Last Hardrock Outsider

MARTY FRIEDMAN - Inferno

Těžko popsat pocity, které se ve mně mísí při každém vydání studiového alba tohoto kytarového génia. Svým sólovým debutem „Dragon‘s Kiss“ si  v roce 1990 zajistil členství ve zlaté sestavě mustaineových MEGADETH, ale už v roce 1992 ho skladatelský přetlak donutil nahrát další instrumentální studiovku „Scenes“ následovanou v roce 1995 podobně laděnou deskou „Introduction“ a právě tyto dvě nahrávky jsou krásnou ukázkou Martyho mistroství. Ony se totiž vymykají všemu, co byste čekali od rock/metalového kytaristy a zůstanou tak navždy ve zlatém fondu geniální instrumentální hudby. Mimochodem Marty zde využil pomoci dalšího člena MEGADETH té doby a tím byl bubeník Nick Menza. Poté následovaly další tři zářezy, ze kterých bych vyzdvihl zejména „Loudspeaker“, což je velmi kvalitní instrumentální album metalového ražení, ale to už se píše rok 2006 a právě probíhá Martyho hluboké ponoření do japonské hudby. 


Pro objasnění, Marty Friedman odešel z MEGADETH v roce 1999, protože už ho nebavil metalový styl souboru, přestěhoval se do Japonska, oženil se tam a začal žít nový život. Jeho počiny byly sice vždy protkány různými orientálními prvky, ostatně na tom jsou založené i dva výše zmíněné zásadní kousky, ale pořád to byla jen určitá forma zpestření tím správným směrem. Pokud je někomu známý hudební styl J-Pop, tak to přesně symbolizuje nový materiál od roku 2009. „Tokyo Jukebox“ a „Tokyo Jukebox 2“ je sestava japonských coverů, předělaných do instrumentální verze a poslední kapka přišla s novým materiálem na „Bad D.N.A.“ Tady už jsem nad Martym opravdu lámal hůl a zařekl jsem se, že už mě od něj hudebně nic nezajímá. Na poslouchání disca s elektrickou kytarou nemám žaludek a sledování videí, kde vypadá tahle někdejší charismatická legenda hůř než postavy z osmdesátkové glam metalové scény, pro mě bylo ještě větší utrpení. Pro inspiraci doporučuji zhlédnout videoklip „Bad D.N.A.“, kde jsou obsažené všechny výše uvedené znaky ve smrtícím koktejlu. Omlouvám se za dlouhou odbočku, ale prostě jsem si ujasnění klíčových momentů posledních let hudební kariéry tohoto mega-kytaristy nemohl odpustit.



Z recenze je asi všem patrné, že jsem se k novince odhodlal a hůl jsem nakonec nezlomil, ona je po těch letech dost houževnatá, aby snesla několik škobrtnutí, i když to jsou škobrtnutí s pádem přímo do hluboké propasti. Zájmu o novinku rovněž hodně pomohl avizovaný návrat do Spojených států a touha dělat zase ten starý dobrý metal. Navíc si Marty k sobě přizval spoustu více či méně známých hostů, takže očekávání byla poměrně veliká. Ostatně k nějakému zklamání nedošlo, on to je totiž zase ten starý dobrý Marty Friedman. Jen škoda, že se chtěl letos zavděčit všem a to nikdy příliš nefunguje. Začátek odpálí pěkně zostra a tím smázne všechny pochybnosti. Co by také člověk mohl čekat od titulní skladby „Inferno“, že? První problém nové tvorby je jistá překombinovanost, která je dobře znatelná už v případě singlové „Steroidhead“, ale také u „Resin“, což mě velmi mrzí, protože Marty vždycky patřil k těm kytaristům, kteří se snažili spíše o melodii a cit než zběsilé kytarové orgie. Tím správným příkladem se zdá být položka „Wicked Panacea“, která je zprvu založena na příjemném zvuku akustické kytary, ovšem metalový úderník už se postará o pořádné zhutnění atmosféry v jejím závěru. Za naprostý vrchol alba, ovšem považuji velice prazvláštní pecku jménem „Meat Hook“, k ní jen dodám, že takovým způsobem použitý saxofon jsem v životě neslyšel.


Na instrumentálních albech nemám rád, když se do nich cpe zpěv a to je bohužel problém i zde. Opačně mi to nevadí, protože instrumentálka může být příjemnou vložkou klasického alba. Pokud je však nazpívaná píseň dobrá, tak to jí samozřejmě skousnu i zde, to je třeba případ odlehčeného rock´n´rollu „I Can’t Relax“, kde hostuje můj oblíbenec Danko Jones. Další dva zpívané kousky s hostujícím Davidem Davidsonem a Alexi Laihem spolehlivě zabíjejí zajímavé momenty vytvořené sólovou kytarou. Tato nevyrovnanost bohužel kazí celkový dojem z nahrávky. Navíc závěr této pekelné jízdy tak trochu ztrácí dech. Pokud bylo cílem oslovit tímto „comebackem“ co nejširší základnu, tak to svůj úkol asi splnilo, ale jako celek to prostě ne úplně funguje, i když je zde vlastně také spousta úžasných nápadů. 


04.08.2014Diskuse (1)Kropis
kropacekmichal@gmail.com

 

Stray04.08.2014 00:07

No vidíš jak ti to psaní jde a prospívá.:-)