Last Hardrock Outsider

SAXON - Carpe Diem

Novinka „Carpe Diem“ od anglických heavymetalových legend sice nebude patřit k nejlepším počinům bohatého portfolia SAXON, ale na druhou stranu se jí daří stvrzovat u nich stabilní a stálou formu. Kapela se Saskou orlicí ve svém znaku již dávno platí za konstantu kvalitního řemesla a nositele jednoho z nejryzejších heavymetalových odkazů v historii. Stejně jako na deskách z předchozí desetiletky - „Sacrifice“, „Battering Ram“ nebo „Thunderbolt“ se zde soustředí na základní atributy své tvorby, bez potřeby svůj projev čímsi dalším nadlehčovat. Úmyslně jsem nezmínil desku „Call To Arms“ z roku 2011, kterou mám hodně v oblibě a řadím ji o trochu výše než její následovníky. Díky jejímu hitovému potenciálu a silnému songwritingu, bych se jí nebál nazvat poslední mimořádnou nahrávkou SAXON. Teď však znovu zpět do současnosti. Pod produkčním dohledem osvědčeného Andyho Sneapa, nyní vznikla zcela typická deska pozdních SAXON, která čerpá z minulosti a zároveň nepřináší vůbec nic nového a neočekávaného. Kdo kapelu poslouchá dlouhé roky a je jejím věrným fanouškem, bude pravděpodobně znovu spokojen. Těm, kteří se chtějí s tvorbou SAXON teprve seznamovat, bych však vřele doporučil spíše nějaké to starší album (pokud bych měl vybrat jedinou fošnu, asi bych na začátek zvolil „Unleash The Beast“ z roku 1997, ta mě přijde neprůstřelná ve srovnání s kteroukoliv z hlavních etap historie SAXON).


 

Anglickému kvintetu dnes, po pětačtyřiceti letech existence, skutečně neschází nadhled a samozřejmá odlehčenost, vždyť kdo jiný ze zkušených by něčím podobným měl zacházet, než ti nejaktivnější z generace heavy metalu zažehlé na konci sedmdesátých let? Skladby jsou zde spíše vyrovnané, než aby deska nabízela několik výrazných vrcholů, které by doplnila rutinními čísly. Z celku se rozhodně vyjímá epičtěji laděná „The Pilgrimage“ vyvolávající vzpomínky, jak na někdejší slavný hymnus „Crusader“ z roku 1984, tak na osudové hřmění písně „Hells Bells“ od australských AC/DC. SAXON jako by se zde řídili pravidlem, co je povědomé, má šanci být úspěšné. Aktuální pouť nabízí potřebnou rozmáchlost a mystický nádech, jenž i díky chrámové atmosféře v úvodu prospívá dramatičtější náladě tohoto nepříliš rychlého songu, rozjíždějícího se z akustické fáze k majestátním plochám. Ať už jdeme pod královským praporcem vstříc vyprahlé Svaté zemi nebo naopak ostrovní pahorkatinou na sever, až třeba k Hadriánovu valu, společníka nám dělá zručný heavy metal staré školy, což rozhodně není špatné. Hlas Biffa Byforda znovu neuvěřitelně táhne a nevypovídá nic o stárnutí tohoto výtečného metalového frontmana staré generace. Už od řízného otvíráku „Carpe Diem (Seize The Day)“, jenž trochu fušuje do řemesla německým ACCEPT, platí jeho hlas za jedno z hlavních poznávacích znamení zvuku SAXON. Ostatně, kdy tomu bylo jinak?

 

Další význačnou hymnou nadcházejícího období se může stát „Remember The Fallen“, která má v sobě asi největší potenciál chytlavosti. Jde o vzpomínku na oběti/hrdiny válečných událostí britské historie. „Super Nova“ představuje nabušený parní válec a zároveň asi nejtvrdší kus na desce. Další svižné songy jako „Age Of Steam“ nebo závěrečná „Living On the Limit“ rovněž staví na typických zbraních pamětníků NWOBHM hnutí, nicméně platí jen za ničím nevybočující standardy. 


Už mnoho let neměnná sestava SAXON působí jako skvěle sehraný organismus, kde bytelná rytmika Nigel Glockler/ Nibbs Carter mimořádně zdařile doplňuje kytarový dvojzápřah Paul Quinn/ Doug Scarratt. Výsledkem čehož je zcela typická desítka skladeb, ve všech směrech hodná minulosti SAXON. Možná trochu zamrzlí určitá jednolitost materiálu v rámci jeho vyznění, která je slabou vlastností většiny Sneapových produkcí. Už asi dekádu tak všechny řadovky Byfordovců zní vzájemně hodně podobně. Jsem však potěšen, že to tahle zkušená a v časech před pandemií stále koncertně velmi aktivní kapela nebalí a znovu patří k pilířům evropské metalové scény. Dobrá fošna, v rámci celé diskografie sice ne moc výrazná, ale ve srovnání s novou generací heavy metalu je pořád v pohodě.


09.02.2022Diskuse (7)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
11.02.2022 12:42

K tomu nemám nic, co bych řekl, protože o tom nevím.:)

 

Olin
11.02.2022 11:36

Remember The Fallen je pravděpodobně o té čínské sračce a jejích následcích.

 

Stray
09.02.2022 13:02

Já tomu rozumím tak, že kdyby se všechny skladby z posledních čtyř alb SAXON - Sacrifice, Battering the Ram, Thunderbolt a Carpe Diem nahromadily jako karty do paklíku, ten paklík bych pak vzal ze stolu a důkladně zamíchal, následně skladby jako karty rozhodil do nových čtyř hromádek, tak by to dle dojmu z vyznění těch alb možná nikdo nepoznal, nikdo by si nevšiml, že došlo k promíchání.:-)Ty desky nejsou špatné, ale nemají žádnou specifickou barvu a chuť.

 

Kubýk
09.02.2022 12:54

Bavím se o tom z pozice zvuku, ty desky znějí jedna jako druhá, proto se třeba radši vracím ke starším, méně ošetřeným deskám než k tomu, tyhle kapely (respektive pan Sneap) produkují v současnosti. :-)

 

spajk
09.02.2022 12:26

To je snad dobře, vždyť Accept byla německá odpověď na Judas :-)

 

Kubýk
09.02.2022 10:50

Většinu "moderních" heavy metalových desek sráží především sterilní zvuk Andyho Sneapa. Místo aby volil postup sedící té které kapele, tak to většinou zní jako přes kopírák a nebýt výrazných poznávacích znamení kapely (zpěv, či kytarové postupy) tak není problém to zaměnit. Stačí si po sobě pustit třeba otvíráky posledních desek Judas Priest a Accept. Ty skladby by se klidně mohly prohodit a nebýt zpěvu ani by se nepoznal rozdíl. :-))
Sneapovi úspěch přeju, ale chtělo by to trochu rozvinout zvukařské umění dál.

 

Majk
09.02.2022 05:43

Přesné souznění se Strayem. Posledním deskám Saxon v podstatě není moc co vytknout, ale bohužel materiál nasává určitou sterilitu. Je to trochu nevděčné, protože hromada desek předchozích je prostě moc dobrá, a tak jsme zmlsaní. Dobře Saxon. Jee, kdyby v jejich věku všichni takhle váleli, to by byla paráda.