Last Hardrock Outsider

REDEMPTION - Long Nights Journey Into Day

Los Angelští REDEMPTION jsou jistě zajímavou veličinou na progmetalové scéně, a to nejen po hudební stránce. Jejich sedmnáctiletá historie nabízí kromě sedmi řadových alb i několik napínavých životních příběhů hlavních protagonistů, jakými jsou úspěšná léčba rakoviny kostní dřeně zakladatele, hlavního mozku, brilantního kytaristy a klávesisty Nicka van Dyka, neúnavný, již čtyři roky trvající, zápas s aneurysma (tepenná výduť) dlouhodobého pilíře, kytaristy Bernieho Versaillese. No a když k tomu v roce 2016 přibyl i definitivní odchod zpěváka Raye Adlera, další významné tváře souboru, k jeho domovským FATES WARNING, tak by prostá otázka: „Jak bude vypadat další znovuzrození?“ plně naplňovala funkci úvodníku.


Předtím než se pustím do hodnocení pětašedesátiminutové hudební nálože, tak musím zmínit, že tvorbu Američanů sleduji nějakých devět let, a to od vynikající desky „Snowfall On Judgment Day“, jež vznikala během van Dykovy chemoterapie, a která byla hlavním důvodem, abych se zajímal i o opusy předchozí a následující. Těmto shodně neschází hudební kvalita, na druhou stranu se kolikrát snaží znít až příliš akademicky, asi jako ikony žánru DREAM THEATER, a to má za následek, že často trpí syndromem padajícího řetězu neboli nemají dostatečnou sílu býti přitažlivé jako celky. „Long Nights Journey Into Day“ objevilo pro REDEMPTION zpěváka a šikovného textaře Toma Englunda, který je i otcem švédských prog-metalových stálic EVERGREY. Barva Englundova vokálu sice není moc podobná té Adlerově, ale jeho způsob vyjadřování emocí se do van Dykových kompozic hodí stejně dobře. Dle principálových slov byla tato nová spolupráce oboustranně motivující a už teď předesílám, že se oba pánové skutečně překonali.


Novinku v první řadě zdobí ryzí přímočarost. Van Dyk na ní našel vzácně optimální konstelaci mezi dialogy kytar a kláves a nebál se je pustit do duelů v převažujících velmi rychlých tempech, které jsou navíc nádherně živeny bubenickým mistrovstvím Chrise Quirarteho. V některých případech se opravdu jedná o překrásné zteče těchto instrumentů, nad nimiž se vznáší procítěný komentář Englundova vokálu směřující do famózních refrénů. „Čas najít společnou řeč vypršel, ta šance už tu není, mezi námi propast hluboká vyrostla tu nyní“, v „The Echo Chamber“ budiž jedním z příkladů.



Album má buldočí náturu, od prvních tónů se zakousne a nedá oddechu, a to i přesto, že některé pasáže chvílemi působí jako příliš natahované. Nikdy jsem však nenabyl dojmu, že formace přehrává. Nakonec i tyto party mě přesvědčily o svém významu, protože při svém dění připravují půdu pro veletoče doslova maniakálního heavy riffingu a eskalace nadýchaných kytarových laufů. I klávesy ve vedlejší roli jsou v oscarové fazóně a z takové „Indulge In Color“ dělají ódu na prog-metalovou radost. Jediné zpomalení si kolekce dopřeje při „And Yet“, kde si motor spěšného vlaku dosti často žhavený na rychlíkové výkony krátce oddychne na pomalejších otáčkách, tak aby nabral energií pro velké finále v podobě posledních tří položek, které rozhodně patří vrcholům, avšak tyto vrcholy se hledají stejně těžko, jako slabiny desky.


„The Last One“ je excelujícím Englundovým hlasem znovu vygradovaná do jedinečného refrénu, jehož text rozumí hlasu vašeho srdce. Podobných písní je na desce valná většina, a proto musím tuto přednost jednoznačně podtrhnout. Vždyť ono splynutí s hudbou a ztotožnění se s textovým poselstvím je snem nejen většiny muzikantů, ale i posluchačů. „Život nás všechny dovede do bodu, kdy více dáváme, než bereme, pro většinu je vrchol ztrátou, co udála se v mžiku, čas náš pak jen dál ubírá se a každá ta vzpomínka duchem stává se.“


„New Year’s Day“, aneb předělávka jednoho z největších hitů legendárních Irů U2, v sobě skrývá onen tolik potřebný moment překvapení, a to i tím, že přirozeně zapadá do této přitažlivě naaranžované desetičlenné skládanky. Melodika Edgeových kytar je však zakalena na mnohem vyšší tvrdost, elegantně vyšlechtěná nápaditými van Dykovými kudrlinkami a konečně pokoušená na svižnějších tempech. Englundův zemitější přednes potom tlačí onu původní ponurou náladu songu do ještě větší hloubky. Jako fanda U2, mohu zodpovědně prohlásit, že je tato nová „very heavy“ verze je ještě o něco více naléhavější a sklíčenější než ta originální. Dech beroucí okamžik.


Závěrečná titulní položka a více než desetiminutová sága do zmateného vnitra každého z nás, nabízí na své pouti řadu otázek, obav, nadějí a odhodlání. Hudebně pak jakési konečné rozjímaní a se všemi přednostmi, které jsem jíž shrnul výše. Kapela snad už ani nemohla vymyslet ambicióznější a výstižnější epilog. Bravo! „Long Nights Journey Into Day“ je na světě od letošního července a já se ho pořád nemohu nabažit. Pro progmetalového fanouška je to album vskutku očistné, napěchované tunami nádherných melodik a překládané s velkým muzikantským nadhledem. Moje spokojenost je téměř maximální.


27.11.2018Diskuse (3)Subeer
jirikubis1975@gmail.com

 

Dave78
01.12.2018 19:22

Souhlas s recenzí, Englundovi to v Redmption sedlo pěvecky i textově. Za mě 100%.
P.S. Jen drobnost, správný název skladby je "The Last of Me", ale to je detail:-)

 

Honza H.
29.11.2018 00:49

Za mě taky dobrý :) Kapela,která se naštěstí neutápí ve sterilní akademičnosti...

 

Smolik
27.11.2018 23:15

Album se povedlo, angažování Toma potěšilo. Stejně jako potěšil nový singl oblíbenců Evergrey :-)