Last Hardrock Outsider

SAVATAGE - Streets / A Rock Opera

Už v době tvorby alba „Gutter Ballet“ si Jon Oliva pohrával s myšlenkou na rozsáhlé koncepční album, které by se svou hudební i obsahovou náplní dotýkalo látek rockové opery. Nakonec však svůj záměr odložil, neboť se mu v roce 1989 nepodařilo nashromáždit dostatečný počet vhodných skladeb, nicméně jisté fragmenty velkoleposti již do této desky probleskovaly. Ve spojení s Paulem O´Neillem, stále více etablovaným dvorním producentem SAVATAGE a rovněž i čím dál častějším skladatelem, tak projekt začal realizovat až po návratu ze světového turné (SAVATAGE doprovázeli tažení KINGA DIAMONDA) v polovině roku 1990. Nakonec se jim podařilo nahromadit neuvěřitelné množství materiálu čítajícího údajně padesát skladeb, z těch se posléze vybíralo výsledných šestnáct položek, i tak to byla nálož přesahující hodinovou stopáž a velmi ambiciózní úkol a to i pro kapelu, tehdy se deroucí na vrchol vlastní tvorby. Práce však rozhodně nebyly snadné a bezproblémové, protože Jon zrovna bojoval s vlastní alkoholovou a drogovou závislostí, kdy si během několika uplynulých let vypěstoval návyk na kokain. Přes všechny překážky se nakonec podařilo koncept v newyorských studiích realizovat a vyšel na podzim roku 1991.


Album „Streets / A Rock Opera“ mnozí považují za jeden z milníků tvorby floridských, byť osobně mám k desce výhrady stran poněkud poničenějšího hlasového projevu právě Jona Olivy, ale také díky menší kompaktnosti skladeb, deska je zkrátka až příliš dlouhá a pravidelně střídá pomalé baladické kusy s ústředním vlivem piána s poněkud razantnějšími songy vypovídajícími cosi dost o metalové minulosti souboru. Občasně tak logicky dochází k výpadkům koncentrace. Nezanedbatelná je vkusně zapracovaná orchestrální složka, která se drží v rámci únosného vkusu, nepřebíjí rockovou část a pouze dotváří u celku zajímavou atmosféru noční epopeje. Naprosto nepostradatelnou se pro SAVATAGE jako vždy stala úžasná kytarová práce Jonova bratra, kytaristy Crisse Olivy, jehož specificky rozjitřený zvuk sól a vyhrávek doslova opanoval prostor valné většiny skladeb. Crissův nástroj zde rozehrál doslova symfonii zvuků a harmonií a velmi vkusně dávkoval charisma bezesporu zajímavému dílu.



Onen koncept se vlastně zrodil v hlavách obou bratrů i Paula O´Neilla v průběhu a následkem Jonových problémů. Vypráví totiž příběh o fiktivní rockové hvězdě zvané DT Jesus, které coby úspěšnému muzikantovi nechybělo ke štěstí prakticky nic. Měl všechny výhody, jaké si podobně exponovaný umělec a velká hvězda pódií zaplněných arén může přát. Tohle je však součástí prequellu, té části příběhu, která ději předchází. Posluchač vstupuje do příběhu až když končí Down Town Jesus, díky své neprozřetelnosti a hýření, a především také díky obklopení se těmi nesprávnými lidmi, coby feťák a alkoholik prakticky na dlažbě. Ve špinavé městské stoce nemilosrdné metropole zvané New York City. Celé album posléze přibližuje jeho konání, snahy a myšlenky z časů strávených na ulici, neúspěšné pokusy vrátit se na vrchol, spojení s dalšími nesprávnými lidmi a další pády na zem. Hlavní myšlenkou alba je posléze ona duchovní stránka, kdy DT Jesus změní svůj celkový náhled na věci kolem sebe a začne se přibližovat Bohu, obrací se na pevnou víru, a zde dosáhne vnitřního klidu. Jon Oliva popírá, že by album bylo inspirované přímo jím, i když sám v druhé polovině osmdesátých let vedl poněkud kontroverzní životní styl.


Je potřebné říct, že album „Streets/ A Rock Opera“ vlastně dodnes přežilo se ctí a platí k výstavním artiklům nejen portfolia SAVATAGE, ale vlastně celého umělečtěji laděného amerického heavy metalu této éry. Paul O´Neill odvedl na producentské židli znovu velmi dobrou práci a zhostil se nelehkého úkolu udržet u dlouhého, více než hodinového celku potřebnou dávku napětí a filosofické nadstavby. Z druhé strany je desce vyčítána prakticky ona stopáž a také menší dravost než v případě „Gutter Ballet“. Je pravda, že oněch pomalejších skladeb s Jonovým piánem je zde o něco více a postupem časomíry přibývají, ale dojde i na opravdu rasantní kusy, které jsou schopné prostor rozčísnout dravými riffy a naléhavostí. Zajímavý je určitý pocit bolesti, který si každý posluchač z poslechu tohohle díla odnese. SAVATAGE se každopádně podařilo naplnit svůj umělecký záměr a mnoho lidí nezklamali. Desce se dostalo o něco větší pozornosti především v Evropě, ale na to už kapela byla zvyklá z minulosti. Recenze sice nebyly úplně jednoznačné, ale lze říci, že německý metalový tisk album přijal velmi kladně.


Jednotlivé skladby se mnohdy překrývaly, plynule na sebe bez přerušení navazovaly a jejich výrazová škála pojímala, jak dramatické symfo vstupy, metalovější dravé fáze, tak především pozvolna gradující balady, stojící na Jonově bolestném zpěvu a doprovodném piánu. Jak už jsem výše zmínil, nepostradatelným se ukázal kytarista Criss Oliva coby stavitel zvuku SAVATAGE. Deska startuje skoro až hororově temným titulním kusem „Streets“, jakýmsi vhledem do duševního pekla, kde svůj souboj na podkladě atmosféry newyorských vánoc svádí právě rozervaný hlas Jona Olivy s početným pěveckým sborem a celkovou orchestrací. Osudovost skladby magnetizuje a vy se dál těšíte co přijde. Věc tak trochu upomene na hororový film Omen z konce sedmdesátých let. Následuje úderná metalová hymna „Jesus Saves“ vyznívající díky Jonovým poničeným hlasivkám poněkud hruběji. Ústřední kytarový riff je velkolepý a song tak byl dlouho zařazován do koncertního programu. S „Tonight He Grins Again“ konečně přichází čas na první epický kousek po vzoru titulní skladby z předchozího alba „Gutter Ballet“, zde se kapela dostává do onoho posvátného rozpoložení a uvádí posluchače do svého noční světa, do jádra příběhu padlého hrdiny. Tento song má zkrátka vše a je ozdobou alba. Následně však přechází prostřednictvím sekaných riffů do poněkud svižnější „Strange Reality“, velmi poutavě znázorňují mimózní stavy DT Jesuse, které se projevují následkem oné zhoubné slávy a nezřízeného povrchního života. Jak lze tušit, díky posunuté realitě se tak vše rychle stává pomíjivým a my již vidíme (a slyšíme) jen potácející se trosku. Další pomalý kousek stojící na piánu má velmi komorní charakter, „A Little Too Far“ jakoby signalizoval, jaký typ skladeb bude mít nemalé zastoupení. Zkrátka klasická ukázka tvorby Jona Olivy.



Během „Sammy And Tex“ dojde na obstojné metalické boogie ve svižném tempu, i takové skladby jsou pro vyváženost konceptu nutné a já zde za ně děkuji. Osobně tvrdím, škoda, že jich zde nebylo víc. „Can You Hear Me Now“ nechává vzpomenout na sedmdesátá léta, kdy podobně výpravné rockově-divadelní koncepty vznikaly. Mám na mysli úspěšné album „Bat Out Of Hell“ od MEATA LOAFA a rovněž také ALICE COOPERA s jeho suitou „Welcome To My Nightmare“. Křehká „New York City Don´t Mean Nothing“ pak charakterizuje určité smíření. Jednou z nejdůležitějších skladeb alba je určitě „Ghost In The Ruins“, poměrně vrstevnatý kousek, který se dočká rovněž dramatických fází, protože dokáže vyvážit všechny přednosti tvorby SAVATAGE. Skladba je totiž dostatečně orchestrální, pozvolna graduje, ale nebojí se ani tvrdších kytarových partů a skvělých sól. Následuje vynikající balada „If I Go Away“, což je přesně ten song, který fanoušci SAVATAGE tolik potřebují slyšet.


Během „Agony And Ecstasy“ se znovu hraje na rozervanější notičku a deska zažívá jednu ze svých posledních tvrdších fází, neboť následovat budou už jen mírnější songy. Celek je nakonec zakončen písní „Believe“, jenž je vyznáním Jona Olivy, který sice není přímo zatvrzelým věřícím, ale víra v něco nespecifikovaného, co dlí nad námi, mu rovněž zachránila život. Rozhodl se totiž záhy ustoupit na nějaký čas do pozadí a vyřešit své zdravotní a osobní problémy, a tak následná řadovka již vznikala s novým frontmanem, kterým se stal Zachary Stevens. Jon, podobně jako Paul O´Neill, se stal mužem v pozadí, jenž stál vedle produkce a udílel cenné rady ze zákulisí. Ačkoliv v případě „Streets/ A Rock Opera“ nejde o úplně nejúspěšnější desku v diskografii této kapely, mám pocit, že své kvality s postupujícím časem bez problémů uhájila a je považována rovněž za klasiku.




02.05.2020Diskuse (7)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Alda
04.05.2020 22:11

Jak mám SAVATAGE rád, tak s touto deskou jsme si nějak nepadli do noty, nějak se do ní pořád nemůžu dostat... podobné jsem to měl i s The Wake of Magellan, ale tam už je to v pořádku, paráda :-)

 

horyna
03.05.2020 20:05

Šel bych snad i na 100 % :-) Dlouho předlouho jsem tuto desku nedokázal docenit. Je tam hodně myšlenek, hodně podnětů a taky hodně inspirací. Savatage spojují několik stylových škatul do jednoho velice homogeního celku, který má dar (narozdíl od jiných paplalů) vás svou pestrostí postupně zpracovávat. Je to extrémně sofistikovaná práce, snad jejich nejkomplexnější. Návaznost a prokomponovanost jednotlivých kompozic je na velice vysokým stupni jak skladatelské erudice, tak hráčské dovednosti. Nejen tato deska je dodnes důkazem, jak velkou a výraznou byli Svatage kapelou. Díky za recenzi.

 

Kuklač
03.05.2020 15:37

To sa ani nechce veriť že je to skoro 30 rokov čo som prvý krát počul tento album. Savatage boli vždy v mojich očiach jedna z naj nedocenených kapiel aké tu kedy boli.......paradoxne asi pred týždňom som si ho púšťal. Pecky ako Streets, Jesus Saves, Strange Reality či geniálna Ghost in the Ruins a Believe boli vždy moje topky. Celkovo však album asi mal vyjsť ako 2cd ako aj bolo tušim plánované ale to už je historia. Moje hodnotenie 8/10.

 

Mauglí
02.05.2020 20:25

Moc hezké počtení o oblíbené grupě na sobotní večer, díky Strayi. Jdu nasadit "Streets"!

 

Hooya
02.05.2020 19:09

Album, které mě dostalo k Savatage. Srdcovka. Jonuv vrchol po stránce pěveckých dovedností je na minulé desce, ale tady mi od nej jaksi vždy přišlo víc od srdíčka. Možná to dělaly ty baládky, možná taková muzikálnější atmoska. Pro mě je to s následující deskou vrchol této výjimečné grupy.

 

down
02.05.2020 17:44

K tomu Jonovu hlasu ...mě vždycky připadal, že mu při tom musí každou chvíli rupnout cévka, nebo něco podobného. Ale je nezaměnitelný. Zachary je dobrý, ale Jon to dává líp :)

 

Pekárek
02.05.2020 13:16

Stray moc pěkně popsal výborné album. Nedávno jsem ho zas dost poslouchal a zas jsem se do něj dostávál poměrně pomalu. Chce to klid a "muzikálový přístup". Pak teprve člověk vše ocení, hm ta kytara. Deska mi při četbě recky v palici pěkně hrála.:)