Last Hardrock Outsider

MARK LANEGAN - Blues Funeral

Ten den se zpočátku nijak výrazně nelišil od ostatních všedních dní. Kromě pár znepokojujících zpráv o možném válečném konfliktu rodícím se v nejmenované oblasti na východ od našich hranic a zveřejnění recenze na nové album mého oblíbeného zpěváka na zdejším webu, se nic pozoruhodného vlastně nestalo. Tohle že má být to úžasné magické datum ověnčené šesticí dvojek? Datum, které svým zrcadlovým vzhledem provokuje k různým vizím, teoriím a příslibům?” Nějak takto jsem v duchu cestou z práce domů bilancovala uplynulé hodiny a kdesi v zátylku plíživě narůstal pocit rozmrzelosti až zklamání. Ale ani ne tak zklamání z toho dne samotného, jako spíš ze své neschopnosti užívat si jedinečnost okamžiku bez ohledu na čísla v kalendáři. Ani v nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že jen pár hodin nato se dočkám svého zážitku”, pod jehož vlivem se rozbulím jak želva. Tak se to přecijen povedlo a na tenhle den nakonec opravdu nezapomenu… God damn!

 

Ne nadarmo se říká, že ráno je moudřejší než večer. Smutek mě ještě sice neopustil, ale konečně mi docvaklo. Ten Mark si to vlastně načasoval úplně geniálně! No řekněte sami, našli byste v kalendáři lepší datum? A vlastně i místo. Vždyť Irsko, kde zemřel, bylo rodištěm jeho prarodičů… Vlastně mě to ani nepřekvapuje, když tak o něm přemýšlím. Jeho specifický smysl pro humor, úsporný projev při vystupování na veřejnosti a zároveň výborné vyjadřovací schopnosti, skoro básnický talent projevující se v jeho textech, vztah k symbolice všeho druhu… Jen nevím co bylo dřív – vejce nebo slepice? Tedy: byl Lanegan tak zvláštní”, protože si v životě prošel hodně turbulentními zkušenostmi anebo si ty zkušenosti našly jeho, protože byl tak zvláštní”? Pídit se po příčině asi není důležité, hlavní je výsledek, který se dostavil. Nebýt oné zvláštnosti”, nevznikla by ona výborná muzika, kterou vám tu teď podsouvám.


 

Uplynulo dlouhých osm let od vydání poslední Laneganovy sólovky Bubblegum”. Přestože si zpěvák neprocházel zrovna snadným obdobím, odešel z angažmá v QOTSA a na nějakou dobu se opět nechal pohltit drogovou závislostí, muzikantsky úplně nazahálel. Kontaktován britskou pěvicí vílího typu Isobel Campbell, libující si ve folku a C&W, natočil s ní v letech 2006–2010 tři alba. S dvojčlenným projektem THE SOULSAVERS se podílel na dvouch deskách, a to nejen interpretačně, ale i autorsky. Obě alba Its Not How Far You Fall, Its The Way You Land” (2007) a Broken” (2009) se hodně povedla a pro Lanegana znamenala zase další posun v rozvíjení jeho originálního hudebního stylu. Mezitím stihl v roce 2008 nazpívat pod hlavičkou duetu THE GUTTER TWINS se svým starým známým Gregem Dullim, zpěvákem AFGHAN WHIGS, výborné album Saturnalia” a EP Adorata”. Na čistě autorské album ale došlo až v roce 2012 a objevilo se v únoru, tedy téměř přesně před deseti lety.


Už asi nikoho nepřekvapí, že Mark Lanegan nazval své další album Blues Funeral”. Jeho záliba v pochmurných tématech, často souvisejících s posledními věcmi člověka, se už stala pro jeho fanoušky notoricky samozřejmou součástí jeho tvorby. A toto album rozhodně dostojí svému názvu, obzvláště ve smyslu funeral”. Přesto nepůsobí tísnivě či depresivně, nesklouzává ani k lacinému patosu. Interpretuje smutek, bolest, zklamání a další nepohodlné emoce se specifickým nadhledem až nezúčastněností autorově vlastní. Jakoby se Lanegan do těch děsivých končin vydával za jakýmsi studijním účelem. Účelem pozorovat, zkoumat, třídit, vynášet na povrch a touto konfrontací se všem těm nepříjemným zážitkům postavit tváří v tvář a vnitřně se od nich odpoutat. Tomuto pocitu odosobněnosti a zdánlivé lehkosti hodně napomáhá využití elektroniky, která je tu zastoupena více než hojně, přesto s velkou citlivostí a elegancí. Lanegan tak na této desce konečně dává naplno průchod své zálibě v elektronických hrátkách a využívá motivy, které vypadly” z jeho experimentování se zakoupeným bicím automatem a syntezátorem. Důkazem toho budiž už úvodní silná a, jak jinak než, lehce strašidelná skladba The Gravediggers Song” začínající slovy „se zuby piraně snil jsem o Tobě…”.



