IRON MAIDEN - Seventh Son Of A Seventh Son

100%

Jakkoliv pár měsíců před vrcholnou sezónou cítil Bruce Dickinson únavu a stále více uvažoval o vlastním hudebním směřování mimo rámec slavné heavymetalové kapely, nakonec jej svými novými nápady Steve Harris přesvědčil a nadchnul pro společnou práci na sedmé desce IRON MAIDEN. Nahrávalo se v plodné atmosféře v průběhu února a března 1988 v mnichovském studiu Musicland. Všechny práce probíhaly opět pod produkční záštitou ostříleného Martina Birche a předcházelo jim ne zrovna krátké období zkoušení a secvičování nápadů doma ve Velké Británii. Původně se totiž mělo jednat o koncepční album, jehož lyrická složka měla vycházet z úspěšné novely Sedmý syn od autora fantasy Orsona Scotta Carda. Ve výsledku nakonec nešlo o jednolitý příběh, ale o poměrně volný koncept, kde hlavní témata spíše jen v náznacích narážela na zákonitosti týkající se zmíněné knihy s ústřední mystickou postavou vládnoucí nadpřirozenými schopnostmi. Od počátku bylo zjevné, že deska sebou ponese nápadné progresivní ambice a půjde tak o zlomovou záležitost v diskografii IRON MAIDEN. Záleželo na tom, jak téma plné osudových symbolů, nadpřirozena, sváru mezi nebem a peklem, či silami dobra a zla, bude ve výsledku vybroušeno a zakomponováno do skladeb. Pečlivá příprava se muzikantům vyplatila a deska i po produkční stránce nakonec všechny překvapila a nadchla. Sedmé album „Seventh Son Of A Seventh Son“ do dnes patří k vrcholným dílům IRON MAIDEN i heavy metalu osmdesátých let celkově.

Opar mystiky je patrný již od úvodního akustické intra se sugestivním hlasem Bruce Dickinsona, který posluchače uvádí několika verši do abstraktních historických obrazů coby pomyslnou branou do jiného světa. Dotek určitého tajemna se ostatně prolíná každou z osmi skladeb výtečně zkomponovaného celku, který dodnes patří k nejposlouchatelnějším dílům od těchto legend heavy metalu. Obdobnou akustickou pasáží nakonec celá deska i končí. Od nástupu úvodní skladby „Moonchild“, která je společným dílem Adriana Smitha s Brucem Dickinsonem, si posluchač uvědomuje tu studiovou perfekci, jenž tehdy vedla k rozpoznatelné změně v podobě větší barvitosti a zjemnění soundu. Zvuk, aranže skladeb, i jejich struktura protkaná hladkými proudy harmonií a vyhrávek budila dojem vytříbenější pochutiny. Svižné tempo udávané prvotřídní rytmikou, zurčivý zvuk kytar a Dickinsonův hlas bytelněji usazený v zastřenějších nižších tónech náladě desky velmi slušely. Navíc, co se týče variability a výrazové proměnlivosti, se v případě Bruce tohle období ukázalo jako vrcholné stran pěvecké formy. Hladší sound kytar, více melodiky, bravurní práce bubeníka, to vše materiálu prospívalo. O Harrisových jako již tradičně vypíchnutých, basových linkách netřeba se zmiňovat. Samotná skladba „Moonchild“ čerpala z díla anglického mága počátku 20.století Alesteira Crowleyho. Jednoznačně výtečný otvírák.

Jak známo, na minulém albu „Somewhere In Time“ z roku 1986 sound kapely obohatily kytarové syntezátory, tehdy hrající roli slušivého plošného pokrytí budícího u skladeb futuristický dojem. Něco podobného si zřejmě žádala tehdejší doba, kdy umělejší zvuky byly tehdy zkrátka v módě. Tento dotek s budoucnem nakonec konceptu „Seventh Son Of A Seventh Son“ scházel, ale to neznamenalo, že by kapela couvla zpět ke svým drsnějším pouličním počátkům, právě naopak, klávesové aranže zůstaly, ale bylo s nimi zacházeno s větším citem a vytříbeností. Už nešlo o ústřední party skladeb, ale rozumné doplňky, které pomáhaly tu a tam umocnit náladu té které pasáže. Hráče na klávesové nástroje vlastně IRON MAIDEN nikdy neměli v plánu přijmout do sestavy, vše se týkalo pouze studiové práce či přehrávání partů na koncertech anonymním doprovodným hudebníkem.

Druhý song na desce „Infinite Dreams“ patří k mým úplně nejoblíbenějším. Skladba začíná v akustickém módu a její tempo není z nejvyšších. Vždy mě zde bral Dickinsonův nosový zpěv, který působil oproti většině jeho pěveckým partům do té doby jaksi netradičně a civilně, skladba však nabírala na tempu a skrz přepestrou strukturu na sebe dokázala nabalovat stále nové a nové poutavé prvky. I díky podobným věcem mnozí přisuzují sedmému albu spřízněnost s progresivním rockem. Velice dobrodružná a svým způsobem i progresivní věc, působí zároveň velmi snadno poslouchatelně až hladivě a je tak zhudebněním všeho, co osobně vnímám na IRON MAIDEN za okouzlující. Lyrické téma „Infinite Dreams“ se týká filosofické otázky smyslu života a glosuje možnosti nadpřirozených jevů, naděje a života po životě.

Pilotní singl „Can I Play With Madness“ vydaný hned na konci března 1988, tedy s měsíčním předstihem před celým albem a bezprostředně po opuštění studia, byl původně prací kytaristy Ariana Smitha. Postupně se ke kytaristovi v autorské rovině přidal Bruce Dickinson, který mu pomohl s lyrickou složkou a donutil jej změnit název písně z původního „On The Wings Of Eagles“ směrem mimo rámec fantasy. Když se do skladatelského procesu přimotal i Steve Harris, skladba získala na svižnějším tempu, které bylo rozhodně vzdálené původnímu baladickému záměru Adriana, a získala rovněž k dobru věci svou prostřední dramatickou pasáž s košatější instrumentací. Excentrická stadiónovka „Can I Play With Madness“ je tak nakonec spojením aktivit hned tří autorů a její původní podoba se zcela lišila od té finální. Song je velmi často hrán na koncertech.

Další vynikající skladbou a do dnes jednou z největších stálic koncertních programů IRON MAIDEN je vábivá „The Evil That Men Do“, vrcholná ukázka skladatelského mistrovství Adriana Smitha, práce s melodikou a výstavbou kytarových vyhrávek. Tento vlastně vcelku posmutnělý song, jehož myšlenkový základ tvoří odvěký boj dobra se zlem a nejednoznačnost nitra lidských bytostí (viz titulek coby citace části proslovu římského císaře Marcuse Antonia), si získal postupem doby velkou popularitu. Skladba vlastní chytlavý refrén a její strukturou se stále prolíná zvláštně melancholická kytarová vyhrávka. Ostatně, na celé desce bylo poznat, že se kapela nachází ve větší skladatelské pohodě, než tomu bylo u minulé řadovky, neboť písně na „Somewhere In Time“ si byly vzájemně více podobné, kdežto zde jim byla vlastní větší volnost, osobitost a charisma.

Skoro desetiminutový titulní kus „Seventh Son Of A Seventh Son“ je jakýmsi epickým jádrem celého konceptu. Temný a dramatický ráz skladby umocněný výraznější klávesovou složkou, kytarovými party na hranici žhavě progresivních eskapád a tajemný ráz Dickinsonova hlasu, zde navíc podpořený mocnými chóry, to vše se trvale zapsalo do paměti všech metalových fanoušků. Právě tahle Harrisova záležitost, složená hned na počátku skladatelského procesu, donutila baskytaristu přemýšlet nad možností konceptuálního alba. Song se stal ústředním bodem celosvětového turné v roce 1988, aby byl posléze z živé prezentace na 25 let vyřazen a dostal se do něj až v reunionovém programu Maiden England v roce 2013. Lahůdková záležitost! Následující „The Prophecy“ je asi nejslabší skladbou celku, pokud vůbec lze o nějaké zdejší skladbě takto mluvit. Nechybí jí však atmosféra, zpěvnost a pohodová poslouchatelnost, dostavující se skrze pozvolnější kolovrátkové pasáže. Autory této opomíjené písně jsou Steve Harris a na albu ojediněle i docela netradiční autor, kytarista Dave Murray. 

Zcela první složenou skladbou pro tohle album byla „The Clairvoyant“, Harrisova srdcovka. Nadpřirozená záležitost, jenž byla inspirovaná příběhem anglické spiritistky Doris Stokes, která s předstihem dekád velmi přesně předpověděla datum i okolnosti vlastní smrti. Téma jasnozřivosti se ostatně táhne celým konceptem Sedmého syna a je jednou z výchozích zákonitostí díla. Velmi povedenou píseň, reprezentující ono mystické řádění, charakterizuje poutavost Bruceových zpěvových linek, plynule na sebe navazujících kytarových vyhrávek od dua Adrian Smith/ Dave Murray i pocity setkání s nadpřirozenem. Píseň byla vydána i jako třetí singl, ovšem v živé verzi zachycené v srpnu 1988 na obřím podniku Monsters Of Rock v anglickém Donningtonu. 

