Last Hardrock Outsider

BLACK SABBATH - Mob Rules

Husarský kousek, který se povedl BLACK SABBATH na počátku osmdesátých let, je prostě hodný zapsání do historické kroniky rockové hudby. Ačkoliv to může být zapřísáhlým fanouškům Ozzyho éry jakkoliv proti srsti, patří obě alba z období, kdy v řadách kvarteta stanul poprvé za mikrofonem malý Elf, k těm nejoslavovanějším. Legendární kapela, kterou krátce před tím opustil její původní a stále méně zvladatelný frontman Ozzy Osbourne, se po deseti letech existence a osmi studiových albech rozhlížela kudy a kam dál. Na uvolněné místo byl po pečlivých výběrových řízeních nakonec dosazen malý muž s velkým hlasem - rodilý Američan Ronnie James Dio, který si v uplynulých pěti letech získal obrovský respekt hard rockové veřejnosti, a to zejména díky působení v RAINBOW neboli úspěšné kapele ex-kytaristy DEEP PURPLE Ritchieho Blackmorea. Tony Iommi přes všechny předběžné tragické scénáře trval na svém a sázka na zcela odlišný typ zpěváka mu vyšla dokonale. Sytý a mohutný Diův hlas nakopl „nové Sabaty“ do zcela odlišných stylových oblastí, nehledě na to, že přesně pasoval do fantaskně komiksového vidění tehdy hustě bující heavy metalové scény. Hned Diův debut u BLACK SABBATH, album „Heaven And Hell“se stal trhákem a dodnes je veleben jako jedno ze základních metalových děl historie. Nástupce „Mob Rules“, na kterém vystřídal Billa Warda za bicí soupravou hromotluk Vinnie Appice, však za svým předchůdcem v ničem nezaostával, naopak Tony Iommi na něm dotáhl svou mysteriózní vizi velkolepého světa k absolutní dokonalosti a následná turné žala obrovské úspěchy po obou stranách Atlantiku. 



Nebýt Diovy rostoucí ctižádosti (ostatně Tony Iommi se o něm později vyjadřoval jako o „tom malém Hitlerovi“) a touhy po větším vlivu, zřejmě bychom se dočkali ještě dalších, stejně kvalitních následovníků. Jenže vše dopadlo jinak a po již zmíněných turné letěl Ronnie James Dio v roce 1982 na dlažbu. Jeho vzápětí sestavený band DIO se stal paradoxně jednou z vůbec nejúspěšnějších metalových kapel osmdesátých let a hlavně první tři alba „Holy Diver“ (1983), „The Last In Line“ (1984) a „Sacred Heart“ (1985) jsou dodnes oslavována jako fantasy literaturou a „Sword And Sorcery“ ovlivněná hard´n´heavy klasika. 


