Last Hardrock Outsider

DANZIG - Danzig II: Lucifuge

Druhá deska DANZIG dle očekávání pokračovala v rozvíjení temného odkazu prvotiny a ještě více prohloubila bluesový fundament souboru seslaného na zem samotným peklem. Materiál nakonec vznikal ve třech kalifornských studiích v průběhu celé sezóny 1989/90 a byl podroben důkladné přípravě před vydáním u Def American, kde si mezi tím soubor upevnil svou pozici jednoho z žhavých metalových artiklů této žánrově nesvázané stáje. Produkce Ricka Rubina rovněž doznala několika nápadných změn, takže skladby na „Danzig II: Lucifuge“ nakonec vyznívaly jaksi masitěji a proti dva roky starému, přímočarému debutu „Danzig“ o něco více hromově. Není tedy divu, že album nakonec sklidilo výhradně pozitivní kritiky, ve kterých se mnozí doboví pisálci rozplývali nad skutečnou potravou pro pravé rockery a označili kapelu za jeden z největších objevů americké metalové scény počátku devadesátých let. Po všech stránkách mohutnější songy však v sobě neměly onu přímočarost některých hitovek z debutu (hlavně podobně výrazný kus jako „Mother“ scházel) a podstatné bylo album jako celek. Šlo zkrátka poznat, že se kapela vyvíjí trochu progresivnějším směrem.


 

Podmračený svalovec Glenn Danzig, obklopen shodnou družinou bijců/spoluhráčů jako v případě debutu, tedy jmenovitě sestavou: John Christ (kytara), Eerie Von (baskytara) a Chuck Biscuits (bicí), toužil vystavět volný koncept, ve kterém by jednotlivé skladby spojovalo téma zla. Vycházel při tom z odkazu starých bluesmanů Roberta Johnsona a Howlin´Wolfa, jejichž hudba byla již v těsně poválečném období označena jako devil´s music. Postava muže/ ďábla v lidské podobě nakonec prostupuje většinou z připravených písní, ať už šlo o zpochybnění víry a náboženství v „Snakes Of Christ“, o příběh nočního tuláka/predátora v lidské podobě nahánějícího hrůzu městským ženám „Killer Wolf“, či téma armageddonu rozehrané v uhrančivé suitě „777“ nebo skladbu s otiskem osudového příběhu hlavního aktéra „I´m The One“


O trnité cestě na povrch zemský a získávání svého místa skrze nutné životní zkoušky něco ví také úvodní vál „Long Way Back From Hell“, což je nakonec zjevně jedna z úplně nejlepších položek na desce, skladba, kterou plně charakterizují znělé a vibrující tóny elektrizujícího Christova nástroje, ďábelské rytmy i odhodlaný Glennův hlas. Položek, které se této písni (co do hitovosti) vyrovnají, zde již moc není, snad už jen „Devil´s Plaything“, která má poněkud variabilnější a pomalu se rozjíždějící strukturu, kde je podstatný onen charismatický nápěv v úvodní akustické části a s ním související feeling. Celkově vzato šlo o další silnou sbírku skladeb, tentokrát opatřenou lepším zvukem a produkcí, takže DANZIG zkrátka  pouze upevnili svou pozici kapely plné příslibů, k čemuž jim samozřejmě dopomohly i koncertní šňůry s několika zkušenějšími spolky. Tou nejznámější kapelou, která tento spolek podpořila, byla samozřejmě METALLICA. Hudební byznys tenkrát stál před celou řadou proměn, ty však byly této kapele ku prospěchu, neboť stále vyčkávala na svou velkou šanci. S třetí řadovkou se opravdu dostavil velký průlom...


03.07.2018Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
09.07.2018 11:34

Pokud by někoho zajímalo, co znamená ten zvláštní název alba, který kapela použila místo původně zamýšleného 777 (podle skladby pojednávající o Armageddonu), Lucifuge se dá z latiny volně přeložit jako „Uteč před světlem!“. Tato věta se ostatně v angličtině objevuje v textu skladby Girl.
Lucifuge Rofocale (latinsky Lucifugus Rofocalus) je ale také jméno démona, kterému podle Velkého grimoáru Lucifer svěřil vládu nad peklem. Le Grand Grimoire měl být údajně napsán někdy v patnáctém století, ale evidentně se jedná pouze o imitaci skutečných grimoárů, a byl vydán až ve století devatenáctém (s největší pravděpodobností ze zištných důvodů; o podobné obskurní spisy zabývající se magií byl v té době dost velký zájem).