Last Hardrock Outsider

ACCEPT - The Rise Of Chaos

Nikdo asi nečeká, že by legendární německá metalová úderka ještě čtyřicet let po svém založení chrlila na trh vyloženě zásadní desky. Stejně jako tomu nebylo v případě „Blind Rage“, nejedná se o celosvětově převratnou sadu ani v případě „The Rise Of Chaos“, jakkoliv chlapcům nemůže být zhola nic vyčteno, protože si jedou svůj heavy metal v prvotřídních podmínkách a mají hodně zkušeností. Jejich přístup je ve všech směrech profesionální, ovšem lze jej nazvat rovněž také (a to především) pragmatickým. Znovuobnovení ACCEPT osm let nahrávají alba, která si drží potřebný kvalitativní standard, mají v sobě stále typický brus a vycházejí z jejich již dávno definovaného stylového pojetí. U posledních tří alb mám však pocit, že se kapela spokojuje s rutinou. Na každé z Tornillovských desek je několik pozoruhodných skladeb nebo jen vcelku zdařilých položek, ale jsou na nich i songy tzv. do počtu. Někde je jich méně, jinde naopak vata převažuje. ACCEPT už zkrátka začali spoléhat na vlastní značku a tak zjevně nepotřebují vydávat skladatelsky dechberoucí a bezchybná alba, stačí jim pouze skladby, dle kterých je jejich věrní tak nějak poznají a zajdou po dvou letech znovu na koncert. Šéfovi Wolfu Hoffmannovi je tedy jasné, že verze příběhu, kdy koza zůstane celá a vlk se do sytosti nažere, je zkrátka dostačující, ne-li nejlepší možný. Spolu s rodilým obchodníkem, dalším původním členem a druhým nejdůležitějším mužem sestavy, baskytaristou Peterem Baltesem, řídí svůj kovový stroj skrze několik dekád, a když se v dnešní době, po nástupu bezproblémově působícího Amíka Marka Tornilla k mikrofonu, dostali tihle řízní Němci do nebývalého tempa, nemají důvod svůj rozjetý vlak zastavovat, natož mu vytyčovat komplikovanější dráhu.





Poté co byl v roce 2014 nahrazen kytarista Hermann Frank dalším nestorem germánské scény Uwe Lulisem a za bicími stanul na Schwarzmannově stoličce další, v aktuální sestavě už druhý Američan Christopher Williams, dostala se heavymetalová mašina znovu do pořádných koncertních obrátek, z desky však jde vycítit pouze stabilita, muzikantská kvalita, ale hlavně již zmíněná totální rutina a nepřekvapivost. Definitivně u téhle kapely postrádám moment překvapení, chuť po dodání něčeho navíc, co by přineslo hordám fans jakýsi prvek čerstvosti a umělecké novoty, myslím, že na tohle znovuzrození ACCEPT, už krátce po svém velmi zdařilém comebacku s albem „Blood Of the Nations“ v roce 2010, dokonale rezignovali. Stejně jako tomu bylo u „Blind Rage“, ani „The Rise Of Chaos“ není vůbec špatnou deskou, v konkurenci všech těch heavymetalových kapel vykazujících se klasickými postupy dokonce mírně nadprůměrnou, ale na druhou stranu od podobné kapely by člověk měl čekat vždy úplně to nejlepší a s výjimkou právě prvního alba nazpívaného Tornillem se mu toho nejlepšího opravdu nedostává.



Wolf Hoffmann je bez diskusí skvělý a osobitý kytarista a zvuk jeho nástroje je po dlouhá léta krví a energií songů ACCEPT. Mísí se v nich germánská poctivost a důraz (typické chorály, riffové laufy, bytelná a přímočará rytmika), stejně jak zalíbení v rozšafných melodických vyhrávkách (pověstná rozmáchlá kytarová sóla), jakkoliv budete tedy poslouchat novou desku, i sebeprůměrnější song zde nese stopy skvělé hry Wolfa Hoffmanna a vesměs i jeho nápadité skladatelské práce - ve smyslu zapasování sól do skladeb. Žádný z jeho nynějších riffů však už není geniální nebo překvapující, to je třeba připomenout. ACCEPT zkrátka plní svou pravidelnou normu a nahrávají další dobrou metalovou desku. Trochu mě zaráží umístění těch slabších položek právě na začátek alba, vždyť právě „Die By The Sword“ nebo „Hole In The Head“ zrovna nepatří k nějakým nápaditým věcem, spíše jde o strohé riffovačky s krátkými a údernými slogany. Z mého pohledu to nejlepší začíná až košatou hymnou „Koolaid“, na kterou navazují uprostřed alba další silné věci jako nemilosrdná „No Regrets“ nebo stadiónový rock´n ´roll „Analog Man“ hozený tak trochu do výrazu AC/DC. Záhadou je mi, proč na start alba nebylo využito snad nejlepší vypalovačky na desce „Carry The Weight“, která se zde, se svou rychlostí, Blackmoreovským kytarovým pojetím a nájezdem na výstavní refrén, krčí až někde vzadu jako předposlední v pořadí. Jinak tedy ve zkratce řečeno: tohle je typické album ACCEPT, které má zhruba stejnou kvalitu jako dvě alba předešlá, tedy „Stalingrad“ a „Blind Rage“, ale do klasik z osmdesátých let tomu prostě něco chybí, snad Udův expresivnější výraz, snad i jeho buldočí zanícení, ale dost možná nevratný mladický entuziasmus, co tenkrát generoval poněkud životaschopnější vypalovačky, co přežily dekády a oblažovaly mysl posluchačů. „The Rise Of Chaos“ je dobré album, ovšem otázkou je, zdali je opravdu tak dobré na kapelu formátu ACCEPT? Pravda je, že Němcům všechno šlape jako ty nejpřesnější hodinky. Je na vás, jestli to stačí.


29.08.2017Diskuse (31)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
19.09.2017 14:33

70% Původně jsem chtěl dát vyšší hodnocení, ale pak jsem si pustil ty staré desky U.D.O., které tu někdo vychvaloval, a ve srovnání s nimi je tohle vážně slabota.

 

Zetro
04.09.2017 22:53

Pár veci dobrych,ale uz sablona,som zvedavy jak pojdu dalej.
70%

 

Demonick
31.08.2017 19:45

STRAY: a presne také veci ako Shadow Soldiers na novinke chýbajú ako soľ! :-(

 

down
31.08.2017 14:35

Nějakou dobu jsem Accept vynechával, stačí mi to od Breaker po Metal Heart. Poslechl jsem si teda tři zde nejdiskutovanější a sice poslední: 50% - nic mě tady nechytá, nechci to moc pomlouvat, nemám to naposlouchané, ale asi ani nikdy mít nebudu. Mám s té desky podobný pocit, jako z nového RAGE, furt dokola to samé a začíná se to slívat.
Death Row: 30% - až někdy srandovní(hlavně velmi nudné), nic extra syrového tam nějak najít nedokážu, spíš slámového.
Eat the Heat: 60% - když si odmyslím název kapely. Srovnání s Leatherwolf ??? :)

 

Stray
31.08.2017 12:19

Dal jsem si Stalingrad a Blind Rage, mě to prostě přijde vyrovnaná kvalita, obě alba (stejně jako novinka) z dnešního pohledu na 70%. Stalingrad je pravda takovej košatější, ale není to na škodu, song Shadow Soldiers je vyloženě parádní, připomíná mě časy Russian Roulette. Blind Rage zas působí hodně riffově, vlastně je to asi tím singlem Stampede, kterej mě vždy přišel dost strohej, ale třeba Trail Of Tears taky svědčí, že to tam furt je, novinka The Rise of Chaos na mne dělá dojem (z těchto posledních tří) asi nejrockovější alba, tam kde se hudba ACCEPT dotýká hranic s AC/DC.

 

Imothep
31.08.2017 10:43

orre: Nevim, jestli to potvrdil Schwarzmann, ale cetl jsem to v rozhovoru s Udem. Coz me ale I tak neprestava dodnes udivovat, jak skvele je ten automat naprogramovany - nechybi dynamika ani stylistika. Vazne bych ani na vterinu nezapochyboval, ze se nejedna o zive bici. Cili tezko rict, jestli je to vlastne skoda?

 

orre31.08.2017 10:36

První 4 U.D.O. jsou klenoty! To už nikdy nepřekonal a nepřekoná! Jen škoda toho nešvaru v dnešní době tak rozšířeného automatu! Po Animal House to začal Kaufmann programovat. Po jeho odchodu to jsou zase Jovinem nahrané bicí. Ostatně sám Schwarzmann to v rozhovoru potvrdil. jediné bicí co v U.D.O. skutečně nahrál byly na Timebomb! Dokonce i nedostižný Faceless World byl naprogramovaný. Tak mě napadá, že tenkrát i The Eye od King Diamond byl podobně zasažen.

 

Kropis30.08.2017 18:21

Expresivní výraz byl samozřejmě nadnesený. Desku si občas poslechnu, ale něco mě na ní strašně irituje... Death Row je nepřístupný klenot, v mých uších. Sodoma and Gomora, GunsR US, What Else, Bad Habits Die Hard, Bad Religion, to jsou neuvěřitelně syrové palby. Jinak si ale myslím, že Eat the Heat, Death Row a Predator můžou za to, že Accept nebo Wolf už v životě riskovat nebude. Pokusy zde byly a fanoušci je nepřijali, tudíž druhá šance s Tornillem už bude v zajetých kolejích až do konce kariéry. Tak mě napadá, možná by nebylo od věci, kdyby Accept alespoň trochu měnili zvuk a nechali už Andyho Sneapa plavat. Ten člověk je strašně uniformní, což asi pochopil i Mustaine.

 

Imothep
30.08.2017 16:32

Kropis: vymeklou srackou bych ETH nenazval, ale samozrejme je tam citit zacileni na trend a hlavne US trh. Death Row, cece pustim si ji(mam samozrejme komplet Accept na originalech), ale nikdy jsem ji neprisel extra na chut. Je sympaticke, ze to zkusili zas jinym extremem, ale Acceptu proste asi ty trendy nikdy uplne nesedly. Na Death Row je to az moc ohlodane na kost, Hoffmanova kytara nema odpovidajici prostor a lesk, divnej zvuk I produkce .... proste ten grunge nadech jim dle myho soudu neslusi. A taky se to dost vlece.

 

Kropis30.08.2017 15:07

Eat the Heat je vyměklá sračka :), Death Row je jejich nejlepší nejkontroverznější deska. Tak nasranou věc jim mohli v té době Judas a Mejdní jen závidět.