Last Hardrock Outsider

SAVATAGE - The Wake Of Magellan

V roce 1997 pokračovali neohroženě floridští SAVATAGE ve své velké jízdě napříč devadesátými lety a přišli s dalším konceptuálním milníkem, jenž skloubil osvědčené metalové prostředky s lehce orchestrálními. Další jejich dílo bylo poháněno nadlidskou skladatelskou vůlí Jona Olivy a jeho věrného kolegy a producenta Paula O´Neilla a rovněž jejich potřebou zhotovení dalšího dokonalého uměleckého artefaktu. Fanoušci se tak dočkali mimořádného a do nejmenšího detailu promakaného koncepčního alba. To šlo brzy směle zařadit vedle kteréhokoliv z předchůdců, byť materiál „The Wake Of Magellan“ sebou nenesl tolik smutku a temnoty co předchozí dílo „Dead Winter Dead“ a ani v sobě neměl onu živelnost příznačnou kupříkladu třeba pro „Handful Of Rain“. I tak byla jeho nálada v mnoha směrech kouzelná, romantizující a strukturální rozmanitost vysloveně neuvěřitelná, neboť se v lyrice alba objevily hned tři příběhy vypovídající o touze a vzdoru jedince čelícího, díky vlastnímu postoji, nepřekonatelným a nadlidským výzvám. Co však desku ještě více posouvalo, byla její produkční stránka a celková vychytanost. Vzhledem k tomu, že kapela pracovala s největším počtem stop, nástrojů a vrstev v celé své historii, ústřední dvojici se vše podařilo ukočírovat způsobem, že posluchač ani nepostřehne byť jen náznak přeplácanosti.


Sestava se od předchozího materiálu ani na jednom postu nezměnila a Jon Oliva se opět obklopil osvědčenými hudebníky, se kterými si nejen ve studiu, ale i na cestách rozuměl, neboť SAVATAGE bezprostředně po vydání desky vyrazili na další dlouhé turné. Byli u toho oba kytaristé Chris Caffery a Al Pitrelli, zpěvák Zack Stevens, baskytarista Johnny Lee Middleton, ale také bubeník Jeff Plate. Lze říci, že od konce osmdesátých let nepůsobil tento band podobně semknutě a soustředěně jako v roce 1997, takže pamětníci oněch časů ještě dnes hovoří o naprosto mimořádném koncertním tažení, jenž si opravdu nic nezadalo s proslulou Magalhaesovou cestou kolem světa.



Když budeme mluvit o textové náplni, je třeba uvést, že skladbami se prolínají tři rozdílné příběhové linie s pojítkem v tématu jedince, který je vnitřně nucen vést souboj s horou neporazitelných okolností. První dvě témata se odvíjejí ze skutečných událostí odehrávajících se takřka v současnosti (z pohledu realizace alba) nebo v době velmi nedávno minulé. První drastický příběh vypovídá o události, která se stala v roce 1996 na jedné z nákladních lodí plujících z Evropy do Spojených států. Uprostřed Atlantiku zde byli totiž odhalení tři rumunští černí pasažéři a posléze nekompromisně vysazeni na širé moře, což se rovnalo jisté smrti, nicméně čtvrtému (oficiálně neobjevenému) jeden z námořníků zachránil život tím, když jej po zbytek cesty tajně ukrýval v podpalubí. Druhá linie vzpomíná na oběť, kterou podstoupila irská investigativní novinářka Veronica Guerin, když se v polovině devadesátých let rozhodla bojovat v Dublinu s nejmocnějšími drogovými gangy. Její zavraždění v roce 1996 způsobilo masové demonstrace a bylo označeno jako útok na demokracii. Ona sama se stala symbolem a její smrt nastartovala mnoho pozitivních změn, kterými Irská republika posléze prošla.


Třetím tématem je filosofující pohled na duševní rozpoložení velkého mořeplavce, objevitele a posléze vysloužilého portugalského námořníka Fernanda Magalhaese, který k tomu, aby docenil svůj život, musel se svévolně dostat uprostřed oceánu do situace, kde posléze bojoval o vlastní život. Album tak vrstevnatě rozebírá onen filosofický aspekt touhy a vůle po činu, jenž má tu sílu měnit běh složitých okolností.


Co na desce upoutalo mé ucho především, byla ona přirozenost, s jakou SAVATAGE ukočírovali poměrně vrstevnatý koncept a ještě jej dokázali zasadit do formy dobře poslouchatelných rockových písní. Ano, čtete správně, zde na mne totiž floriďané mnohem více působí jako hardrockový band než jako někdejší řízné power-metalové těleso. Svým způsobem mne „The Wake Of Magellan“ vždy rozjitří vzpomínku na jiné existencionálně laděné monstrum rockové historie, album „Quadrophenia“ od THE WHO. Zvuku Angličanů je zde dokonce připodobněn i ráz skladeb, který se drží civilnějšího provedení, jasně, o něco více metalového. Tuhle mořskou rockovou operu určitě nevnímám obdobně temně a atmosféricky jako předchozí počin „Dead Winter Dead“, ale přisuzuji jí mnoho z živelné síly rocku s uměleckou ambicí. Já osobně vnímám „The Wake Of Magellan“ jako desku plnou naděje.


