Last Hardrock Outsider

SAVATAGE - Edge Of Thorns

Zpěvák a charismatický frontman Jon Oliva se po konceptu „Streets: A Rock Opera“ rozhodne stáhnout do pozadí, tak aby měl klid na vyřešení svých osobních problémů. Opouští tedy řady SAVATAGE, přičemž se stále podílí na skladatelském procesu a i ve studiu Morrisound na Floridě je přítomen při tvorbě dalšího řadového alba. Kapela byla nucena v průběhu roku 1992 tedy vyhledat náhradu na post zpěváka a jejich volba padla na Zacharyho Stevense, což se velice brzy ukázalo jako vynikající tah, neboť Zakk byl, jako do té doby neokoukaný a vlastně úplně neznámý zpěvák, dle mnohých přesvědčivějším vokalistou než Jon a jeho hlas se vykazoval větší čistotou, silou i rozsahem upotřebeným pro docílení všech rozmáchlých melodických partů. S novým a velmi přesvědčivým zpěvákem a pod taktovkou osvědčeného tria Paul O´Neill, Criss Oliva, Jon Oliva tak vzniká deska v Tampě, ve studiích proslulých tou dobou zejména díky velkému množství zde vzniklých deathmetalových klenotů. 


Kapela se nezdržuje úvahami nad konceptem a rozhoduje se pro tvorbu sebevědomého a moderně znějícího Hard N´Heavy alba, které bude tvořeno nadupanými čísly překypujícími melodiemi a skladatelskou nápaditostí. Do dnes jde zřejmě o nejkomplexnější album SAVATAGE, v jehož drážkách je zachycena nespoutanost chytlavé, majestátní a zároveň s vkusem dělané progresivní Hard N´Heavy hudby, jakou se kapela tolik toužila prezentovat. Střídání dravějších kusů s klidnějšími, vznosných s rockově pouličními, instrumentálních vsuvek s baladami, to vše přinesla deska z dubna roku 1993. Vše bylo prezentováno bez konceptuální provázanosti a přesto utvářelo nerozbitný monolit. Perfekcionismus kapele opět nechyběl. Deska tak přinesla na území tehdy odstrkovaného melodického metalu novou dokonalost. V éře rozmachu grunge působila „Edge Of Thorns“ jako hojivá mast pro vyznavače klasicky rockových a metalově šlechtěných prací. Ještě dnes je album řazeno nejen k vrcholům příslušné sezóny 1993, ale patří mezi to nejlepší, co dali světu právě SAVATAGE. 



Fakt, že se Jon Oliva stáhl do ústraní a prakticky se oficiálně zřekl svého členství v SAVATAGE, ještě neznamenal, že se méně podílel na skladatelském procesu. Jeho vliv na výsledek je, myslím, jasně rozpoznatelný už od úvodního majestátního hymnu, titulní skladby „Edge Of Thorns“, dobře známé díky oné klavírní vyhrávce, na kterou jsou posléze nabalovány ony mimořádně chytlavé party, nepostrádající hloubku a dramatičnost, vrcholící ve fenomenálním refrénu. Dalo se předpokládat, že se album stane výkladní skříní skvělé kytarové hry Crisse Olivy, jehož nástroj se zde nezastavil a stal se základní složkou skladeb. Crissovi se podařilo dokonale, nesobecky a ku prospěchu všech písní, vyvážit své progresivní ambice kytarového hrdiny, s touhou napsat mimořádně šťavnaté a vlastně i přímočaré rockové fláky. Deska kromě celé řady zpívaných songů vlastní i dvě instrumentálky „Labyrinths“ a „Exit Music“, jakési komorní předěly, které jsou dialogem Jonova klavíru a právě teskného zvuku Crissova šestistrunného nástroje. Tyto kratší položky do výsledku mimořádně dobře zapadají a plní funkci jakéhosi vydechnutí mezi natlakovanými čísly.


