Last Hardrock Outsider

DREAM THEATER - Dream Theater

Je právě sobota 9.listopadu, sedím u počítače a snažím se vystihnout přesně to, co opravdu cítím ke kapele natolik význačné, jakou DREAM THEATER již dvacet let bezesporu jsou. Do toho mi od rána hrají jejich řadová alba, tedy počínaje milníkem „Images And Words“, konče na jejich poměry vcelku vzdušnou deskou „Octavarium“. Rozmezí těchto alb zkrátka považuji za naprosto zásadní a  dnes lze s jistotou říci, již těžko překonatelné. Na to jak složitou a vrstevnatou hudbu hrají DREAM THEATER je třeba z čistého stolu uznat, že právě v tomto čtrnáctiletém úseku neztratila Petrucciho družina absolutně nic z toho, s čím svou dráhu na přelomu osmdesátých a devadesátých let nakopla mezi světovou metalovou špičku. Každá z desek vydaných v tomto období přinesla strhující materiál, dech beroucí hudební momenty, svojský feeling a zároveň kapele zachovala všechny potřebné identifikační vlastnosti, díky kterým si DREAM THEATER získali tolik obdivovatelů napříč celým spektrem hudebních (povětšinou metalových) subžánrů. Pánové ze Snového divadla se tak stali nedostižnými králi progresivního metalu, institucí, které se jen stěží někdo z podobného stylového ranku přiblíží. Ať už mám na mysli neuvěřitelný tvůrčí přetlak, kdy ze sebe kapela po celé dvě dekády každý druhý rok chrlí další a další zajímavé koncepty, a zároveň věc týkající se průlomu do světa komerčně úspěšných a širokým polem fanoušků velmi žádaných souborů, což je vlastně u takto složité hudby malý zázrak.

 

Oni samotní DREAM THEATER jsou vlastně takovými IRON MAIDEN v rámci žánru progresivní metalové hudby, a pranic na tom nezmění ani fakt, že od alba „Systematic Chaos“ již pro mne jejich hudba pozbyla dřívějšího kouzla. Mám za to, že se DREAM THEATER již nikdy nevrátí, co se svěžesti a nápadů týče, na svůj dřívější skladatelský level. Dnes se tedy do toho všeho pokusím zasadit svůj názor na jejich aktuální bezejmennou novinku.


 

Můj vztah ke kapele za těch více než dvacet let totiž procházel obdobími obdivu, kdy jsem byl doslova okouzlen albem „Images And Words“, které jsem na přelomu let 1992/1993 jen občasně vyndal z přehrávače, a kde hřmotný power metalový mustr, tvořící zde základy, tito virtuózové dokonale vyzdobili, tak že korespondoval s výzdobou fantaskní zámecké komnaty umístěné na přebalu nosiče, dále pak adorace, kdy následné album „Awake“ přišlo se strhující a na poměry kapely velmi tvrdě podanou prog-metalovou řeží, jež střídala riffovité songy, co si nic nezadaly s brutální produkcí kapel jako PANTERA, s těmi, kde jejich vyznění dokonale modernizovalo art rockovou platformu let sedmdesátých, opravdového potěšení z poslechu jejich hudby, to když podceňovaná alba jako „Falling Into Infinity“, nebo i pozdější „Octavarium“, nabízely lidštější pohled do jejich světa, až po pocit jisté blažené samozřejmosti, s jakou jsem přijal dílo, které dnes mnozí považují za jejich vrcholné a sice „Metropolis Pt.2 : Scenes From A Memory“. To bylo všechno v době, kdy byla deziluze z určitého úbytku neotřelosti a svěžích momentů v jejich hudbě ještě v nedohlednu. Mám však dojem, že k něčemu podobného dříve nebo později muselo dojít. Vždyť kdo svou tvorbu udrží patnáct let na nejvyšším levelu invence a neztratí nic ze své původní krásy? Něco takového se zkrátka stalo i daleko zkušenějším borcům, příslušícím spíše ke generaci hard rocku nebo jeho umělečtější obdoby.


Je třeba uznat, že DREAM THEATER to vždy měli oproti jiným velkým kapelám ještě o něco těžší, protože přísnost s jakou na ně hledí metalová veřejnost byla vždy mnohem vyšší, než tomu bylo u druhých. Nešlo u nich totiž jen o udržení všech složitostí, šmodrchanců, nešlo o nějaké samoúčelné lpění na matematické propracovanosti a technické brilanci kompozic, ale také o kvalitu písňového základu, o dobré nápady, bezkonfliktní poslouchatelnost a melodie či harmonické vystýlky, bez kterých by všechno to vysoce školené (někde až) jazz-rockové smetí pozbylo jakéhokoliv smyslu. DREAM THEATER si přes veškerou progresi vždy zakládali na tom, aby jejich hudba byla přístupná i pro běžného posluchače kupříkladu hard rocku a heavy metalu. Z toho důvodu k nim vlastně chovám i já sympatie, nikoliv díky tomu dalšímu.

