Last Hardrock Outsider

MANOWAR - The Lords Of Steel

MANOWAR nikdy nebyli králi heavymetalové scény, vždycky stáli tak trochu stranou od hlavního proudu a jeli si všechno podle svého. Mnohými obdivovaní, celou řadou ostatních zatracovaní, v posledních patnácti letech velmi často vysmívaní, nikdy neuhnuli ze své představy o pravém metalovém světě. Ať už si o nich tedy budete myslet cokoliv, jedno jim upřít nelze, v osmdesátých letech natočili šest vynikajících alb, která vydatně přispěla k věhlasu kovové hudby. Od poloviny devadesátých let však nastal obrat, kdy už kapela upřednostnila spíše obchodní a marketingovou stránku věci a z únavně zveličovaných a neustále připomínaných vlastních klišé, si vytvořila velmi solidní zdroj obživy, k čemuž přispělo i otevření hranic zemí na východ od Německa a dál. Dobývání těchto území se stalo rázem pro Američany prvořadým úkolem, nikoliv kvalita a progrese vlastní nové tvorby. Tyto věci šli zkrátka na vedlejší kolej. Rázem bylo úplně jedno co se nahraje, hlavně když to bude opatřeno štemplem hrdinství a bojovným duchem. Vše bylo dotaženo do krajnosti na přelomu tisíciletí, když se začala čím dál více ředit vlastní tvorba majestátně ohlašovanými vstupy symfonického orchestru, ať už v koncertním nebo v studiovém provedení.


 

Megalomanství, nulová sebereflexe, přebujelé DeMaiovo ego, to všechno byly důvody proč se během posledních patnácti let stala z MANOWAR kapela, vyvolávající u valné většiny rockových a heavymetalových příznivců pobavené reakce. Už jenom ten jejich slovník, který se začal čím dál tím více ztenčovat, až skončil pouze u několika desítek slov (king, metal, steel, die, lord, kill…) musel každému jenom trochu normálnímu jedinci připadat komický. Čtveřice bohatýrů tak rázem působila, hlavně tedy v době, která si zakládala na zvyšující se propracovanosti - ať už hudební či textové, jako parta přihlouplých strejdů, co jednou za pár let vyjde z posilovny, aby zaházela dav, jehož inteligenci musí samotná kapela (pokud tedy má ještě alespoň trochu pod čepicí a bere to všechno jenom jako divadlo uskutečněné za účelem stabilního příjmu) hodně podceňovat, osvědčenou hromadou válečných hesel.

 

Přejděme k nové desce. Na ní oceňuji několik věcí, tak za prvé - kapela si odepřela spolupráci se symfonickým orchestrem a zaměřila se na kratší hymnické metalové songy. Za druhé – stop dostaly všelijaké vycpávky, intra, outra, sólové exhibice a různé další zbytečné vatovité onanie. Za třetí - některé ze skladeb se dají vcelku dobře poslouchat, čímž deska připomíná album „Louder Than Hell“, které bylo také hlavně o přímočarosti a kratších metalových skladbách, i když už tenkrát šlo o jistý ústup z pozic. Na  druhou stranu je patrné, že tahle kapela už nikdy nedocílí své průraznosti, čerstvosti a nápaditosti jakou oplývala v osmdesátých letech, protože hlas Erica Adamse by do někdejší ďábelské formy nevrátil ani kamión syrových vajec. Za mě – sympatický návrat k syrovějšímu přímočarému metalu, prvořadý je song, nikoliv balast okolo, jenže je to celé jaksi neprůrazné a bez jiskry.


13.01.2013Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

rumcajs11.04.2015 19:27

U mě dost dobrý. Většinu věcí si prozpěvuju doteď, stylově - souhlasím - jde o návrat do dob Louder Than Hell. A protože LTH má u mě 100%, tak LOS si zaslouží alespoň 70. Tímto albem mě chlapi potěšili.