Last Hardrock Outsider

GRAVE DIGGER - Fields Of Blood

Přiznám se, že úplně posledními alby, která jsem až do letošního roku od GRAVE DIGGER slyšel, byl onen post-comebackový a poměrně slušně hodnocený trojlístek „The Reaper“, „Heart Of Darkness“ a „Tunes Of War“, prostřednictvím kterého se Teutoni opětovně a velmi sebejistě etablovali na metalové mapě devadesátých let. Na poslední z těchto tří desek navíc začal onen památný skotský koncept, který se na několika dalších albech dokonce dočkal nejednoho pokračování. Díky tomu si GRAVE DIGGER vysloužili pověst válečníků posedlých skotskou historií. Posléze jsem však družinu Chrise Boltendahla již přestal sledovat, neboť můj hudební zájem se začal ubírat jiným směrem. Zacyklená heavymetalová škatulka mě tehdy začala být těsná a já v případě setrvání tušil před sebou už jen dlouhé období neměnnosti, navíc plné válečnických propriet, hymen o hrdinství a oslavování všeho metalového.



Když jsem zhruba před nějakými pěti lety shlédl vystoupení kapely na plzeňském Metalfestu, nepůsobilo na mne rozhodně špatným dojmem. Svým způsobem může být vlastně výhoda, když k jejich nové desce „Fields Of Blood“ přistupuji absolutně nezatížen tvorbou z posledních řekněme čtyřiadvaceti let. Vím jen, že se kapela za tu dobu vyvíjela jen kosmeticky a vrhala na svět jeden kotouč za druhým. Oddaní fanoušci jásali, ale leckdo na druhou stranu hovořil o stagnaci.


Baskytarista Jens Becker, kterého si pamatuji ještě z nejsilnější sestavy stylově příbuzných RUNNING WILD, právě před čtvrtstoletím vstoupil coby nováček do řad GRAVE DIGGER a dnes je již dlouho druhým nejzkušenějším členem. Opratě stále neohroženě třímá Chris Boltendahl proslulý svým hutným a robustně řvavým hlasem, díky kterému stál vždy v opozici ke všem power/speedovým vokalistům zdolávajícím nebeskopekelné výšky. Boltendahl zpravidla vždy stál i za značnou částí skladatelských prací a veškerou lyrikou Hrobařů. Už dekádu je v sestavě GRAVE DIGGER kytarista Axel Ritt, údajně největší melodik ze všech trapičů šesti strun, kteří kdy prošli sestavou Němců. No a za bicími už je nějaký ten rok Marcus Kniep, to abychom si připomněli celou sestavu.


Novinka „Fields Of Blood“ je prakticky návratem k skotské linii započaté před čtyřiadvaceti lety, což byl onehdy tah, který zvýraznil potenciál stárnoucí grupy mezi novou generací fanoušků v dobách druhého heavymetalového boomu. GRAVE DIGGER letos zřejmě znovu toužili získat na svou stranu širší posluchačskou obec, neboť věděli, že skotské příběhy v minulosti zabraly. Vrhat na světlo každý druhý rok novým materiálem v časovém úseku téměř tří dekád, to už by mohlo lecjakému muzikantovi posloužit k odhadu, co od kapely lidi vlastně nejvíce chtějí.


Jak tedy slyším současnost? Na jednu stranu jsou GRAVE DIGGER pořád onou nařachanou mašinou valící svůj robustní styl stále vpřed, na druhou stranu mám pocit, že u nich přibylo jisté zdobnosti (velmi pravděpodobně zásluha kytaristy Axela Ritta), která jde ruku v ruce právě s bojovně naladěným/folklórně historickým podhoubím aktuálního díla. Je zde na můj vkus prostě mnoho vyhrávek a vícehlasých chorálů, skrz ně kolikrát získávají songy podobu patetických kolovratů. Pořád se točí bez zádrhelů, rez jen pozvolna nabývá, energie má kapela stále hromadu, ale nemohu se ubránit pocitu zaručeného střetu s čímsi kýčovitým. 


Skotské dudy už jsou pro tyhle válečníky jistotou a nelze tudíž čekat, že by je Němci zde snad opomněli. Už od dramatického úvodu „The Clansman´s Journey“ je vám jasné, že jste zpět v nitru krví zalitých vřesových plání a holých kopců oné bájné krajiny Highlands. Skotský národní nástroj je k slyšení hned v několika položkách. Zuřivý výpad na zteč „All For The Kingdom“ považuji za nejvhodněji zvolenou skladbu zahajující desku, neboť je dostatečně rvavá, chlapácká a vlastní výrazný nápěv, zkrátka ideální jízda do bitvy. Následná „Lions Of the Sea“ u mne však budí rozčarování, neboť její kolovrátkově odrhovačkový nápěv, který stále dokola opakuje rádoby chytlavý motiv, působí po chvíli téměř až protivně a majíc upozornit na schopnost melodií, vlastně i lacině, tedy něco na způsob dnešních národně-heroických metal bandů ze severu Evropy v čele se SABATON. Vše ještě zvýrazní bodře naladěné sbory mající za úkol roznítit pocit pospolitosti. 


