Last Hardrock Outsider

BETWEEN THE BURIED AND ME - Coma Ecliptic

Cítíš jak tě opouští síla a upadáš do nejhlubšího možného spánku. Všechny někdejší starosti z života cos prožil, se nyní zdají tak malicherné. Začíná pouť fascinující krajinou vlastního podvědomí, kde se ti odvíjí tvůj dosavadní příběh v mnohem jasnějších konturách. Odpovědi na všechny otázky, které sis vždy kladl, jsou zde jakoby automaticky vyhodnocovány, ale ať je výsledek jakýkoliv, nebrání ti v setrvale smířeném rozpoložení. Levitujícího tě vítají stále nové a nové krajiny, které jsou výsledkem aktivované fantasie ve tvé mysli, čas nehraje naprosto žádnou roli a realita je pojmem, který se zde netěší žádné důležitosti. Upadáš stále hlouběji a prostor kolem tebe jakoby dostává odvážnější ráz i temnější charakter, jsi dokonale odevzdaný a připravený na nekonečnou pouť...pouť do tmy.


Přiznám se, že podobnou progresivní muziku nějak zvlášť nesleduji, v případě kritikou ceněných Američanů BETWEEN THE BURIED AND ME jsem tedy až po deseti letech od jejich průlomového alba „Alaska“ udělal výjimku. Samozřejmě tehdy v roce 2005 byla kapela čerstvě nalezeným objevem a byla fajnšmekry vychvalována všude, kde se jen dalo. Snad zde ani nemusím dodávat, že jejich tehdejší fúze progresivního a jazzem prosáklého rocku, metalcoru a deathu se mě, i přes samozřejmou hráčskou brilanci všech členů a velmi dobrou technickou úroveň, nelíbila. Jejich songy plné zvratů, chaotických instrumentálních pasáží, drtivých riffů, ale i těch jemně probublávajících pasáží, plnily úlohu hodně velké šílenosti, kterou se prostě logicky nebude zabývat někdo, kdo svým hudebním vkusem stojí úplně někde jinde, že jo? Když se k tomu přičetl převážně hrubý hlasový projev Tommyho Gilese Rogerse, měl jsem tehdy obzvlášť jasno, že k těm co pochopili rozhodně patřit nebudu. Od té doby uplynulo deset let a s pětičlennou kapelou se událo mnoho zajímavých věcí, předně je třeba říct, že si kluci od onoho roku 2005 stále drží neměnnou sestavu, což se v dnešní době (ne až tak typické pro stabilitu a osobnosti) jen tak nevidí a kapele to slouží pouze ke cti. Nezmaři ze Severní Karolíny však od té doby nahráli mnoho alb, z nichž ty mezi roky 2005-2010 byly vydány nezávislou stájí Victory Records, která je vlastně dostala do světa, aby se jim posléze podařilo podepsat u kalifornských Metal Blade. Po jednom minialbu a jedné řadovce je právě letošní zápis „Coma Ecliptic“ třetím počinem BETWEEN THE BURIED AND ME pro značku Briana Slagela. Tím hlavním prvkem, jenž se na jejich dráze změnil, je však styl hudby, tudíž je dle mého jejich hudební vývoj (v porovnání s deset let starou minulostí) značný a z mého pohledu jde rozhodně o vývoj pozitivním směrem.



Novinka „Coma Ecliptic“ je brilantním prog-metalovým albem v pravém slova smyslu, protože se zde podařilo vytvořit velmi barvité a bezútěšné dílo propojující dravost či touhu po bláznivostech z počátků dráhy těchto Američanů s mnohem sofistikovanějším art-rockovým zvukem a značnou mírou melodií, které koncept halí do podoby kaleidoskopu vhodného zejména pro fanoušky toužící po dobrodružné hudbě s přívětivější tváří, tedy té vycházející ze sedmdesátých let. Hodně velkou změnou je skutečnost, že zde dostaly mnohem větší prostor klávesy obsluhované právě zpěvákem. Desce totiž dodávají na mnohem přívětivější a pestřejší atmosféře a i díky nim mám pocit, že hudba BETWEEN THE BURIED AND ME rozkvetla způsobem, jakým se to v minulé dekádě povedlo kupříkladu texaským kudrnáčům a velkým podivínům z THE MARS VOLTA


Skladby se přes svou rozmanitost vlastně velmi dobře poslouchají a všechny proměny a přechody mezi různými fázemi a emocionálními změnami jsou propojeny přirozenou cestou. Nejde o žádné zběsilé manévry, ale o velmi uvážlivé songy se širokou škálou výrazových prostředků tolik typických právě pro prog-rock. Nechybí jak bouřlivé math-coreové momenty vykazující se splašenou rytmikou a kytarovým rejděním včetně sólových šmodrchanců, ale také velmi melancholické a zasněné pasáže s plačtivým hlasem. Jenže k oběma pólům se vývoj dané písně propracovává nenásilně. V jisté chvíli přijde čas na repetetivní part klávesového sekvenceru navozujícího zde atmosféru podobnou legendárním nahrávkám PINK FLOYD ze sedmdesátých let, jindy žhnoucí hlas doprovází výrazná linka piána klenoucího se nad ostatními instrumenty. Jedná se tedy o desku na mnoho večerů, která určitě potěší nejen fanoušky starých tvrdých BETWEEN THE BURIED AND ME, ale i podstatně konzervativněji zaměřené art-rockové hledače tíhnoucí ke všemu, co se odvíjí od hudby  kapel jako YES, GENESIS nebo PINK FLOYD. Pro mne osobně příjemné překvapení, ale pokud jste vyloženě fanoušky podobné hudby, určitě si v procentuálním hodnocení ještě přidejte.


11.10.2015Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz