Last Hardrock Outsider

MONSTER MAGNET - Mindfucker

Veteráni stoner-rocku přicházejí v pravý čas se svou zbrusu novou emisí skladeb a rázně shazují ze stolu zvěsti o své vyčerpanosti a brzkém umíráčku, jakkoliv se deska „Mindfucker“, dle očekávání, asi nestane tou nejdůležitější v jejich třicetileté kariéře. Kapela pohybující se stále okolo svého charismatického lídra Davea Wyndorfa působí řádně nažhaveně a předkládá kvalitní sadu přesně toho svého typického, na co byl fanoušek po roky zvyklý. MONSTER MAGNET se zkrátka drží svého řemesla a ctí tradice vlastní tvorby, což možná u leckoho vzbudí podezření, že si kapela hraje stále dokola jednu rock´n´rollovou skladbu, akorát u ní dle nálady vyměňuje texty. Něco pravdy na tom bude, protože ty zčazené, fantaskní či heroické mustry, které ve svém skladatelském rozohnění MONSTER MAGNET naplňují, jsou velice podobné. Jenže v jejich případě to všechno zní natolik bourácky a samozřejmě přirozeně, že jim to musí i hnidopyšský posluchač přímo nezatížený jejich stylem odpustit. Jejich fanoušek je ovšem nadšen a podobné úvahy mu vůbec nepřicházejí na mysl. Své vyvolené mají totiž Monstra už dávno v hrsti a taky že jim jejich věrní headbangers baští všechno za čerstva a s nadšením.


 

Konsolidovaná sestava, která v poslední dekádě prodělala větší množství personálních změn, než bylo u nich ve slavných devadesátých letech obvyklé, však znovu působí velmi dobře, ostatně, můžete mě někdo sdělit, kdy vlastně MONSTER MAGNET prožívali krizi? Před deseti nebo snad patnácti lety? Hm, možná. Ale pokud by každá krize libovolné rockové kapely měla vypadat zrovna takto, pak klobouk dolů před všemi snaživci. Ne, Dave Wyndorf je i po šedesátce samozřejmě tak trochu za zenitem, ale onen úpadek vůbec nepůsobí divně a nápadně. Jestliže muzikant celou svou kariéru ctí jeden svůj typický zvuk, skladatelský rukopis i textová témata svých skladeb a vyjde z toho i po třiceti letech na scéně takto, musí mít můj obdiv. Vlastně i pozdní alba této kapely jako „Mastermind“ (2010) nebo „Last Patrol“ (2013) byla skvělá.

 

Novinka „Mindfucker“ působí sice už od úvodní vypalovačky „Rocket Freak“ trochu více učesaně a rockově, než aby si pohrával s onou psychedelickou halucinogenní atmosférou (mantry zcela chybí), ale pakliže songy baví, je všechno v nejlepším pořádku. Můj názor je ten, že album se rozjíždí pozvolna a jeho nejsilnější chvilky se začínají dostavovat až někde v jeho polovině, u rozepjatých a více zadumaných válů jako „Drowning“ nebo „Want Some“. Skladbám nechybí náboj, hutný zvuk a typické kissácké sólování co chvíli doplňující uhrančivě chlapácký hlas hlavního aktéra. Je dobře, že kapela má stále pořádné sebevědomí, což dokumentují spolehlivě gradující skladby jako „I´m God“, silácká „Soul“ nebo třeba neméně zdařilá titulní „Mindfucker“, které v sobě zhudebňují typické látky těchto veteránů.

 

Téma nikdy nekončících pařeb je připomenuto vypalovačkou „All Day Midnight“ coby připomínka neúnavnosti těchto pouličních psů a jejich života na hraně. Nejchytlavější jsou však zjevně dvě přímočařejší a vlastně docela rychlé věci „Ejection“ a „Brainwashed“, do kterých pronikne typický proto-punkový esprit, jenž vždy býval nedílnou součástí některých skladeb MONSTER MAGNET, nicméně, když vše v závěru rozmlátí silové kladivo „When The Hammer Comes Down“ na padrť, má člověk pocit, že to tahle parta znovu dokázala a nahrála nadprůměrný materiál, který musí udělat radost každému, kdo tvorbu rodáků z New Jersey dlouhodobě sleduje. Zkrátka a dobře, na alba jako „Dopes To Infinity“ (1995), „Powertrip“ (1998) nebo „God Says No“ (2001) tahle deska nemá, ale pořád je to skvělá záležitost. Závěrem jen doplním, že Wyndorfa v současnosti doplňují na kvintet muzikanti: Phil Caivano, Garrett Sweeney, Bob Pantella a Chris Kosnik. Nezbývá tedy než si přát, ať může tento „metalový Iggy“ tančit na ohni svůj rocknrollový tanec ještě mnoho dalších let. Moc mu fandím!


29.03.2018Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Kropis
04.11.2018 16:20

Na téhle desce solidně ujíždím... když si člověk pustí poslední desku sabbathu, tak je až k smíchu, jaký je mezi němi propastný rozdíl.

 

Valič
30.03.2018 18:07

90% Tentokrát na albu sice není až tak moc cítit vliv psychedelie a space rocku, ale uznávám, že kapela se v tomhle směru dostatečně vyřádila na deskách Milking The Stars: A Re-Imagining Of Last Patrol a Cobras And Fire (The Mastermind Redux). K nejlepším položkám diskografie novinka pravděpodobně patřit nebude, ale já jsem s ní i tak naprosto spokojený.

 

Subeer
30.03.2018 04:41

906090, ano děcka, funguje to, hůůůstě masitá deska, vyrovnaná, s Messiho tahem na branku, ukončená velkým finále. Po předchozích space-rock šmrcnutých fošnách je tohle naprostá zuřivá klasika stone-rocku, s typickým Magneťáckým rukopisem a adrenalin high klišé. Radost tuhle kolekci poslouchat, takový hudební Red Bull supící mračna energie. Je opravdu těžký se od toho odtrhnout. Taky jim fandím a to dost.. jen více takových tahounů.