GRAVE DIGGER - Fields Of Blood

60%

Přiznám se, že úplně posledními alby, která jsem až do letošního roku od GRAVE DIGGER slyšel, byl onen post-comebackový a poměrně slušně hodnocený trojlístek „The Reaper“, „Heart Of Darkness“ a „Tunes Of War“, prostřednictvím kterého se Teutoni opětovně a velmi sebejistě etablovali na metalové mapě devadesátých let. Na poslední z těchto tří desek navíc začal onen památný skotský koncept, který se na několika dalších albech dokonce dočkal nejednoho pokračování. Díky tomu si GRAVE DIGGER vysloužili pověst válečníků posedlých skotskou historií. Posléze jsem však družinu Chrise Boltendahla již přestal sledovat, neboť můj hudební zájem se začal ubírat jiným směrem. Zacyklená heavymetalová škatulka mě tehdy začala být těsná a já v případě setrvání tušil před sebou už jen dlouhé období neměnnosti, navíc plné válečnických propriet, hymen o hrdinství a oslavování všeho metalového.

Když jsem zhruba před nějakými pěti lety shlédl vystoupení kapely na plzeňském Metalfestu, nepůsobilo na mne rozhodně špatným dojmem. Svým způsobem může být vlastně výhoda, když k jejich nové desce „Fields Of Blood“ přistupuji absolutně nezatížen tvorbou z posledních řekněme čtyřiadvaceti let. Vím jen, že se kapela za tu dobu vyvíjela jen kosmeticky a vrhala na svět jeden kotouč za druhým. Oddaní fanoušci jásali, ale leckdo na druhou stranu hovořil o stagnaci.

Baskytarista Jens Becker, kterého si pamatuji ještě z nejsilnější sestavy stylově příbuzných RUNNING WILD, právě před čtvrtstoletím vstoupil coby nováček do řad GRAVE DIGGER a dnes je již dlouho druhým nejzkušenějším členem. Opratě stále neohroženě třímá Chris Boltendahl proslulý svým hutným a robustně řvavým hlasem, díky kterému stál vždy v opozici ke všem power/speedovým vokalistům zdolávajícím nebeskopekelné výšky. Boltendahl zpravidla vždy stál i za značnou částí skladatelských prací a veškerou lyrikou Hrobařů. Už dekádu je v sestavě GRAVE DIGGER kytarista Axel Ritt, údajně největší melodik ze všech trapičů šesti strun, kteří kdy prošli sestavou Němců. No a za bicími už je nějaký ten rok Marcus Kniep, to abychom si připomněli celou sestavu.

Novinka „Fields Of Blood“ je prakticky návratem k skotské linii započaté před čtyřiadvaceti lety, což byl onehdy tah, který zvýraznil potenciál stárnoucí grupy mezi novou generací fanoušků v dobách druhého heavymetalového boomu. GRAVE DIGGER letos zřejmě znovu toužili získat na svou stranu širší posluchačskou obec, neboť věděli, že skotské příběhy v minulosti zabraly. Vrhat na světlo každý druhý rok novým materiálem v časovém úseku téměř tří dekád, to už by mohlo lecjakému muzikantovi posloužit k odhadu, co od kapely lidi vlastně nejvíce chtějí.

Jak tedy slyším současnost? Na jednu stranu jsou GRAVE DIGGER pořád onou nařachanou mašinou valící svůj robustní styl stále vpřed, na druhou stranu mám pocit, že u nich přibylo jisté zdobnosti (velmi pravděpodobně zásluha kytaristy Axela Ritta), která jde ruku v ruce právě s bojovně naladěným/folklórně historickým podhoubím aktuálního díla. Je zde na můj vkus prostě mnoho vyhrávek a vícehlasých chorálů, skrz ně kolikrát získávají songy podobu patetických kolovratů. Pořád se točí bez zádrhelů, rez jen pozvolna nabývá, energie má kapela stále hromadu, ale nemohu se ubránit pocitu zaručeného střetu s čímsi kýčovitým. 

Skotské dudy už jsou pro tyhle válečníky jistotou a nelze tudíž čekat, že by je Němci zde snad opomněli. Už od dramatického úvodu „The Clansman´s Journey“ je vám jasné, že jste zpět v nitru krví zalitých vřesových plání a holých kopců oné bájné krajiny Highlands. Skotský národní nástroj je k slyšení hned v několika položkách. Zuřivý výpad na zteč „All For The Kingdom“ považuji za nejvhodněji zvolenou skladbu zahajující desku, neboť je dostatečně rvavá, chlapácká a vlastní výrazný nápěv, zkrátka ideální jízda do bitvy. Následná „Lions Of the Sea“ u mne však budí rozčarování, neboť její kolovrátkově odrhovačkový nápěv, který stále dokola opakuje rádoby chytlavý motiv, působí po chvíli téměř až protivně a majíc upozornit na schopnost melodií, vlastně i lacině, tedy něco na způsob dnešních národně-heroických metal bandů ze severu Evropy v čele se SABATON. Vše ještě zvýrazní bodře naladěné sbory mající za úkol roznítit pocit pospolitosti. 

Ani následná „Freedom“ není zrovna bezchybná, i o ní lze rovněž tvrdit, že jde o metalový kýč z největších. Zaráží mě, že podobně zavedená kapela jako GRAVE DIGGER má potřebu podlehnout oné aktuální zdobnosti a cinematické výpravnosti, s jakou zachází obvykle spíše skandinávské kapely. Nepříliš rychlá, o to však majestátnější „The Heart Of Scotland“ je vlastně ve výsledku nejpovedenější skladbou alba, neboť z ní cítím nepřeplácanost, potenciál dravosti a celkovou autenticitu, zkrátka a dobře, není tak blbá jako předcházející za nazdobenou chytlavostí se honící vály. Jak jinak než na vážnou strunu zahraje „Thousand Tears“, která platí za docela obstojnou metalovou baladou, tím však to nejpodstatnější na desce končí, protože dál už to je prostě stejný mustr reprezentující totéž metalové řemeslo, někde v lepším („Unicorn Of The Crown“ a případně titulní „Fields Of Blood“), jinde v horším podání („My Final Fight“ nebo „Barbarian“). 

Netvrdím, že GRAVE DIGGER nahráli slabou desku, naopak, v rámci jejich portfolia bude určitě bavit stejné lidi jako alba předešlá. Kapela nepopře trvající ambici uspět, takže přichází se zcela typickou, o něco více zdobnou a bojovnou deskou, která možná působí ještě o něco velkolepěji než to, co jsem dosud od Němců slyšel. Otázkou tedy zůstává, jak vám tenhle styl sedne. Pro ty, kdo jsou s GRAVE DIGGER spřízněni trvale bude materiál určitě skvělý, na druhou stranu jistě existuje i hromada lidí, které něco podobného nebude bavit poslouchat nikdy. Nepopírám albu řemeslné kvality, ale nejsem schopen předstírat, že mne něco podobného chytá za srdíčko nebo nedej bože baví. Obsažené nápady a zdobná forma provedení mě totiž přijdou stokrát převařené a vesměs úplně obyčejné.

18.06.2020	Diskuse (27)	Stray janpibal@crazydiamond.cz