Ani následná „Freedom“ není zrovna bezchybná, i o ní lze rovněž tvrdit, že jde o metalový kýč z největších. Zaráží mě, že podobně zavedená kapela jako GRAVE DIGGER má potřebu podlehnout oné aktuální zdobnosti a cinematické výpravnosti, s jakou zachází obvykle spíše skandinávské kapely. Nepříliš rychlá, o to však majestátnější „The Heart Of Scotland“ je vlastně ve výsledku nejpovedenější skladbou alba, neboť z ní cítím nepřeplácanost, potenciál dravosti a celkovou autenticitu, zkrátka a dobře, není tak blbá jako předcházející za nazdobenou chytlavostí se honící vály. Jak jinak než na vážnou strunu zahraje „Thousand Tears“, která platí za docela obstojnou metalovou baladou, tím však to nejpodstatnější na desce končí, protože dál už to je prostě stejný mustr reprezentující totéž metalové řemeslo, někde v lepším („Unicorn Of The Crown“ a případně titulní „Fields Of Blood“), jinde v horším podání („My Final Fight“ nebo „Barbarian“). 


Netvrdím, že GRAVE DIGGER nahráli slabou desku, naopak, v rámci jejich portfolia bude určitě bavit stejné lidi jako alba předešlá. Kapela nepopře trvající ambici uspět, takže přichází se zcela typickou, o něco více zdobnou a bojovnou deskou, která možná působí ještě o něco velkolepěji než to, co jsem dosud od Němců slyšel. Otázkou tedy zůstává, jak vám tenhle styl sedne. Pro ty, kdo jsou s GRAVE DIGGER spřízněni trvale bude materiál určitě skvělý, na druhou stranu jistě existuje i hromada lidí, které něco podobného nebude bavit poslouchat nikdy. Nepopírám albu řemeslné kvality, ale nejsem schopen předstírat, že mne něco podobného chytá za srdíčko nebo nedej bože baví. Obsažené nápady a zdobná forma provedení mě totiž přijdou stokrát převařené a vesměs úplně obyčejné.


18.06.2020Diskuse (21)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

ReverenD Bob
19.06.2020 16:46

Kdyby náš kapitán ještě jednou stočil kormidlo a doplachtil někde na dostřel k Port Royal apod., tak si "ucvrknu" štěstím... :-)

 

Stray
19.06.2020 13:04

Je to náš kapitán! Pod vlivem tří úspěšných zkoušek během letošního jara a nově nabyté chuti do učení, stejně jako chuti po legendární muzice RUNNING WILD, zde přísahám, že se ve volných chvílích mezi psaním a poslechy budu učit na stará kolena Němčinu a to by bylo, kdybych to nedal. Cítím, že tam potřebujou trochu povzbudit.:-)

 

Prowler80
19.06.2020 12:41

Arciť! Rolf jest sedmým převtělením samotného Klause Störtebekera.

 

Stray
19.06.2020 12:19

To se mi snad ani nechce věřit, že by ta deska Excalibur byla tak dobrá, když ta titulní skladba je fakt děsná.:-)

Kasparek není namachrovanec typu Malmsteena ani pózer typu Coverdalea, to je přeci Kapitán, ne!? Také mám jasno.:-) Ještě před rokem jsem ve sbírce nikdy nepřipustil nic novějšího než Black Hand Inn, ale nedávno jsem musel vzít na milost prakticky 22-25let od vydání i Masquarade a Rivalry, to nejsou úplně špatné desky.