Album vlastní hned dva úvody, první instrumentální - „The Ocean“ v podobě šumu mořského příboje a klavírní vyhrávky, zpoza níž se stupňuje hlasitost onoho nástrojového doprovodu, druhý – zpívaný srdnatým Zackovým hlasem - „Welcome“, který je klasickou rozmáchlou introdukcí připravující posluchače na dlouhou a velkolepou cestu. Mám pocit, že asi tak nějak by dost možná zněla alba Eltona Johna, kdyby se na počátku sedmdesátých let rozhodl angažovat v tvrdé a hlasité hudbě. S následující „Turns To Me“ se dostavuje konečně regulérní song, kloubící tvrdé riffy a jemnější fáze a tak kapela cloumaná vášní rozehrává své vrcholné představení ze svého (do té doby čtyřletého) období po Crissu Olivovi. Mistrovská souhra obou kytaristů i Zacharyho hlas pracující ve prospěch celkové komplexnosti díla a jsou jen stvrzením mimořádného rozpoložení v dějinách této party.



Píseň „Morning Sun“ v rozjařeném rozpoložení střídá akustické party s nabušenými a výsledkem je tak jeden z nejlepších momentů nahrávky. Zde se podařilo znamenitě skloubit onu rozvolněnost obdobných rockově-orchestrálních projektů s poctivou Hard N´Heavy flákotou. V oné postupující dunivé fázi, obsahující honosná kytarová sóla Ala Pitrelliho, je poznat již prověřené motivy, se kterými SAVATAGE již pracovaly v časech „Gutter Ballet“. Následuje „Another Way“, kde na scénu vstupuje se svým chraplákem tlouštík a ústřední dramatik Jon Oliva, jeho příspěvek je výtečný a nese sebou, nad bytelnými kytarovými stěnami doplněnými posléze orchestrací, stopy mimořádné práce, díky které si hudba této kapely získala srdce mnoha fanoušků progresivního metalu a to zejména v Evropě a Japonsku. Za zmínku stojí i čarokrásné kytarové sólo, které jakoby se nekoordinovaně pohupovalo zmítáno neustále bouřící vodní hladinou.


Sekané riffy rovněž charakterizují „Blackjack Guillotine“, song kde Stevens nezvykle deklamuje v rytmizovaném crossover stylu, příznačném pro zcela jiné typy hudby. Na správnou cestu však desku vrátí „Paragons Of Innocence“. A je to opětovně především hlas Jona Olivy, kdo vetkne písni živelnost, byť ta je samozřejmě vystavena v na SAVATAGE až nezvykle hitovém pojetí, byť jí samozřejmě nechybí ani trocha pro Jona typické teatrálnosti. Zkrátka a dobře, zde se Oliva vydal z nejlepšího, co v dané době byl schopen představit. Refrén písně vyloženě vybízí k společnému prozpěvování a garantuji vám, že vám bude ještě dlouho strašit v hlavě.


Asi nejzvláštnější skladbou je „Complaint In The System“, jejíž futuristické vyznění ovlivňují zejména zautomatizované umělé hlasy odříkávající roboticky a bez emocí minimalistický text do instrumentace. Na albu se nacházejí další dvě instrumentálky „Underture“ a „The Storm“ a obě velmi slušné. Titulní „The Wake Of Magellan“ působí jako výpravná náladovka, ve které se spojují všechny silné zbraně této kapely v úchvatný monolit. V její druhé polovině však ještě ke všemu dochází k oživení, tedy mimořádné gradaci skrze stupňující se nabalování vokálních partů a jejich vrstev. Přestože se „Anymore“ rozjíždí v pomalém rozpoložení, kde Stevensův zpěv podporuje pouze piáno, nakonec má song potenciál chytlavého kusu, prostřednictvím kterého se sází zejména na výrazný a jednoduchý nápěv či zapamatovatelnou linii. Opak představuje téměř devítiminutová velkolepá overtura „The Hourglass“, zakončující komplet, aniž by opomenula shrnout a překonat vše co bylo tu více než hodinu k slyšení. SAVATAGE se tak podařilo ke svým fanouškům dostat další vynikající desku, reprezentující snad největší tvůrčí pohodu v jejich pozdním období končících devadesátých let. Bohužel už kapela s ničím srovnatelným posléze již nikdy nepřišla a tak mnohým na ono Magellanovo tažení zbyly jen kouzelné vzpomínky. Mezi ně samozřejmě počítám i účast na pražském koncertě v listopadu roku 1997 v Belmondu.



16.06.2020Diskuse (4)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
19.06.2020 11:02

Pro mne je Dead Winter Dead nejslabší deskou SAVATAGE s hlasem Zachary Stevense. Tečka.:-)

 

Imothep
19.06.2020 10:06

Zde bohuzel musim souhlasit s Louzou, po DWD byla ocekavani vysoka .... a za me to proste nedopadlo. Ale dalo se to asi cekat a asi bych ta alba vubec nesrovnaval, krom totzne sestavy nemaji spolecneho skoro nic.

 

Louža
19.06.2020 09:28

Tohle šlo vždycky úplně mimo. Cukrkandlová zahuhňaná produkce. Epesní nálady, barvitoučká takysymfonická hudba, která nějak nedosáhla skvělosti Dead Winter Dead. To album absolutně postrádá dynamiku předchůdce. Úplně jsem nepochopil jak se dají tyhle dvě alba vůbec srovnávat. V rámci cviční tohoto seriálu jsem to dvakrát poslechl a ani po letech to ve mě nic nezanechává.

 

chobot
16.06.2020 22:00

Super recenze. Vlastně nevím, proč jsem tuhle desku vždycky moc nedocenil. Nicméně díky recenzi to už běží potřetí a evidentně budu muset svůj dlouholetý názor na WoM poupravit. Mimochodem The Storm je geniální :)