Syntetická složka je ale jen určitou nadstavbou a dokreslením celkové atmosféry. Základ úspěchu tkví v Laneganových kompozičních schopnostech podpořených spolehlivým řemeslem ostřílených kolegů muzikantů, jejichž rukopisy zřetelně ovlivňují vyznění jednotlivých skladeb. Hned v následné famózní Bleeding Muddy Water”, nad kterou se srdce každého patřičně zdeprimovaného fanouška musí zatetelit blahem, můžeme zaslechnout atmosférickou kytaru Dukea Garwooda, který s Laneganem spolupracoval už na předchozím albu. Nenechte se ale zmást downtempem skoro ve stylu britských MASSIVE ATTACK, ve skutečnosti se jedná o komorní modlitbu, neřkuli hypnotizující moderní gospel. Garwood ale není zdaleka sám, jehož jméno nám bude asi povědomé, jelikož deska byla opět vydána pod hlavičkou MARK LANEGAN BAND. K dalším hostům patří např. Greg Dulli, Chris Goss, David Rosser, Alain Johannes nebo Josh Homme. Komorní Garwoodovu kytarovou hru si můžeme vychutnat také v závěrečné Tiny Grain Of Truth”, důstojné ódě na smutek uzavírající celé album. Josh Homme se naopak vyřádí v nejsvižnější skladbě alba Riot In My House”, stylově silně připomínající předchozí žvýkačkové album. To zpěvná kytara Davida Rossera, Dulliho kolegy z THE TWILIGHT SINGERS, si bere na starost ty skočnější kousky alba, skladbu Gray Goes Black” a překvapivě taneční Ode To Sad Disco”, kterou by ve svém repertoáru klidně mohl mít i hitmaker Robbie Williams. Variace na disco hit vznikla z původního riffu skladby Sad Disco”, který zazněl ve scéně z baru v 2. dílu trilogie Pusher od dánského režiséra Nicolase Windinga Refna a Lanegan ji pojal jako poctu celé této drsné sérii věnované drogovému prostředí. Komu nebude vyhovovat ani svižnější tempo Quiver Syndrome”, může ocenit zasněnou Phantasmagoria Blues” nebo lehce melancholickou Harborview Hospital”, jejíž úvodní kytarový riff vzdáleně připomíná Edgeovu hru z dávných dob U2. Ke staré známé folkové tváři se Lanegan vrací až skoro ke konci desky, ve skladbě Deep Black Vanishing Train”. Akustická kytara a křehké tóny flétny už jen lehce podtrhují závěrečná slova: … konečně jsem se osvobodil. Ale bylo těžké se odthnout.” S odstupem 10 let získávají tato slova zcela jiný smysl…


LP Blues Funeral” považuji za jeden z vrcholů Lenaganovy tvorby a mám k němu velký respekt. Možná až příliš velký, protože mě, alespoň donedávna, odrazoval od napsání recenze. Přestože jsem o ní v duchu uvažovala, stále jsem si podvědomě hledala cestičky, jak se jí vyhnout, a odkládala ji s pocitem, že nejsem hodna” nebo že ten čas ještě nenadešel”. V úterý 22. 2. v noci mi došlo, že už není co odkládat… Jen mi trochu zatrnulo, když jsem si v diskusi na CD přečetla slova pana vedoucího: … vystavět pomník už je jen na tobě”. Jak se, sakra, staví pomník?!?” blesklo mi hlavou. Zároveň ve mě toto slovo okamžitě spustilo lavinu asociací čehosi vážného, důstojného až strojeného. Uklidnila mě až myšlenka, že Mark Lanegan nebyl ten typ, který by prahl po velkolepých gestech a patetických projevech přízně. On to ani neměl zapotřebí. Svou jedinečnou tvorbou si pomník, trvalejší bronzu či kamene, vystavěl už za svého života v srdcích svých obdivovatelů. V tomto prostoru bude přítomen stále, stačí si jen vzpomenout na některou z jeho mnoha skladeb. Kéž bych si, kromě jeho hudby, dokázala častěji připomínat i jeho slova: Snažím se žít tady a teď, neohlížím se do minulosti ani nefantazíruju o budoucnosti. Nejšťastnější jsem v přítomnosti.”


07.03.2022Diskuse (2)Konnie

 

Konnie
08.03.2022 08:51

Ahoj, děkuju. Určitě zkus, ale je otázka, co od toho očekáváš, grunge to už moc není .)

 

Hivris
07.03.2022 18:50

Střízlivý, ale s citem vystavěný epitaf bez póz. Lanegana sólo jsem nikdy moc nemusel, ale Blues Funeral si zkusím někdy střihnout.