vizuální složku a stal se posledním článkem onoho klasického line-upu z let 1986-1991.


Zásadní událostí pro SAVATAGE bylo setkání s producentem Paulem O´Neillem, schopným studiovým muzikantem a skladatelem. S ním se tak dala čtveřice do práce na nadcházející řadovce, která se nakonec stala tou, díky které byla zahájena nejzářivější část jejich diskografie. Paul O´Neill už se SAVATAGE dva roky spolupracoval jako jejich podporovatel na turné a během onoho vzájemného pozorování okamžitě pochopil umělecké ambice a kumštýřský potenciál kapely, zároveň si však byl vědom potřeby navýšení chytlavosti a přímočarosti, vlastností, které by k pojmu SAVATAGE přilákaly větší počet fans. Floriďané začínali mít mnohem větší základnu posluchačů v Evropě, což souviselo s rozhodnutím nezabředat směrem hair-metalové lacinosti a s hymnami posílit i dramatičtější směr prezentace. 


Deska „Hall Of the Mountain King“ se tedy rozhodně nezřekla hymničnosti a power-metalové dramatizace, zároveň však byla svolná do svého zvuku dostat i tajemno a progresivně symfonické prvky. Do dnešních dnů je album považované za zlomové, neboť prostřednictvím něho se o kapele dozvěděla celá řada nových evropských fanoušků. Vzhledem k neúspěchu s předchozí tuctovou deskou ve Státech, tak SAVATAGE nyní vše vsadili na evropský trh a na dlouhodoběji rozvíjený potenciál zajímavějšího přístupu ke kompozicím. Dravost ze skladeb rozhodně nevyprchala, naopak, Neillovi , aniž by stál o posílení komerčních ambic, se podařilo z kapely dostat do té doby to nejlepší možné. Výsledkem byl nosič plný skvělého power metalu, v kterém se pojila heroická hymničnost s tajemnem a uměleckým nadplánem přecházejícím v určitých fragmentech až progresivně-symfonickému metalu (titulní kousek a instrumentálka „Prelude To Madness“).


Svým způsobem šlo v případě „Hall Of the Mountain King“ o první ukázku pozdějších progresivních ambic SAVATAGE, které se potvrzovaly s jejich každým dalším nosičem a vyvrcholily obřími koncepčními suitami „Dead Winter Dead“ nebo „The Wake Of Magellan“ o dekádu později. Přes veškerou vážnost a fantastické řemeslo sem vetknuté, slavila deska úspěch i komerční (116.místo v Billboard 200) a kapela byla okamžitě řazena po bok jejich do té doby slavnějších kolegů ze stejného stylového ranku – QUEENSRŸCHE a METAL CHURCH. Asi nejumělečtějším kusem se stala bombastická instrumentálka „Prelude To Madness“, do které Paul O´Neill vetkl nosné prvky symfonických partů pocházejících z autorského pera norského skladatele a pianisty devatenáctého století Edvarda Griega. „Prelude To Madness“, ač je instrumentálkou, představuje jednoznačně jeden z pilířů pozdějšího hudebního vývoje SAVATAGE a jeden z revolučních momentů jejich kariéry.



Nicméně deska byla sama o sobě velmi různorodá a obsahovala celou řadu skvělých metalových vypalovaček. Už s úvodní „24 Hrs.Ago“ jsme dostali pořádnou dávku prvotřídního power metalu, kde se ukázalo, s jak talentovanou a svébytnou kapelou máme zde co do činění. Ostrý hlas Jona Olivy byl nositelem nálad a emocí a dodával materiálu pořádný zápal, kytara Crisse Olivy zas pro změnu přinesla potřebnou uměleckou nadstavbu a sofistikovanost. Jakkoliv byla tahle deska divoká, zároveň z ní sršela neuvěřitelná inteligence a muzikantské mistrovství. Mystická suita „Beyond The Doors Of the Dark“ patří k velkolepým momentům, rozmáchlá kompozice jakoby opravdu rozkopla dveře do prostor nekonečné bolesti, utrpení a temnoty, do místa, které, jak Jon ostatně zpívá, se stane všemocným peklem, kterému jste vydáni na milost. Zde upoutá výtečně sugestivní vokální přednes právě Jona Olivy, tehdy ještě plného síly a zdravého vokálního entusiasmu, jehož deklamace zde působí až mrazivým dojmem. Není v tom však nic strojeně divadelnického jako na pozdějších (svým způsobem nuceně dramatických) albech, naopak, vše působí jako výtrysk čisté energie.


Následuje opět svižnější vál „Legions“, který opět potvrdí, že tahle kapela se v sestavě s Middletonem našla. Criss Oliva doslova řádí a vše je poháněno pořádnou dávkou nespoutané energie. Píseň „Strange Wings“, ve které vokálně hostuje Ray Gillen (chvíli BLACK SABBATH, později BADLANDS), aby jeho příspěvek podporoval už tak skvělého Jona Olivu, je vlastně stěžejní hitovkou tohoto alba, skladbou přímo dělanou jako odpověď ke všem letitým vzorům SAVATAGE, velkým evropským kapelám slavícím tou dobou za oceánem už pár let mimořádné úspěchy - IRON MAIDEN a JUDAS PRIEST. Nepříliš složitá, na stěžejním riffu postavená vypalovačka má parádní heavy odpich a mimořádnou chytlavost. 