 

Je pravdou, že jejich cesta od „Images And Words“ až po „Octavarium“ mi dnes připomíná sebejistý průlet hladkou dálnicí, po které je radost svištět a kochat se panoramaty fantaskních krajin i pestrou paletou světýlek, která na vás v noci hází signály z oken obrovských mrakodrapů postavených všude okolo, kdežto pozdní éru vnímám jako ne tak kvalitní nastavovanou silnici, která člověka zaskočí do té doby neviděnými karamboly, vyzpraveninami a hluchými místy (kulisami), které jsou samoúčelně vysázeny podél cesty, tak aby budily dojem, že je všechno stále v pořádku. Pokles zajímavosti jejich tvorby v mých uších však není ničí chybou, musel přirozeně nastat. Odchod Mikea Portnoye z kapely přišel v době, kdy již krize tvorby DREAM THEATER vrcholila a ani jedno ze dvou posledních alb, u kterých byl tento bubeník a jeden z mozků souboru ještě přítomen, nepatřilo zrovna k těm reprezentativnějším. Jeho nástupce Mike Mangini do kapely naskočil v roce 2011 a letošní bezejmenné album je jeho druhým, na kterém je jeho hra k slyšení. Jaká tedy je poslední deska DREAM THEATER?

 

Fanoušek kapely zde své oblíbence rozhodně pozná od prvních tónů intra „False Awakening Suite“, které je plné majestátního bombastu a bezútěšné rudessovské orchestrace. Rozhodně tak jde od začátku o desku velmi tradiční, o čemž svědčí hned následná, zřejmě stěžejní hymna kolekce „The Enemy Inside“, která mne, svou klasickou stavbou a power metalovým rázem, jako jedna z mála zdejších skladeb, vcelku i dost oslovila. Následuje uvolněnější „The Looking Glass“, která je ještě příslibem, stejně jako instrumentálka „Enigma Machine“, díky té se totiž vracíme až do času „Scenes From A Memory“, jenže pak už se to celé nějak zvrtává do dnes již tradičně méně působivých poloh, tedy zcela v kontextu s předešlými několika alby.


Po několika posleších musím nové album nazvat univerzální skládačkou, kterou lze použít v jakémkoliv poměru s jejich předchozí tvorbou. Jsou to zkrátka přesně ti DREAM THEATER, jaké chtějí slyšet posluchači, kteří nebudou zas až tolik souhlasit s teoriemi, co zde vymýšlím v uplynulých odstavcích, tedy přesně ti co žádný (byť jen minimální) schod dolů u tvorby DREAM THEATER dosud nezpozorovali. Přesně ti totiž budou nadále tvrdit, že i nová deska patří mezi to nejlepší, co letos v metalové hudbě vyšlo. Bezejmenné album je rozhodně materiálem nepostrádajícím rekapitulační ráz, osobně jej svým vyzněním stylově řadím nejblíže právě k opěvovanému „Metropolis Pt2: Scenes From A Memory“, ale jsou zde i další možnosti výkladu, jako třeba stagnace, vyluhovanost, nebo naopak udržení vůdčích pozic, které nechť si každý posluchač vyřeší v sobě sám. Osobně si myslím, že rozhodně nejde o materiál, který by se v rámci celé diskografie vyjímal nějakou přehnanou originalitou, který by naznačil nové stezky a nebo možnosti kudy se vydat dál. Nejde o materiál, kterým by se skupina snažila o něco podobného. Naopak mám pocit, že jde o jakési letmé opáčko všech typických indicií, které utvářely tvorbu DREAM THEATER napříč dvaceti roky. Postupem časomíry tedy lepší nápady ustupují a vše se tak nějak ustálí na stavu jaký je dobře znám z několika bezprostředně předcházejících alb, přičemž v závěru dojde i na ono samoúčelné předvádění, a sice konkrétně ve dvaadvacetiminutové artové duchně „Illumination Theory“, která zhudebňuje právě tu polohu, kterou bych zde velmi rád postrádal.


Kdo tedy miluje DREAM THEATER bez spekulací od začátku jejich dráhy až do dnešní doby, bude i z novinky nadšen, kdo má z pozdější érou trošku problém a pere se v bludném kruhu stále se opakujících, velmi podobných schémat, ten stejně jako já shledá desku jako vcelku dobrou, stejně jako tomu bylo třeba v případě té minulé, ale po pár týdnech jí bez emocí uloží do police, celé roky si jí nepustí, a bude z ní tahat povětšinou alba z devadesátých let. Bezejmenná deska je dobrým, typickým albem pozdních DREAM THEATER a je opravdu na každém posluchači, zdali uzná, jestli je to dobře nebo špatně.


Pokud budete opravdu stát o mou osobní přímost, mám pro vás tedy jednu verzi a sice - houby sebejistý návrat s bezejmenným a tudíž výjmečným nosičem, naopak, jde o esenci toho nejobyčejnějšího, co kdy vzešlo ze stáje kapely a tudíž jedno ze tří až čtyř (debut + poslední věci) nejslabších alb DREAM THEATER za celou jejich kariéru.

 

 


11.11.2013Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Wilma16.02.2015 14:53

Ahoj,ráda Vás, všechny DT fandy, přivítám v CZ a SK fanclubu Systematic Fans.. Zatim jen komunita na fcb, webovky jsou v procesu... a letos uz snad pro nás ziskam status Official! ;-) zde odkaz:https://www.facebook.com/groups/696633103727766/Díky a tesim se! ;-)Wilma