Last Hardrock Outsider

LUCIFER - Lucifer II

Uctívačů a nejrůznějších reminiscencí na tvorbu BLACK SABBATH vzniklo za poslední tři dekády nepočítaně. Zvuk mnoha těchto kapel se od sebe vcelku liší, stejně jako je u celé řady z nich vlastně podobný. Záleží na tom, jaké vlastnosti daná kapela na legendách upřednostňuje. Někoho fascinuje hardrockový esprit sedmdesátých let, jiného mohutné riffy a třetí dává přednost třeba pomalému tempu a podlazenému zvuku. Někde si dávají záležet na výběru zpěváka, pro jiné není tahle složka zas až tak nutná. Zkrátka skutečnost, že těch kapel, inspirovaných legendou z největších, vzniklo řádově několik desítek až stovek, může těšit pouze samotné BLACK SABBATH. Německo-švédský projekt LUCIFER staví zejména na hutném retro soundu sedmdesátých let a vypjatém hlase Johanny Sadonis, devětatřicetileté rodačky z Berlína, která ve svém městě platí za známou rockovou Dj a promotérku.

 

Už od první vypuštěné skladby je jasné, že LUCIFER patří k spolkům, pro které je především stylizace a forma tím zásadním. O nějaké originalitě nebo skladatelské nápaditosti zde nemůže být příliš řeč. Kapela se situuje do role hard rockové skvadry sedmdesátých let a dodržuje všechny potřebná klišé, svému postoji však nepřidává žádný další osvěžující nápad. Nejde určitě o experimentální band, což je samozřejmě dobře, ale pokud bylo cílem dát dohromady sérii heroicky naladěných hardrockových skladeb, poznamenaných především mocným hlasem Johanny Sadonis, pak tyto působí vlastně docela průměrně. Kdyby zde nezpívala žena, byli by LUCIFER velmi snadno zaměnitelní s další berlínskou trojicí KADAVAR.


 

Zpěvačka na druhou desku svého projektu přizvala ještě další dva muzikanty, které od sebe dělí takřka patnáctiletý věkový rozdíl. Švédský multi-instrumentalista Nicke Andersson, jež je dodnes znám coby frontman, kytarista a hlavní skladatel z působení především u rock´n ´rollových THE HELLACOPTERS, ale také coby zakladatel a bubeník deatmetalových ENTOMBED, zde zastává spíše roli bicmana, i když na desku nahrál i větší množství kytarových partů. Na trojici pak kapelu doplňuje teprve třicetiletý švédský kytarista Robin Tidebrink.

 

Nahrávka má všechny atributy, které potěší příznivce hardrockových sedmdesátek. Kapela poctivě dodržuje veškeré složky stylizace. Jenže je to ve své podstatě všechno již dávno slyšené a nepřekvapivé. Z mého pohledu ani takové stěžejní vály jako „California Sun“ nebo „Dreamer“ nemají tu sílu, díky které by bylo třeba projektu věnovat nějakou dlouhodobou pozornost. Nahrávka zakončená mocně valivou „Faux Pharaoh“ dokonce ve svém středu vlastní i předělávku klasiky „Dancing With Mr. D“ od THE ROLLING STONES, nicméně ani tyto okamžiky jí nevytrhnou ze sféry naleštěné obyčejnosti. Jde zkrátka o produkt, který byl sestavený především díky poptávce od stále silné fanouškovské základny sedmdesátkového hardrockového retra. Já se spokojím s tvrzením, že to trojici docela sluší!


05.08.2018Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
05.08.2018 15:11

80% Samozřejmě, že se nejedná o nic výjimečného nebo bůhvíjak originálního, ale poslouchá se to celkem dobře.