Fantasy látka je vlastní titulní skladbě, mocné „Hall Of the Mountain King“, které dominují dramatické riffy a její patetická nabubřelost je vygradována doslova na maximum. Z Jonova stěžejního výkřiku, nesoucího název písně v její pozdně gradující fázi, doslova mrazí. Neopakovatelná záležitost. Právě na této desce si cením oné nespoutanosti a přirozené energie, v rámci jejíhož proudu byly na svět vysochány všechny ty skvělé motivy. V porovnání s pozdějšími překombinovanými a scénáristicky promyšlenějšími koncepty zde došlo k tomu zásadnímu – udržení spontánního naturelu díla. „The Price You Pay“ je další chytlavou hitovkou z pera obou bratrů, kterým tentokrát skladatelsky vypomohl bubeník Steve Wacholz. Pokračuje se kvapíkem po vzoru Vanderhoofových METAL CHURCH, který nesl název „White Witch“, na to se navázalo poklidnější instrumentálkou „Last Dawn“, ale také závěrečnou řežbou „Devastation“, kterou je možné vnímat jako poctu starým dobrým BLACK SABBATH, neboť právě ony valící se riffy a postupy, svou zvukovou stylizací souznící se skvostným power metalem osmdesátých let, připomínají, že v případě této čtveřice máme co do činění se souborem, který nebude na scéně jen pár sezón, ale naopak se zatraceně umělecky hodnotným a svébytným metalovým tělesem, které svůj talent brzy přetaví v další progresivní a umělecké suity amerického Hard n´Heavy. Zrod legendy!




18.03.2020Diskuse (39)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

horyna
22.03.2020 12:07

Zdravím Johna. Ne, pro Crazydiamond nepíši jen jsem reagoval na mou velice oblíbenou kapelu. Navíc tady je to hodně profesionální a píší zde snad jen redaktoři, či pár vybraných kolegů typově trochu jinak než my, obyčejní fandové z progu. U mne hrají velkou roli i pocity, tady je to hodně i o faktech. Ale to je super. Český hudební webový prostor není zase tak rozsáhlý, aby se stejní lidé nepotkávali na různých stránkách. Tuto navštěvuji už dlouho, možná takřka od začátku a čtu si tady hodně rád. Reagoval jsem tu jen málo, asi kdysi dávno. Ale hlavně Strayovi patří neskonalé díky za všechny ty hair-seriály typu Firehouse, Lynch Mob, Warrant a miliardu dalších, od kterých si doma střežím pár vybraných velice oblíbených vzorků. Tím stylem jsem kdysi intenzivně prošel. Ale když přišli na řadu už i Savatage, musel jsem nahlas poděkovat. Nejsem jen prog-rocker a jestli jsi registroval, i na Progboardu jsem v poslední době obrátil zrak zpátky k tomu, co mě formovalo a začal přidávat tvrdší alba.

Strayi přesně, s Corabim to mělo koule jako prase, energii, ale hlavně nápady a bezduché pidlikání pro holky bylo konečně out. Fakt to cítíme úplně stejně. Nejlepší možný otvírák Power To The Music, nezapomenutelné mohutné Misunderstood, technická Welcome To The Numb, nebo překrásná Driftaway - abych tě jen doplnil :-) A zvuk, chá, lepší než černé album. Bob Rock tehdy válel. Srovnání SLADE versus Physical Graffitti mne pobavilo, ale sedí přesně.

K památnému roku musím jako progař jasně přidat desku Talk od Yes i debut Cairo, jako rocker Bust a Nut od Tesla, jako prog-metalista Masquito, jako glemák Viciou Circle, jako A. O. R.-ák Mr. Moonlight a hlavně jednu z top nahrávek soft/pomp stylu, desku Aria od kapely Asia. To je klenot nejklenovatější. Samo že subjektivně.

K Sava - Circle II (snad až na debut), ani "Olivova bolest" už kvalit původní kapely žel bohu nedosáhli, myslím já.

A tehdejší ceny cd, za 529,- i více s tehdejšími výplatami to byla pořádná prasárna, ale stejně jsme to za ně uvalili. Při srovnání s dneškem, myslím ten poměr, ne stahování, bavíme se o sběratelství, to je úplně jiný level. A pak že se tu máme špatně. Fandové těžko.

 

orre
22.03.2020 10:22

Tak s MC naprosto souhlasím. Taky je to jejich jediná deska co vlastním. Pamatuju uvedení prvního singlu Hooligan´s Holiday v relaci Spark Report Karla Balčiráka. Ten zvuk a riffy...co? Těšil jsem se a celá deska to potvrdila. Holt 94 byl magický a má tenkrát děravá kapsa tomu nepomohla. Přemýšlení co koupit bylo šílené stejně jako ceny. Váhal jsem tenkrát třeba mezi Crank a W.F.O. po 529,- a to bylo fakt hodně! O to víc si to tenkrát člověk užíval. Každý týden čekal na rádio a ukázky z novinek. Dneska je toho naopak zase nějak moc a už si to ani moc neužije.

