Last Hardrock Outsider

BLACK SABBATH - Cross Purposes

Když se Ronnie James Dio na sklonku roku 1992 znovu rozhodl pro odchod ke své vlastní značce DIO, snad z důvodu trvalého dojmu týkajícího se údajně jeho stále malého docenění, nezbývalo Tonymu Iommimu nic jiného než nalézt alibi k opětovnému angažování Tonyho Martina. Což o to, oni se muzikanti vždycky nějak domluví a Tony Martin byl vždy bezproblémovým člověkem a skvělým zpěvákem, jakého by si pravděpodobně přála většina hardrockových kapel této doby, šlo spíš o skutečnost, jak zdůvodnit vyhazov, který předcházel právě příchodu Dia na sklonku roku 1991, fanouškům. Nicméně vše zdárně proběhlo a bylo vmanévrováno, takže personálně zrekonstruovaná jednotka stanula na konci léta roku 1993 uvnitř osvědčených waleských studií s jasným cílem: připravit materiál, který bude nejenže reflektovat tehdejší dění na světové rockové scéně zasažené grunge a všemi „cool“ změnami, ale že půjde i o album velmi klasického hardrockového charakteru. U baskytary sice zůstal Geezer Butler, ovšem za bicími vystřídal Vinnieho Appice, který se logicky pakoval spolu s uraženým Diem, Bobby Rondinelli. Deska nazvaná „Cross Purposes“ se stala hned po vydání vcelku oblíbenou, byť stále nepatří k těm vyzdvihovanějším v rámci dlouhé diskografie BLACK SABBATH. Fanoušci hardrockové hudby na ní hlavně docenili, že si BLACK SABBATH v době nepříliš nakloněné klasickému hard rocku a melodické metalové hudbě obecně, dokázali zachovat vlastní tvář a ještě dodat materiál, jenž nepůsobil zastarale.



Nápadné na „Cross Purposes“ bylo od prvního momentu slyšitelné ubrání na majestátním zvuku, který patřil do časů přelomu osmdesátých a devadesátých let, k albům jako „Headless Cross“ nebo „Tyr“, a rovněž větší příklon k zemité přirozenosti, temnému soundu a civilnější podstatě hard rocku. Svým způsobem některé skladby hlásaly návrat ke kořenům, k ideálům tvorby zkraje sedmdesátých let. Třeba čtvrtá „Virtual Death“ byla známkou této skutečnosti, o čemž nesvědčil nejen Iommiho hutný psychoticky se táhnoucí kytarový part, ale i Martinův hlasový doprovod, kde se druhý Tony snažil k mé lítosti tlačit do Osbourneových poloh a parametrů. Spelování nevalného rozsahu dbající spíše na prožitek bylo v Martinově případě vyloženým mrháním talentu, nicméně skladba to rozhodně nebyla zlá. Něco podobného cítím rovněž hned z úvodní rychlé jízdy „I Witness“, kde lze rovněž vypozorovat jisté zhrubnutí Tonyho hlasu.


Album jako celek fungovalo ne úplně bez problému, protože řada skladeb se od sebe charakterově dost lišila, na jednu stranu se zde nacházely hrubší věci, jako právě dvě již výše zmíněné skladby, na druhou stranu zde máme dramatickou „Cardinal Sin“ s ústředním kaskádovitým riffem dozdobeným Nichollsovými klávesami, a pak jsou zde čarokrásné perly a věci spíše baladičtějšího rázu, kde Tony Iommi svou sólovou kytarou vymalovává ornamenty právě na klávesových podkladech - šlo konkrétně o ponurou „Cross Of Thorns“, romantickou „Dying For Love“ nebo „The Hand That Rocks The Cradle“ s krimi zápletkou týkající se problematiky únosů malých dětí. Všechny tyto věci obsahují typický prvek tvorby BLACK SABBATH, tedy úvodní několikaminutovou pomalou pasáž se slokami a refrénem a následný zlom k rychlejším tempům se sóly a finální gradací, kde se prolínají a opakují některé části za přispění nostalgického zvuku Iommiho vyhrávek. Celkově tedy zůstává (i po jednadvaceti letech) album Cross Purposes“ kusem klasického poctivého hard rocku a dílem, na kterém lze nalézt celá řada skrytých drahokamů a podceňovaných perliček. Mám tu desku i nadále vcelku v oblibě.


26.07.2015Diskuse (5)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

DarthArt
09.12.2015 19:31

Já byl na Sabbath ve druhý nebo ve třetí řadě, tehdy takhle na všech koncertech. V první jsem byl onehdá tušim v 94 na Strahově na Aerosmith, a byla to neskutečná jízda. Akorát jsem viděl jen kytaristy a Stevena, protože bicí už z první řady vidět nešlo. Jeden z nejlepších koncertů. ----- Jo, a jeden, kde jsem byl hodně vepředu a pak zdrhal do půlky stadionu byli Pink Floyd, protože tam to bylo pod pódiem vyloženě špatně - kvůli efektům samozřejmě. Ale zase, když jsem byl na začátku ještě pod hranou a nad hlavou mi při Shine on you začalo vyjíždět to gigantický rybí oko, to byla neuvěřitelná pecka. ----- Jo a taky byla sranda, když jsem byl na festivalu v Králíkách na Laibach v první řadě a vedle mě tam stály desetiletý děti, který tam měli asi vstup zdarma jako místní. ----- Ještě jedna vzpomínka, vždycky se v tom kotli našel poblíž nějakej debil, kterej buď lil po lidech pivo, nebo na ně skákal zezadu nebo sprostě hulákal. Během koncertu naštěstí opadali, ale ty začátky bejvaly krušný. Stejně jako ochranky, který zabavovaly foťáky a člověk si je musel schovávat tak, že pak vypadal jak Dalibor Janda:)