Zřejmě nejvygradovanějším a vlastně i nejtvrdším songem se stala „He Carves His Stone“, ve kterém kapela předvádí vrcholně nespoutané Hard N´Heavy riffy, stojící na postupné gradaci a emocích, takže i jinak níže položený hlas Stevense se v druhé polovině skladby předvede s veškerou emocionální rozervaností a jde vstříc křiklavějším vyšším polohám, ve kterých se kdysi cítil jako doma právě Jon Oliva. Song je prakticky spojnicí s minulostí SAVATAGE. Ostatně právě hlas nového, sympatického a údajně velmi skromného chlapce u mikrofonu po celou dobu alba ohromoval neuvěřitelnou srdnatostí. 


Typická ukázka amerického street metalu má jméno „Lights Out“ a jde o natlakovaný riffovitý rockec po vzoru newjerseyských rebelů SKID ROW nebo tehdy již odstrkované scény z druhé strany USA, z Kalifornie. SAVATAGE tomuto rock´n´rollu však přidávají na umělečtějším dojmu svým výtečným instrumentálním vybavením. Zajímavostí týkající se tohoto alba je skutečnost, že bubeník Steve „Doc“ Wacholz kapelu hned po nahrávání opustil, nicméně ve studiu využil hned několika typů bicích, a tak došlo nejen na jeho typickou sestavu, ale i na zvuky rozličných elektrických bubnů a dalších, na tehdejší dobu ne úplných zvláštností. Vše se však zvládlo, aniž by budilo u konzervativců pohoršení. Výsledek byl těmito aranžemi jen lehce dotvořen k docílení větší majestátnosti a švihu.



Během čtvrté a veskrze temnější „Skraggy´s Tomb“, která vypovídá o alkoholové závislosti, deska definitivně získává na dalším rozměru a jde do pořádného laufu. Z atmosféry těchto osobních písní je poznat, jak moc entuziazmu kapela do nahrávky dala. Navíc SAVATAGE tehdy měli opravdu silnou skladatelskou chvíli. Něco podobného lze říci i o fantastické „Follow Me“, skladbě vypovídající o posedlosti člověka zaslepeného jen vlastními myšlenkami a předsudky. Píseň začíná díky klavírnímu úvodu jako epická balada a vyvine se do neuvěřitelné krásy se všemi power kouzly a melodiemi. Osobně si myslím, že druhá polovina nahrávky za tou první určitě nezaostává, právě naopak, mám pocit, že právě pasáž začínající songem „Degrees Of Sanity“ patří k vrcholným okamžikům. Tento song znamenitě vyvažuje street rockovou stránku hudby SAVATAGE s onou protichůdnou, tedy bombasticky metalovou, výsledkem je dravý vál, který nepostrádá chytlavost a přirozenou nápaditost. „Conversation Piece“ má i díky souhře Zakkova hlasu s Crissovou kytarou znovu punc neobyčejnosti. Baladické vyznání „All That I Bleed“ ve své komornosti uzemňuje, takže i tahle milostná píseň přispívá k pestrosti celku. Důrazné power riffy v temné „Damien“ mají v sobě určité tajemno a zlovolnost. Ostatně právě téma věčného sváru dobra se zlem je hlavní myšlenkou celého alba, vždyť i nevinná dívka z kresby na obalu nosiče, kde sedí poblíž mokřadu, symbolizuje ono dobro. Je obklopena divokou přírodou, s mnoha nástrahami, ať už jde o zlovolnou tvář z větviček v koruně stromů nad její hlavou, či krokodýla číhajícího ve vodě. Tyto motivy naopak symbolizují ono vyčkávající zlo. 


Skladba „Miles Away“ reprezentuje to nejrozmáchlejší, co hudba na této desce nakonec nabízí. Vynikající souhra celé sestavy, za podpory produkční dvojice Jon Oliva/ Paul O´Neill, zde nachází potřebnou bytelnost a SAVATAGE rázem působí, ne jako soubor zmítaný nedávnými návaly progresivně konceptuální tvorby a nevyrovnanosti, ale jako stabilní instituce, od které se v devadesátých letech dočkáváme ještě nejedné znamenité desky. Nikdo tou dobou však netuší, jakou tragédii osud kapele krátce na to přichystá. Při poslechu kytarové práce Crisse Olivy na celém nosiči je mi dnes (mimo nadšení z té nádhery) moc smutno, neboť při pomyšlení, co tento génius mohl ještě vymyslet, nenacházím slov. Jeho kytarová sóla a harmonie, to je doslova balet vodního ptactva, jenž zdánlivě nekoordinovaně víří průzračně se lesknoucí hladinou jezera. 


