BLACK LABEL SOCIETY - Grimmest Hits

70%

Na doporučení některých čtenářů jsem se tedy v uplynulých dnech zaměřil na novou řadovku „Grimmest Hits“ od kapely Zakka Wyldea BLACK LABEL SOCIETY. Se zmíněným souborem jsem se seznámil bezprostředně s vydáním jejich debutové desky „Sonic Brew“ někdy v průběhu roku 1999 a vždy jsem kvitoval s nadšením, jakou mohutný kytarista staví prostřednictvím téhle hudby poctu BLACK SABBATH. Mimochodem debut to byl parádní, o to však horší byl postupný (ne)vývoj vedoucí k určité ztrátě zajímavosti. Zkrátka a dobře, každá další deska už byla slabší a BLACK LABEL SOCIETY jako by na dlouhá léta skrze svou nemalou aktivitu skladatelsky tápali. S poslechem „Grimmest Hits“ musím potvrdit, že určité kouzlo materiál má, ale zřejmě ne zas až takové, abych si desku zařadil mezi ty, které bych chtěl často a pravidelně poslouchat. Jedná se zkrátka o typický materiál vzešlý z rukou kytaristy, již navždy spojeného hlavně se sólovou tvorbou Ozzyho Osbournea.

Úvod se jeví docela nadějně, a i přestože zastřený a grungeově utrápený Wyldeův vokál místy leze na nervy, skladba „Trampled Down Below“ neztrácí dravost a typickou energii, jenž prostupuje valivými riffy a přispívá ke kýženému sabbathoidnímu výsledku. Další položky dokazují, že Zakk Wylde je dnes především rocker, pro tentokrát vzdálen od oné panterovské fazóny, která se v jeho skladbách objevovala kdysi dávno před lety. Dvojka „Seasons Of Falter“ a trojka „The Betrayal“ jsou totiž pořádně klenuté vypalovačky s nápadným tahem na branku a košatými sóly. V pomalé „All That Once Shined“ navíc Zakk hlasově docela připomíná Ozzyho, a houpavý song, postavený na uspávací atmosféře, jakoby představoval poctu nejen praotcům temného heavy metalu, ale také kapelám ze Seattlu jako ALICE IN CHAINS.

Na jižanskou sedmdesátkovou strunu, naladěnou po vzoru legend z nedozírných plání a skrz ně se táhnoucích silnic, vybízejících motorkáře k dalekým výpravám, si kapela zahraje v písni „The Only Words“, zastřeně znějící polo-baladě, zde bytelně protkané hammondy, která, více než cokoliv jiného, mě osobně především nudí. Kvituji však dobře zmáknutou zvukovou stránku díla, všechny dosavadní skladby působí velmi autenticky, poctivě a mnohdy i živelně. „Room Of Nightmares“ je zas o poznání hutnější vál, u kterého se definitivně ujišťuji, že letos BLACK LABEL SOCIETY staví poctu nejen starověkému hard rocku a heavy metalu ze sedmdesátých let, ale podstatná je pro ně i složka valivého grunge. I když jen z určitého úhlu pohledu, neboť zapeklité kytarové sólo uprostřed téhle skladby svědčí o inspiraci spíše u legend britské provenience.

Další skladby „A Love Unreal“ a „Disbelief“ příliš nevyčnívají a potvrzují, že tahle kapela vždy byla o skládání souvislých, zvukově kompaktních celků a nikdy z jejich alb skladby moc nevyčnívaly. Z mého pohledu je tohle spíš mínus, protože právě kapely, které BLACK LABEL SOCIETY považují za své vzory, tomuto pojetí předcházely svým skladatelským talentem a naopak vždy dokázaly přijít s osobitými songy. I Zakk je dle mého spíše hráč než skladatel. Jeho poslední album je zkrátka dobře odvedený standard, u kterého se pobaví dlouholetý sledovač jeho hudby, ale že by se jednalo o převratný materiál, který by vystoupal vysoko nad tvorbu minulosti, to spíš asi ne. Uvnitř akusticky poklidné „That Day That Heaven Had Gone Away“ už se zase spokojeně travkaří, takže zívám a vracím se někam mezi „docela dobré“ a „musím to přežít“. Docela dobré momenty („Bury Your Sorrow“) se střídají s unylejšími až do konce alba a nezbývá než se stále utvrzovat v tom, že složit generační vypalovačku vlastně tenhle chlápek dokázal naposledy ve službách Madmana, někdy na počátku devadesátých let, když s Ozzym Osbournem a Bobem Daisleym spolupracoval na desce „No More Tears“, pak už nikdy. V rámci dlouhé diskografie BLACK LABEL SOCIETY však nadprůměrný materiál, a to i díky povedené závěrečné baladě „Nothing Left To Say“, která se z celku vyjímá. Určitě zasloužených 70%.

12.02.2018	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz