Last Hardrock Outsider

SPACESLUG - Reign Of the Orion

Termín space rock se objevil už v sedmdesátých letech jako označení pro delší, psychedelické skladby, které měly jako textové téma vesmír, klasicky třeba PINK FLOYD. Později tento název začali užívat ale i stoner rockové kapely jako MONSTER MAGNET anebo progresivní umělci typu MUSE a dnes pod tímto označením operují spirituálně zaměřené, zpravidla undergroundové party. Vše víceméně může být, nicméně pokud bych měl ukázat na konkrétní současnou kapelu, která mi onen termín pokrývá nejlépe, byli by to Poláci SPACESLUG, resp. jejich loňská deska „Reign Of The Orion“.


Táhlá, hypnotická, smutná, ne však vyloženě melancholická, vesmírem a duchovnem ovlivněná hudba se zastřeným zvukem, která plyne jen tak ledabyle a místy působí jako improvizace. Stále však jde o poctivý bigbít v tom smyslu, že prim hrají bicí, hlasitá zboosterovaná kytara a výrazná basa. Kapela bývá řazena do stoner-doom škatulky, což dle mého platilo hlavně na předchozích deskách a pro aktuální kolekci jsou to již příliš silná slova. Ne, že by SPACESLUG vyměkli, jako spíše upravili výraz. Už to není tolik o hřmotném riffu a metalové síle, jako spíš o zamlžených harmoniích, náladě a pocitech.



Úvodní „Down to the Sun“ začne zvolna ospalými tóny, zhruba po dvou minutách však kytara zavelí a výprava ke hvězdám začíná. Zpěvu není moc a je spíše decentní, sugestivní verše vzhlížející k „novému světu“ však rezonují celkem silně. Kolem páté minuty přichází nenápadné kytarové sólo, kterého se chytne i basová linka a přesto, že je song stále velmi uvolněný, má v závěru docela grády. Dvojka „Space Runner“ díky decentnímu zapojení kláves a svižnému riffu působí živější, zpěv a zvuk ji však stále drží v zasněné kosmické náladě, která je charakteristická pro celou desku.


Nejostřejší moment nastává zhruba v polovině alba, když v „Half Moon Burns“ se na moment ozve řev a kytara hraje hlasitý drásající motiv. Jde o jakýsi vrchol, bod zlomu, od kterého se pak vše zvolna vrací zpátky k zadumanému, tajemnému vyznění. Závěr má pak podobu desetiminutové „Beneath The Haze“, kde po delším intru (údajně jde o text z Blade Runner) kapela roztáhne křídla od shoegaze přes stoner rock až k doom metalu. Opět nejde zrovna o tvrdou nebo hlasitou věc, přesto ji však nechybí napětí a působí ve finále až epicky. SPACESLUG v tomto ohledu docela klamou tělem, a sice že navenek je to příjemně plynoucí klídek, vespod však proudí pozoruhodná energie.


Nahrávka není progresivní ani originální, přesto je výborná v tom, jak dokáže strhnout. Kapela přehrává dlouhé pocitové skladby zvolna a uvolněně, k tomu přidává vesmírné texty a po chvíli zjišťujete, že jste jen cestující, který se veze na vlnách vlastní představivosti. Taková příjemná, relaxační droga, která se dá užívat opakovaně bez vedlejších účinků a vůbec nevadí, že jde o laciný preparát. Zážitek dle mého ale umocňuje i tlumený, jakoby rozmazaný zvuk, který i při nastavení vyšší hlasitosti působí stále příjemným dojmem.


Celkem pouze pět skladeb na ploše nějakých 35 minut (kolekce je nakonec uváděna jako EP) vychází zhruba rok po velkém albu, což nebývá obvyklé. Je možné, že kapela také cítila výjimečnost materiálu a tak se rozhodla vydat jej hned, což jen kvituji. Dle mého jde totiž o velmi podmanivou půlhodinku, která je (nejen) v rámci diskografie SPACESLUG výjimečným kouskem.  


25.03.2020Diskuse (0)Sicky