Balada „Sleep“ se stala krásným zakončením jednoho z nejlepších milníků melodického metalu ze zámoří první poloviny devadesátých let. Jak známo, tou dobou nebylo podobnému druhu hudby příliš přáno, takřka veškeré dění na americké scéně se neslo ve znamení nových trendů – grunge, crossoveru a alternativy, takže na podobně vytříbené a instrumentálně perfekcionalistické kapely se mnozí tehdejší rockeři začali dívat skrz prsty. SAVATAGE se však stali jednou z výjimek, která si i v těžkých časech udržela entuziasmus a vynikající úroveň. I díky vlastní neochvějnosti a víře ve svá řemeslně výtečně zvládnutá díla je jejich stále se rozrůstající fanouškovská základna neopustila, naopak, v devadesátých letech na Starém kontinentě hodně získávali. Zejména v Německu se SAVATAGE stali doslova modlou melodiků, progerů a fajnšmekrů.



Kapela v létě 1993 odjela své evropské turné na podporu tehdy oslavovaného a v nejrůznějších žebříčcích známých hudebních periodik se vysoko umísťujícího alba „Edge Of Thorns“ a začala se připravovat na svou americkou koncertní anabázi, jenže v říjnu 1993 došlo na Floridě k osudové autonehodě, při které zemřel kytarista Criss Oliva. Naprosto zbytečná smrt tak přeťala životní pouť neobyčejně nadaného mladého člověka, fantastického skladatele a kytaristy, kterého stále velmi postrádám. Oznámení jeho smrti v tehdejším Sparku mne tehdy způsobilo velký šok, vždyť to nebyl snad ani půlrok od doby, co jsem nadšeně přijal poslední album. Criss toho mohl ještě mnoho předvést a jsem přesvědčen, že s ním by pouť SAVATAGE měla určitě delšího trvání (kapela ukončila činnost pár let po roce 2000), než se nakonec stalo, a dost možná by trvala do dnes. SAVATAGE se koncem roku 1993 ze dne na den nacházeli v troskách, šokovaní, dezorientovaní, spoutaní smutkem, není třeba zmiňovat jak Crissova smrt zasáhla jeho bratra Jona, který viděl ve svém brzkém naskočení do dalších aktivit jedinou možnost si od depresí ulevit a tak bylo rozhodnuto o pokračování kapely, ale o tom všem zas něco příště.


21.05.2020Diskuse (35)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

orre
24.05.2020 14:23

No to je fakt! Ten rozhovor k Handful Of Rain je nepochopitelný. Sami sobě si lhali a předstírali fungující kapelu kvůli fanouškům? Být tenkrát Kroftou, všechno mu to naservíruju následující rok v ramci rozhovoru k Dead Winter Dead!

 

Stray
24.05.2020 13:59

Dneska jsem si uvědomil, proč všechny ty rozhovory co jsou v časopisech devadesátých let zpětně nečtu. Mám to všechno založený, ale neotvírám to. Přečetl jsem si totiž několik rozhovorů se Zachary Stevensem v rozmezí let 1993 až 1997 a v rozhovoru k Handful of Rain, který vyšel na podzim 1994 ve Sparku ten chlap prakticky, zjevně díky smluvím podmínkám ohledně vydání a dalšího fungování SAVATAGE, prakticky LŽE! Lže o tom, že je deska kolektivní prací celé sestavy a dokonce tvrdí, že přizvali i Jona Olivu, přitom dnes už dávno víme, že celé album je dílem dvojice Jon Oliva a Paul O´Neill a do studia byli pouze přizváni za účelem nahrávání svých partů, tedy zpěvu a sólové kytary, jen právě Zack stevens a Alex Skolnick. Jako bejt knihovník je asi dobrý, ale odsud pocud, číst se to s odstupem čtvrtstoletí moc nedá. :-)))) Já se naopak v tomhle moc rád nehrabu.

 

horyna
24.05.2020 13:43

jen pro srovnání:
Hall Of The Mountain King 80%
Gutter Ballet 90%
Streets/ A Rock Opera 100%
Edge Of Thorns 100%
Handful Of Rain 100%
Dead Winter Dead 80%
Wake Of Magellan 90%

 

orre
24.05.2020 12:33

Stray: Ten Uragán ještě mám, ale nebylo to tam. To byl nějaký německý časák. Tuším Rock-It. Rozhovor v Uragánu je taky dobrý. Tam třeba Criss prozradil, že už během natáčení Streets věděl, že to bude jejich poslední deska s Jonem. Joo tyhle časy jsem miloval a vlastně pořád to trvá. Rád se k těm starým plátkům vracím a připomenu si ty časy.

 

Stray
24.05.2020 07:47

Jsem příznivcem Gutter Ballet, protože v té době jsem naskočil a byl to můj první kontakt s kapelou, ale Streets jsem ve své době odzýval (trvalo dlouho než jsem jej docenil, dvacet let? Možná.), naopak Edge Of Thorns SAVA nekompromisně vrátilo do hry..., tudíž neřeším jestli je tam Jon nebo není, absolutně ne, ale jestli se trojici Criss/Jon/Paul povedou songy a jak je přítomný zpěvák (je jedno který) nazpívá...

Tabulka alb SAVATAGE pro mne celkově:

1.Gutter Ballet 100%
2.Edge Of Thorns 100%
3.Hall Of The Mountain King 90%
4.Streets/ A Rock Opera 90%
5.Handful Of Rain 80%
6.Wake Of Magellan 80%
7.Dead Winter Dead 80%
dál je mi to jedno...

 

down
24.05.2020 01:16

J.Rose: tak to máš pravdu, jenže u mně ten "úpadek" nastal už při Edge Of Thorns. Prostě jsem nedokázal vydýchat nového zpěváka. Naprosto chápu, že pokud tu kapelu neznáš od vzniku a dostaněš se k ní někdy v polovině její existence, tak na ní budeš mít úplně jiný náhled. Pro mě příchod Stevense znamenal ztrátu 50% xichtu kapely, i když je to dobrý zpěvák. I odchod Doc Wacholze (teď Reverence) mě nasral :)

Těžko budeš vykládat chlápkovi, který přísahá na Sirens, že Edge Of Thorns je lepší deska :)

 

J.Rose
24.05.2020 00:31

down:Za mě osobně a nikomu to nevnucuji, Savatage po smrti Crisse už nikdy nenatočili tak přesvědčivý materiál, jaký tvoří Voivod po smrti piggyho. The Wake je podle mě, dokonce jedno z nejlepších alb, se kterým kdy Voivod přišli...

 

down
23.05.2020 23:40

Pro mě je to tak 50 na 50 ...bez Crisse i bez Jona. A Sava bez Jona tak úplně nikdy nebyli, i když nezpíval. No a jestli Criss řekl, že bez něj se to neobejde ...tak evidentně to šlo. I desky po jeho smrti mají pořád vysokou kvalitu. U Voivod byla podle mě ta samá/podobná situace okolo smrti Piggyho, taky velmi originálního kytaristy.

 

Stray
23.05.2020 21:34

orre: Nebylo to v slovenském časopisu Uragán? Cca červen 1993? To číslo jsem měl, byl tam i plakát SAVATAGE s tím koncertním bubeníkem.

 

orre
23.05.2020 21:27

Je to tak. V jednom z posledních rozhovorů s Crissem na turné Overkill/Savatage/Non-Fiction na otázku: Ják vůbec můžou fungovat Sava bez Jona Olivy v roli zpěváka odpověděl - bez Jona můžou, ale bez mé kytary ne! To myslím mluví za vše. Zvuk jeho kytary byla poznávací značka Savatage.