Zpět k „Mob Rules“. I po dlouhých čtyřiatřiceti letech od vzniku této nahrávky musím říct, že její poslech je majestátním zážitkem v každém svém detailu. Počínaje fantastickým a velmi zneklidňujícím obalem, kde na nás hledí jakési zahalené bytosti, stojící poblíž hradeb středověké tvrze v nevábném trhovnickém prostředí plném odpadu, zvířecí krve a splašků, a konče jeho skladbovou náplní, která nás bere na temnou pouť, jak po bájnými mýty opředených příbězích („Falling Off The Edge Of The World“), tak po okultních tématech („Voodoo“), nebo i historicky doložených událostech („The Sign Of The Southern Cross“). Můžeme tedy přejít k letmému zopakování stěžejních bodů. Hned úvodní svižná vypalovačka „Turn Up The Night“ si nic nezadá s „Neon Knights“, otevírající jízdou z předchozí desky, což byl špičkový a rychlý heavy metal, tolik inspirativní pro tehdejší mladé (zejména britské) soubory. V jedné z nejlepších písní alba „Voodoo“ se dočkáme jak svěžího Diova projevu, tak zajímavě vystavěné melodie, ale zejména košatých kytarových sól a vyhrávek. Aristokraticky čirý kytarový zvuk se ostatně stal v osmdesátých letech pro Iommiho hru velmi typickým. Ponurý pochod „The Sign Of The Southern Cross“ je zřejmě nejlepší ukázkou tehdejší tvorby BLACK SABBATH. Pomalu se rozjíždějící epická suita, do které nás Dio uvede svým výše položeným hlasem, začíná jako requiem za padlé v průběhu Americké občanské války a postupně se přesune do pochodového tempa. Skladba znamenitě graduje ve svém dramatickém refrénu. Strašidelný předěl „E5150“, se kterým BLACK SABBATH později zahajovali všechny své koncerty, mi vždy připomínal jakýsi soundtrack k nočnímu přistání nějakého mimozemského korábu. Když jsem se na internetu prohrabával informacemi, zjistil jsem, že kódem 5150 se v Kalifornii označují osoby nedobrovolně zadržované na psychiatrii. A musím říct, že to výborně sedí, protože „E5150“ je opravdu děsivým minipříběhem, při kterém by mohli slabší jedinci lehce zešílet. Jinak pro mne jasně jedno z nejlepších inter, jaké jsem kdy slyšel. Titulní song „The Mob Rules“ je mohutnou metalovou hymnou, která je nevyčerpatelným zdrojem energie pro celou následující metalovou generaci. Naopak „Country Girl“ je spíše odlehčenější záležitostí se silně melodickými motivy, překrásnou akustickou střední fází a výrazným Iommiho riffem, který drží kostru. Když tak poslouchám teskný žalm „Over And Over“ nebo epickou „Falling Off The Edge Of The World“, kterou v úvodu rozezní komorní smyčce, aby Ronnie James Dio svým hlasem následně rozplakal i toho nejotrlejšího tvrďáka, je mi jasné, kdo kdy stvořil ty nejlepší doom metalové plačky. Co ovšem následuje, když se právě druhá zmiňovaná skladba zlomí ve strhující riffovou bouři, nemá zkrátka a dobře konkurenci. Dvojice Iommi/Butler pálí ze svých sekyr hutné salvy, Diův hlas je k nezastavení a tak s ním malý derviš šlehá vzduchem jako šílený rarach poskakující na hradebním ochozu jakéhosi gotického sídla, aby se tímto způsobem doslova vysmál zapadajícímu slunci. Genialita alba je prostě až děsivá - v první polovině osmdesátých let vyšlo jen pár srovnatelně dobrých metalových nahrávek. U mne stejně hodnotné dílo jako album předchozí.


06.07.2015Diskuse (27)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

zdenos23.12.2016 20:10

tak to je skvělá šifra :) líbí se mi

 

E515023.12.2016 18:03

Někde jsem četl, že E5150 když rozdělíš na čísla 5-1-50 a ta změníš na římské číslice, tak ti vznikne E-V-I-L. Což mi přijde rozumnější než číslo nedobrovolně zadržené osoby.

 

Zetro
18.07.2015 10:38

90%

 

Valič
12.07.2015 20:01

Celou dobu jsem si říkal, proč vlastně ztrácím čas čtením této dementní diskuse, ale ta brilantní pointa s Kabátem mě doslova srazila do kolen. :-) Myslím, že kategorie "Komik roku" má už letos svého jasného vítěze. Bravo, Mistře. BRAVO!!!

 

prasezlesa10.07.2015 12:31

A co teď? Banda metaláků mi přijede natrhnout prdel? :-)

 

Patrik
10.07.2015 11:30

Možnost mlčet promarněna.

 

prasezlesa10.07.2015 11:18

" že nejlepší kapela je taková, která prodá nejvíce desek?"Reaguju na "největší", ne na "nejlepší". To se LOGICKY nedá objektivně určit a nemá smysl se o tom takhle bavit. Já tady akorát zdůvodňuju, v čem jsou Led Zeppelin zajímavější a proč vedle nich považuju Black Sabbath za ztrátu času. Pro mě Black Sabbath asi nikdy nebudou něco víc než třeba Kabáti.

 

Daveyy10.07.2015 09:07

Tedy takhle ignorantský názor bych tady nečekal. Ještě že prasezlesa potvrdil že vlastně není metalista :-) Nechtěl bych být ve stejném táboru.

 

Kropis
10.07.2015 08:11

Ještě mi to nedá a musím zareagovat na jednu větičku prasezlesa: "Já mám obecně rád kapely s pestrým zvukem plným kontrastu a perfektně sehranými jednotlivými nástroji." Co si pod tímhle mám představit? BS nemají perfektně sehrané nástroje? Kontrast Geezerovy baskytary a Iommiho zvuku kytary ti nestačí? Ozzyho hlas atd. A druhá tvoje věta ohledně srovnání ve smyslu prodejnosti... To se opravdu budeme bavit na Crazy Diamond o tom nejstupidnějším argumentu, že nejlepší kapela je taková, která prodá nejvíce desek? Tohle mi pilo krev už u diskuzí Metallica/Megadeth a z mé strany to okamžitě sráží jakoukoliv debatu na zbytečnou ztrátu času.

 

Martin09.07.2015 14:37

Dobře napsané! Rád si sem chodím číst. Někdy se shodneme, někdy ne. Což považuji za normální.