 

Kubýk
22.03.2020 09:49

Savatage jsou jedna z mých stálic! Přišel jsem na ně díky Gutter Ballet a Edge of Thorns a jednu dobu jsem je obdivoval téměř fanaticky (včetně všech možných bočních záležitostí typu Circle II Circle nebo Jon Oliva´s Pain). Dnes už se na věc dívám trochu střízlivěji, nicméně to nic nemění na faktu, že brázda, jakou Sava zanechali, je hluboká.
Syrové začátky ok, Sirens je kult, ale to pravé divadlo rozehráli právě na "Hall" :-) Pro mě osobně pak vrcholy především Edge of Thorns a The Wake of Magellan.
Byl jsem rád když jsem si mohl pohovořit se Zakem v Brně na Melodce když s CIIC odehráli "The Wake of Magellan". Správnej týpek :-)
Za tohle připomenutí děkuji, hned jsem je včera oprášil a pořád to baví jak "za mlada" :-)

 

Stray
22.03.2020 09:26

Horyna: Jako typičtí MÖTLEY CRÜE jsou určitě s blonďákem, ale to co se jim podařilo s Corabim, všechno předešlé smetlo, pro mne deska z roku 1994 je jedna z vůbec nejoblíbenějších desek všech dob, celkově. Je to jako poslouchat SLADE a pak přijít s Physical Graffitti!

Uncle Jack, Hooligans Holiday, Poison Apples, Til´Death Do Us Part, Dropping Like Flies - vše geniální!

Prostě dostali na frak i ALICE IN CHAINS

https://www.youtube.com/watch?v=zY90ftF5s4Q

 

john l
22.03.2020 09:03

Ahoj horyno. Netušil jsem, že píšeš taky pro Crazy Diamond. Chlape kde na to bereš pořád čas? Vždyť na Progboardu máš skoro každej den novou recenzi a to nemluvím o Rockovici. Nebo jsem snad něco vynechal? Myslel jsem, že patříš hlavně k progrockové větvi. Savatage mám taky rád. Beru jak Olivu, tak Stevensa. Na posledních deska už přidávali hodně orchestru a trochu se vytratila původní myšlenka, že jde hlavně o metalovou kapelu. Do ročníku 94 bych doplnil velkolepá alba Low a Cross Purposes. Všichni určitě ví komu patří.

 

Horyna
22.03.2020 06:25

Strayi často se nevidí, aby právě desku M. C.-94 našinec uvedl slovy - nahrávka co nemá obdoby. Klasický fanda kapely ji většinou moc nemusí (všichni víme proč), ale to my zřejmě nejsme:-) i pro mne je to pro nás jejich nejsofistikovanější poklad. To samé s tehdejšími Cult a dle mého i s o rok mladšími (ale to je fuk) Hanging in the B. Přesně jak píše Pekárek, takové desky se už netočí, nebo vám snad připadá některá z dalších desek kovového kostela této konkurenceschopna? Mně bohužel ne.

Zdravím Lytche- dalo mi chvíli zabrat, než jsem dosadil správně Balance, vrtalo mi v hlavě kdo to napsal, no jasně Van Halen, ksakru jejich nejoblíbenější kus :-)

 

S.C.A.Lytch
21.03.2020 22:29

Ještě mě napadá Awake, Wildhoney, Burn My Eyes... Pro mě byl ale v TÉ době asi důležitější rok 1995: Draconian Times,Silent Enigma, Angel And The Dark River, Demanufacture, Balance, Ozzmosis, One Hot Minute, Use Your Brain, Big Bang, Ugly,...

 

Pekárek
21.03.2020 22:07

Jj MC 94 jsou fakt masakr. Mám hodně rád ale i o rok starší Exposed. Stevens tam hraje neuvěřitelně a vůbec takové desky už se fakt netočí.

 

Stray
21.03.2020 21:26

Taky si myslím, že 1994 byl super , ještě doplním k vyjmenovaným ...Balls To Picasso, The Last Temptation, The Cult 94´, Superunknown, Vitalogy, Crank, P.H.U.Q., Hanging In the Balance, Ústa hromů, Amorica, The Downward Spiral, ...


Pro mne je ale deskou roku MÖTLEY CRÜE 94´ - to je nahrávka co nemá obdoby!

 

Horyna
21.03.2020 21:17

Vzácná názorová schoda s kolegou orrem. S brzkým odchodem Carla Alberta skončila i vrcholná etapa Vicious R. Word of Mouth je pro mne (vzpomenu Nikolasovu pochvalnou recku) jejich absolutně vrcholným dílem. Jasně nejvariabilnější a nejnápaditější deska discografie V. R.
Rok 94 patří k těm nejsilnějším. Promised Land, Youthanasia, Still Climbing, Time, Motley Crue, Death Row, Handful of Rain, Awake, Division Bell, Master of the Rings, Brave...bože toho je :-). a Set the World on Fire - to je skvost.