Zde IRON MAIDEN s rekordní návštěvou vystoupili v roli headlinerů po interpretech jako KISS, DAVID LEE ROTH, GUNS N´ROSES, MEGADETH a HELLOWEEN. Šlo o dosavadní největší trumf vládců heavy metalu, neboť se návštěvnost blížila dvousettisícové hranici. Bohužel na celý podnik byl vržen stín v podobě tragické události, ke které došlo v časném odpoledni. Šlo o ušlapání dvou fanoušků v bahně před pódiem, kdy se dav ve velké rychlosti zhrocoval před pódiem, ve snaze každého najít si pro sebe co nejlepší místo. Stalo se to během zahájení koncertu amerických hvězdiček GUNS N´ROSES. Zachranářům se přes veškerou snahu nepodařilo dva zpod davu vyproštěné mladíky přivést zpátky k životu. Organizátoři celou událost drželi až do konce akce v tajnosti. IRON MAIDEN se o neštěstí dozvěděli prakticky až po svém vystoupení, když před půlnocí sbíhali z pódia. Asi nemusím připomínat, jak velkou proměnou nálady od euforie k depresi museli po svém triumfálním vystoupení projít. Když se ještě vrátím ke skladbě „The Clairvoyant“, jejíž klipové zpracování nabízí úchvatné koncertní záběry právě z donningtonské akce, tak skladba s nejvíce fascinujícími harmoniemi se dlouho těšila velké popularitě a dlouho byla součástí koncertních programů. „The Clairvoyant“ je pro mne nesmrtelnou klasikou a ukázkou nenásilných progresivních ambic celé kapely.

Asi nejsvižnějším kusem je závěrečná jízda „Only The Good Die Young“. Poměrně opomíjená, ale rozhodně skvěle jedoucí záležitost plná nenásilné melodiky je důkazem neuvěřitelné životní formy IRON MAIDEN dané doby, neboť by to mohla být právě i tahle píseň o kletbě s krátkým životem pro ty hodné, která by mohla skončit coby reprezentativní vzorek díla na nějakém tehdy aktuálním singlu. Znovu se zde tedy dostane na tradiční téma boje dobra se zlem. Nelze přeslechnout, jak nápaditě vzájemně působí síla všech osmi skladeb v čase melodiky a progrese. Songy drží výborně pohromadě a utvářejí tak neopakovatelný celek, kde evoluce zvuku i studiové fígle neznásilňují dílo směrem k vítězství formy nad obsahem a neodebírají albu řemeslnou kvalitu, upřímnost a dobrou poslouchatelnost.

Když IRON MAIDEN v průběhu roku 1988 vyrazili na turné, sklízeli okamžitě velmi dobré ohlasy a co do návštěvnosti alespoň v Evropě trhali rekordy. Nebylo tomu tak všude stejně. Není totiž žádným tajemstvím, že třeba Spojené státy americké právě na desku „Seventh Son Of A Seventh Son“ zareagovali v porovnání s několika předcházejícími řadovkami trochu chladněji (pouze přes milion prodaných kusů oproti dvěma milionům předchozího alba), ale Evropa materiál doslova hltala a většina kritiků i fanoušků se ve výsledku shodovala, že jde patrně o jedno z vrcholných děl heavymetalových králů, ne-li o album úplně nejlepší. První pozice v žebříčku prodejnosti v několika evropských zemích (včetně Velké Británie) byla náležitým důkazem úspěchu. Kuriozitou se jeví informace, že turné k této desce mělo začínat v Praze, na fotbalovém stadiónu Sparty na Letné v létě roku 1988, což by ve své době byla v rámci tehdejšího socialistického Československa opravdu revoluční událost. Bohužel z plánů nakonec sešlo. Koncert DEPECHE MODE v pražské sportovní hale nemusel být tedy jediným velkým hudebním zážitkem roku 1988. Holt tehdejší režim byl stále ještě zatuhlý a zorganizovat u nás něco podobného jako koncert jedné z největších heavymetalových kapel se ukázal být zřejmě neřešitelným problémem. 

Následné koncertní tažení IRON MAIDEN vrcholilo několika vystoupeními na domácí půdě v Anglii, ze kterých se později sestříhal záznam památného videa Maiden England. Pódiová scéna byla situovaná do reálií odkazujících ke coveru alba, tedy plná kulis připomínajících bílé ledové kry. Ostatně i samotný obal „Seventh Son Of A Seventh Son“ se velmi povedl, přestože hudebníci tentokrát nechali Dereku Riggsovi volnou ruku a navrhli mu pouze, aby využil některý ze svých surrealistických námětů. Torzo maskota Eddieho je tak situováno až kamsi k severnímu pólu, do přízračné krajiny věčné zimy, kde nad hladinou ledového moře trůní spojen pupeční šňůrou s jakýmsi embryem, dost možná nenarozeným Sedmým synem. Námět působí velmi nadpřirozeně a nechává volné pole rozličným interpretacím. Obal se stal další výsostnou prací Riggse. I já album „Seventh Son Of A Seventh Son“ považuji za nejdokonalejší řadovku kapely IRON MAIDEN za celou dobu její historie a nepřekonatelnou záležitost.

11.05.2021	Diskuse (14)	Stray janpibal@crazydiamond.cz