 

Stray
09.12.2015 17:20

A já právě byl na koncertě k tomuto albu v dubnu nebo květnu 1994. Dokonce v první řadě. :-) Viděl jsem Tonyho ze čtyř metrů přes uličku, dodnes vzpomínám kterak diktoval. Jo a taky ten Lee Dorrian když vtrhnul s CATHEDRAL na pódium a valil songy "The Ethereal Mirror", celkově to byla vydařená akce - hlavně tedy díky BLACK SABBATH samozřejmě, plná Sportovní hala a já měl energie na to se narvat do první řady, kde jsem vydržel několik hodin, z dnešního pohledu neslýchané, nemožné. :-)

 

DarthArt
09.12.2015 15:31

Tady se oproti Dehumanizeru povedlo naprosto všechno! Dokonalý zvuk, dokonalý Tony Martin, kterého sice spousta fans či "fans" nesnese, ale podle mě se k Sabbathům hodí skvěle, výborná kombinace rychlých a pomalých temp a především, NAPROSTO FANTASTICKÁ KOLEKCE PÍSNIČEK - úplným vrcholem jsou úvodní lokomitiva "I Witness", dva pomalejší monumenty "Cross of Thorns", "Dying for Love" a hitovka "The Hand that Rocks the Cradle", kde ve všech Tony Martin opravdu září nevídaným jasem. Pro mě určitě jedno z nej alb Black Sabbath a bonusem je i méně známé CD Cross Purposes Live, kde pár z těchto perel je zaznamenáno i naživo. Hodně mě mrzí, že jsem v té době propásl koncert Sabbath v Praze (bylo to v Praze?), to musela být neskutečná nálož!

 

Myší chlap
29.07.2015 13:40

Opět perfektní Martin a dokonalý konec jeho kariéry s Black Sabbath. Není to sice nejlepší deska s ním, ale předchůdcům ostudu nedělá.

 

rumcajs
27.07.2015 06:39

Co se týče Strayova hodnocení této desky, mám chuť říct "i mistr tesař se utne". Ale dobře mi tak, nejsem schopný docenit Sabbath Bloody Sabbath, tož tu mám sedmdesátku jak vyšitou pro mé velmi oblíbené album :-).Cross Purposes jsem měl nějakou dobu radši než Headless Cross, což se po čase změnilo, ale ne proto, že by se mi CP líbila méně, ale proto, že jsem přišel na chuť druhé půlce alba Headless Cross, se kterou jsem měl chvíli problém.Myslím, že v případě CP se jedná o maximálně vydařené dílo reflektující odkaz staro i novodobých BS a není zde slabé skladby. Co se týče zhrubnutí Martinova výrazu na albu, jde zde jen o to, že nahrávka konečně prezentuje Martina v hlasové formě, ve které se již nějakou dobu nacházel (stačí si poslechnout záznam z tour k tomuto albu, nicméně hlasové problémy a téměř ostudné vynechávání vysokých tónů v live prezentacích skladeb lze vysledovat již v turné k Tyr, a lehce již i k Headless Cross). Čili, jsem přesvědčen, že se nejedná o záměrný krok, který má přispět k tvrdosti materiálu, ale prostě o realistický mix Martinova hlasu na nahrávce. Pokud by jeho hlas zněl na CP stejně jako na předchozích dvou albech BS s ním, jednalo by se o podvod na posluchačích. Mmch., tento názor jsem již několikrát zaznamenal na YouTube a jinde, že totiž Martin je jeden z nej studiových podvodů v metalové hudbě. Nemyslím si to, protože jsou k dispozici záznamy, kdy zní téměř identicky jako na deskách, ale jeho live výkony v půli devadesátých let jsou opravdu někdy tristní. Martin sám to v několika rozhovorech připisuje dlouhodobé těžké infekci v krku, jednu dobu prý lékaři mysleli, že má v hrdle nádor, což se naštěstí nepotvrdilo. Nicméně tato choroba se neblaze projevila na Martinově projevu a již nikdy to nebyl takový "slavík", jako na přelomu osmdesátých a devadesátých let.K materiálu na CP však Martinův projev sedí jak prdel na hrnec a přidáme-li k tomu kvalitní skladby v čele s Cross of Thorns, Dying for Love, Immaculate Deception, The Hand that Rocks The Cradle a trochu masteringového kouzlení s Martinovými výškami, dostaneme album, kterému nemůžu dát méně než 85%. V době, kdy album vyšlo, se jednalo o záznam ryzího a poctivého hard´n´heavy na rockové a metalové scéně, která se zmítala v agónii doznívající grungeové vlny.