 

Imothep
19.06.2020 11:29

V pohode, ja nemam vubec zadnej problem s prvnimi alby RW(mam je nakonec vsechny na originalech - az do roku 1998), ale ten skutecnej peak jejich tvorby je pro me obdobi 1988 - 1994. Narachana jmena jsou mi fuk, hodnotim obsah a tam mam jasno :o)

Takovejch kecu o povaze "tech druhych"(proc hledat chybu u sebe, jakozto hlavniho protagonisty a mozku, ze) jsem za ty roky slysel mraky(Coverdale, Malmsteen, a mnozi dalsi egari) a duvody byly mnohdy znacne jine a tocily se spis kolem "demokracie", financi, fer pristupu k ostatnim, atd atd :o)

 

Stray
19.06.2020 11:01

Kasparek nezpochybnil hudební vklad svých spoluhráčů, ale pouze řekl, že za častými změnami sestavy v devadesátých letech nebyla jeho nátura, ale povaha druhých. Hm, aha ty jsi zas příznivcem těch jakoby nařachaných jmen typu Jorg Michael a tak, já se spíš řídím zkušeností, že když ta kapela nahrávala první tři alba v letech 1984-87, tak kolem sebe Rolf neměl žádnou hudební celebritu a přesto ty fošny zní skvěle a mám je radši než celý jeho devadesátky se všemy jeho cinkrlaty a jakože ultra-power jmény, které se snad mohou ucházet i o účast v sestavě něčeho tak velkého jako Stratovarius (jakože fakt ironie).:-)

 

Imothep
19.06.2020 10:12

Excalibur je samozrejme ZDALEKA nejlepsi deska Grave Digger, a to i presto, ze Uwe Lulis nepatril k nejlepsim "solakum", kteri u hrobniku pusobili. Jenze tady si vsechno proste sedlo, skvele hity, vynikajici riffy a napady .... a ten zvuk, ta produkce, to je proste mnamozni! Obzvlast zvuk doprovodnych kytar me i dnes zveda ze zidle, jak je skvely!

Stray 18.06.2020 11:55 .... tak tohle jsou ze strany Kasparka klasicke "vyhovorky", bez vsech jmenovanych by ty skvele desky neznely tak jak zni, cehoz je vlastne dukazem tvorba RW nejpozdeji po roce 1998, kdy uz to mel na starost pan "mistr" sam a podle toho to taky vypada - instantni stokrat omletej a davno prezitej model, vcetne automatickeho bubenika.

 

horyna
19.06.2020 07:44

Ze zvědavosti jsem obě zmiňovaná alba včera krátce otestoval na YT. Bohužel, ale už to se mnou ani nepohnulo. Spíš opačně. Dvacet let je zkrátka u některé muziky hodně dlouhá doba, vývoj nezastavíš. Vůbec nechápu, co se mi na tom mohlo tenkrát líbit :-) Ale nebudu je pomlouvat, páč chápu, že každý má své příznivce.

Kauza Running Wild: tak tihle němčouři mě zasáhli daleko víc a o nějakou jednu dekádu dřív. Jako děcko/klučina jsem si od nich přehrál Under Jolly Roger od kohosi na kazetu. Nechápal jsem z úvodní vřavy, pouštěl jsem si to pořád dokola. Port mě úplně obešel, ale nejvíc se mi vždy líbila dvojka Death or Glory a Blazon Stone. Pak už nic. Dnes si je pustím max minutu z prvních cca. pěti skladeb pro ukápnutí slziny. Ta doba je dávno pryč, ale bylo to nádherné. Nepopsatelné kouzlo nového, neznámého a jen těžce sehnatelného. V době sametové revoluce a těsně po, jsme hltali naprosto všechno, i ty největší kanáloviny.

 

zdenos
18.06.2020 20:07

je to s nimi jednoduché: Lulis a Manni Schmidt, zmíněné desky za 85-90%

1. Knights of the Cross
2. Excullibur
3. Tunes of war
4. Rheingold

a z nových pecek jak říkal Pekárek už někde - Clans will rise again (skotský revival, povedené), a Clash of the Gods (antické Řecko, a Ritt v životní chvilce). Zbytek osciluje mezi průměrem a lepším průměrem, páč jen magoři jako RAGE, MOTORHEAD jsou schopni vydat více alb než Hrobníci

 

Stray
18.06.2020 19:31

Excalibur a Knights Of the Cross budu muset někdy prozkoumat (někdy u mne znamená třeba po víkendu), svého času jsem měl rád album The Reaper, k těm prvním deskám jsem se dostal až zpětně, myslím že právě The Reaper (1993) byla úplně první deska, co jsem od nich slyšel. S RUNNING WILD jsem měl mnohonásobně intenzivnější vztah, dokonce na přelomu let 1989/90 to byla má nejoblíbenější kapela vůbec a Death Or Glory taktéž absolutní vrchol. Začal jsem asi rok před tím s albem Under Jolly Roger, pak přišel Port Royal, kterej jsem měl na kazetě spolu s MANOWAR - Kings Of Metal, no a pak Death Or Glory, následovali první dvě na nahrané kazetě z burzy to už bylo někdy na jaře 1990. Líbily se mě ty první dvě desky RW prostě o něco míň, ale na druhou stranu víc než pak GRAVE DIGGER, kterej byl u mne vždy spíš okraj.