Last Hardrock Outsider

QUEENS OF THE STONE AGE - Villains

Pamatujete na původní stoner rockové QUEENS OF THE STONE AGE? Jsem si jistej, že tohle stylové označení už pro ně dávno neplatí. Kapela se stále nevzdává tužeb po vývoji a čím dál více se odklání od oblasti alternativního rocku a (proč to neříct?) undergroundu, jakkoliv o nich stále nelze mluvit jako o plytkém mainstreamu. Tedy teď vůbec nemyslím na popularitu, protože QOTSA jsou populární vlastně docela dost, ale spíš narážím na jejich snahy být stále osobití, autentičtí, zvláštní a neztrácet kontakt s umělečtějšími ambicemi. Novinka tuhle verzi naplňuje bezezbytku, byť z mého pohledu se jedná určitě o slabší věc než tomu bylo v případě minulé fošny „...Like Clockwork“. Především zde jádro skladeb netvoří už zhutnělý kytarový zvuk, ale mnohem větší prostor dostávají jemnější a záludnější kytarové party, decentně vkládané umělé zvuky a bohaté aranže, hrající do karet různorodosti a bláznivé nezaškatulkovatelnosti nového materiálu. To je vývoj, kterým se kapela začala ubírat po nástupu Deana Fertity do svých řad v roce 2007. Ujetý materiál bych měl někdy dokonce problém označit jako rockový (i když, zde asi přeháním, ale nechme to tak, ať si tu recenzi zapamatujete):-), natolik jsou skladby zvláštní, swingově neklidné a nevypočitatelné. Je pravda, že se Hommeovci museli vzdát oné garážově rock´n´rollové patiny a nyní budí dojem jakýchsi poválečných amerických sígrů z dob, kdy kytara ještě neznamenala úplně celý svět. Ostatně ona jej dnes znovu neznamená. Zmíněný odklon od původní pouštní formy KYUSS vrcholí zde, na novince „Villains“, která se dá nazvat tím nejtanečnějším albem v historii QOTSA.

 

Už jste si všimli, jak kapela střídá úspěšné nahrávky s tak trochu nepochopenými a zvláštními? Děje se tak už od časů „Songs For The Deaf“, jejíž následovníci také zůstaly trochu za očekáváním, aby v roce 2013 Josh Homme po jedenácti letech stanul na vrcholu s albem „…Like Clockwork“. Jakkoliv novinku považuji za logicky navazující krok, „Villains“ z mého pohledu platí spíše za onen typ divno-alba. Jen devět skladeb v sobě koncentruje ingredience vycházející z prastarých padesátkových látek a pomocí studiových kejklí Deana Fertity je tomu všemu opatřena moderní fazóna. Současní QOTSA totiž tančí na parketách nechvalně proslulých darebáckých lokálů, jsou gangem, před kterým si nemůže být nikdo jistý a já při poslechu nového alba myslím spíše na „Era Vulgaris“ (pokud si odmyslím tehdejší kytarový val) něž na cokoliv jiného z jejich diskografie. QOTSA už dnes nejsou tou kapelou jako v časech působení Olivieriho, Grohla nebo Lanegana, zvuk téhle kapely se stal jakousi zvláštní retro odrůdou a působí dnes jako echo přicházející z matných snů a časových dálek nebo snad od dveří nějakého již v šedesátých letech zavřeného tanečního sálu a vy se prostřednictvím něho dokážete přenést do světa, který již dávno neexistuje. 

Zajímavě si to na nás ti QOTSA vymysleli. Opustili svou propracovanou pouštní škatuli, zavrhli pravidla svého kdysi tolik typického alternativního rocku, aby dali vzniknout nové, poněkud originální formě. Vždy se mi líbila jejich minulost, album „Songs For the Deaf“ jsem vždy považoval za jednu z nejlepších desek, jaká vyšla v minulé dekádě, oslovil mne však i nenásilný přechod k písničkovější formě a snové atmosféře minulého alba „…Like Clockwork“. Slabinou novinky je, že ve srovnání s „…Like Clockwork“ prostě vlastní méně chytlavých skladeb, a hlavně, těžiště aktuální nahrávky nevězí v pomalu se rozjíždějících poloakustických skladbách, které by plynule gradovaly v bezproblémových refrénech. „Villains“ je deskou poněkud nervnější, nepokojnější a do zvuku kapely se dnes mnohem více promítá, jak už jsem výše zmínil, právě klávesová složka Deana Fertity, kterému ve studiu pomáhalo producentské duo Mark Ronson/ Mark Rankin. Sestava se oproti minulé desce nemění a je poznat, že Josh Homme je se svými parťáky spokojen, on sám jako frontman rovněž roste a i pěvecky se dokáže pomazlit s mnohem záludnějšími party. Jeho hlas a typický skladatelský rukopis už postupně vypilovává k naprostému originálu a svět tohoto zrzavého dlouhána se tudíž zdá být stále ujetější. Kytaru znovu vedle Hommea třímá Troy Van Leeuwen, baskytaru Michael Shuman, za bicími sedí Jon Theodore a o staviteli zvuku Deanu Fertitovi, který s Hommem podpořil na poslední povedené desce samotného Iggyho Popa, už zde řeč byla. 

Hned první dvě skladby „Feet Don´t Fail Me“ a „The Way You Used To Do“ dostanou desku do patřičných obrátek a platí za ony výše zmíněné rozskákané blázniviny, díky kterým právě „Villains“ nazývám tím nejtanečnějším albem od QUEENS OF THE STONE AGE. Druhá stránka téhle kapely je ta, kterou zde ovlivňuje onen psychedelický prvek, tedy skladby pomalu se rozjíždějící avšak zvukově vrstevnaté, opatřené hromadou aranží a doplňujících zvuků, sem patří vynikající „Un-Reborn Again“, ale také o třídu horší „Domesticated Animals“. Rock´n´rollovou stránku věci zde reprezentuje zejména kvapík „Head Like A Haunted House“, kterému ráz udává zejména rozkřáplý zvuk garážové kytary a ono punkově laděné vyšší tempo. Podobná věc je zde výjimkou, což je vlastně při znalosti diskografie překvapující. Mám zde však nejvíc v oblibě zejména pomalejší skladby, ostatně tak jako tomu bylo u minulého alba „…Like Clockwork“. Teď nemyslím na zakouřenou „Hideaway“, ale spíš na krásně zkaženou baladu „Fortress“, která tvoří vrchol alba spolu se závěrečným, zpočátku ponurým, posléze optimistickým tripem „Villains Circumstance“ (nádherný refrén). Tohle je totiž poloha, která Královnám nejvíce sedne a vlastně mne velmi připomíná předchozí materiál, zatímco singlově upřednostňovanou „The Evil Has Landed“ považuji snad za nejslabší kousek alba. „Villains“ určitě nepatří mezi nejsilnější desky této kapely, jen stěží může konkurovat „Rated R“, „Songs For The Deaf“ nebo „…Like Clockwork“, ale při jisté konstalaci nálad může udržet krok s „Lullabies To Paralyze“ nebo „Era Vulgaris“. Jsem hlavně rád, že tahle parta patří k těm, které nepřicházejí dvakrát s totožnou deskou a pozvolný vývoj vlastní tvorby je pro ně maximální prioritou. Nová deska je tudíž opět rafinovaná a je mi ctí o ní povyprávět nejlepšímu, nejkultivovanějšímu a nejsemknutějšímu čtenářskému publiku, jaké se na tuzemských rockových webech nachází.


06.09.2017Diskuse (29)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Lidunka17.09.2017 14:49

Ahoj,
mně se těžce popisují pocity z hudby na klávesnici. Chápu, že pak je těžký, aby to pochopil někdo jiný. Já o hudbě raději s někým pokecám a nejraději jí poslouchám :).
Holt to musí sednout a lahodit a když to tak není, nebudu se nutit jen proto, že je to můj favorit. Každopádně naživo jsou QOTSA perfektní, o tom není pochyb. Když jsem je naživo slyšela hrát 15 let starý skladby, který hráli se stejným entuziasmem jak kdyby to byla novinka z posledního alba, byla jsem nadšená.
No nic, za mě vše.
Krásnou neděli, já si jdu užívat Interpol, který mi tu duní z gramce.

 

prasezlesa
17.09.2017 10:45

"přijde mi, že se nechali tak moc inspirovat někým jiným, že ztrácí sami sebe, nevím jak to popsat.."
Netuším, jak tohle pochopit. Vždyť jsou to QOTSA jako vyšití. Je to v podstatě taková kombinace Era Vulgaris a Like Clockwork + samozřejmě okořeněná novými ingrediencemi.
Já jsem třeba nikdy nepřišel na chuť Them Crooked Vultures, protože tam toho půlka zněla jako Led Zeppelin, písniček podobných QOTSA tam na můj vkus bylo málo a ještě mi to přišlo jako výškrabky, které by se na album QOTSA nejspíš nedostaly. Ale tohle album jsou QOTSA ve skvělé formě. A naživo zní skladby možná ještě líp.

https://www.youtube.com/watch?v=ZgPhQ8V146s

 

Lidunka17.09.2017 10:19

Ahoj,
docela závidím všem, kteří se do alba zaposlouchali. Já to holt nechám chvíli u ledu a uvidíme časem.
S tím fakáčem má George recht, člověk by neměl předpokládat,očekávat, škatulkovat a už vůbec ne u takovýho magora, jako je Homme.
Mně na tom nějak vadí ten plochý zvuk a nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že se nechali tak moc inspirovat někým jiným, že ztrácí sami sebe, nevím jak to popsat..
Každopádně, jsem minule zapomněla napsat, že článek o Villains mě moc zaujal. Je to pěkně napsaný.
Za mě k albu asi vše a když to shrnu, tak si snad QOTSA z pouště na pláž odskočili jen pro tentokrát.
Za sebe doufám v další Desert sessions, ale to je asi sci-fi.

 

George13.09.2017 13:46

prasezlesa: Naprostej souhlas. Mám to úplně stejně. A tohle album mě zatím baví čím dál tím víc.
U QOTSA mám rád to, že pokaždý něco čekám, abych následně dostal velkej fakáč od Joshe, nasral jsem se a po pár dalších posleších konečně pochopil to, že mě ten zrzoun zase dostal. Klasika... A to jsem si po prvním protočení Villains říkal, že už je to tentokrát fakt moc :)

 

prasezlesa
12.09.2017 12:45

Já mám taková alba, co plno lidí docení až na několikátý poslech, rád. Ne že bych si nějak liboval v tom, že poslouchám něco, co ne každý pochopí. Nesouhlasím ale ani s tvrzením, že se to pak lidem líbí čistě proto, že si na to zvykli.

Takováto alba vnímám jako opak alb, která jsou sice na první pohled krásně chytlavá, ale je to dáno mimo jiné i tím, že jsou příliš jednoduchá, a tudíž jsou sice na první poslech super, ale po opakovaných posleších začnou srát. Já to tak aspoň mám.

 

Valič
12.09.2017 11:49

Norr, Prasezlesa: Někdy to určitě ještě zkusím, ale momentálně už na to vážně náladu nemám.

 

Norr
12.09.2017 11:23

Jo a první poslechy stály za hovno a byl jsem zklamanej. Asi to fakt chtělo čas a jinou náladu, abych se k nim dostal.

 

Norr
12.09.2017 11:21

Album baví a roste. Za mě po delší době album QOTSE co se mi usadilo v hlavě.

 

prasezlesa
12.09.2017 11:06

Tož se nezabývej, to je jednoduché. Nelíbí-neposlouchám a házím pryč nebo ukládám do paměti, že mám zkusit někdy později. Zrovna tohle mi ale, na rozdíl třeba od Era Vulgaris, přijde jako album, které víc poslechů nevyžaduje. Takže nemá smysl se tím trápit, pokud to někomu nesedí. Mně album sedlo a jsem za ně rád, další Like Clockwork bych nechtěl (nic proti němu, ale byla by nuda, kdyby jen zopakovali, co předvedli pár let zpátky).

 

Valič
11.09.2017 21:17

Prasezlesa: To zase nemusíš brát úplně doslova. Třeba zrovna tobě docela věřím, že se ti ta deska líbí. Já jsem jí dal původně 80% s tím, že jsem z ní měl dost rozpačitý pocit a čekal jsem, že další poslechy ten původní dojem zlepší, což se zatím nestalo. Momentálně bych to viděl spíš na slabších 70% a přiznám se, že už nemám moc chuť se tou deskou dál zabývat.