CROWBAR - Zero And Below

60%

Těžkotonážní sludge metal od pionýrů žánru CROWBAR ve dvanáctém albovém balení asi nikoho nepřekvapí a ze židle nezvedne, i když se věci nakonec vyvrbily tak, že jsem se rozhodl pár slov k této stálici scény z amerického jihu napsat. Přiznám se, že jsem až dodnes kapelu z New Orleans, soustředěnou okolo zatvrzelce Kirka Windsteina, vůbec nesledoval. Možná i to je důvod, proč mě vlastně poslech jejich nové desky ani moc úmorný nepřijde, zkrátka mě žene zvědavost a chci si alespoň něco od CROWBAR poslechnout, protože tuším, že se k nim mockrát vracet nebudu. Někdy je občerstvující udělat si názor i na něco, k čemu člověk přijde zčerstva a bez dřívější zkušenosti. Až dosud jsem se totiž maximálně podíval na několik jejich klipů, ale nikdy jsem si doma v klidu nepustil žádnou jejich desku a to ačkoliv se zmíněným hudebníkem vlastním pozitivní propojení, související více méně s jeho účinkováním v Anselmových DOWN. Ty naopak docela můžu, konkrétně jsem je viděl třikrát naživo a vlastním všechna jejich alba. Muzika obou bratrských kapel spolu vlastně docela souvisí a má pár styčných bodů, DOWN jsou možná jen trochu více stoner metalově uvolnění, kdežto CROWBAR v sobě mají nápadně více dusivosti a deprese, což je možná právě ten důvod, proč jsem se jim vyhýbal. Přejděme tedy k novému materiálu druhých.

Novinka „Zero And Below“, soudě dle lidí, kteří kapelu pravidelně sledují, nijak nevybočuje ze zaběhlých kolejí stylu CROWBAR. V porovnání s mnohým materiálem minulosti, ani vlastně nenabízí nic zásadně lepšího, údajně tomu je spíše naopak. Valivá tempa, ponuré riffy a těžkotonážní rytmy, to vše zde je. Tyto postupy posunují mohutným organismem, aniž by zde někdo čekal jakýkoliv posun do rychlejšího tempa či nějaké jiné kotrmelce. Fanoušci nepochybně ví co čekat a kapela rovněž co jim hrát. Marně vzpomínám, odkdy mě formace, jejichž výraz působí plus/mínus stále stejně, vlastně už moc nezajímají. Tohle fakt nemyslím doslovně, jsou samozřejmě věci, co zní stále stejně a baví mě, ale to jsou ty, které jsem si objevil už hodně dávno a vyrůstal na nich. Od CROWBAR se ten impuls přijít k jejich tvorbě nikdy nedostavil. 

Materiál však na mne nepůsobí až tak monotónně, jak by se asi dalo z textu předpokládat a vedle hustějších chvilek v podobě songů jako „The Fear That Binds You“ a „Her Evil Is Sacred“ z úvodu nosiče, dojde i na zasněnější položky typu „Denial Of the Truth“ nebo titulní závěrečné písně. Kapela sice nenabízí žádnou pestrou škálu hudebních postupů, jejich hudba působí sevřeně, skoro až klaustrofobicky a koncentrovaně, jakoby si onu vnitřní pevnost kladla za ústřední cíl, ale na druhou stranu lze poznat, že jde o výborné hudebníky a nahrávka je tak ošetřena kvalitním studiovým řemeslem, které jejich výraz, nacházející se vždy na spojnici mezi riffovitým sludge metalem a náklepovější hardcorem, dokáže správně obohacovat.

Možná je jen škoda omezeného hlasového fondu Kirka Windsteina, který je však, jak odhaduji, fanouškovskou základnou žádán a opěvován. Tahle kapela si zkrátka razí vlastní cestu a není třeba od ní čekat žádné výrazné obměny a stylové fúze. Protože tenhle styl vlastně ani nesleduji, nemohu říci, zdali sludgeoví následovníci CROWBAR již mistry v oboru předehnali a jak si dnes kapela v porovnání s někým mladším stojí. Osobně se mě deska nejeví špatně, je poznat, že jde o kapelu, která se drží své úzce vyprofilované hudební abecedy, nicméně jedno ochutnání mě, i díky trochu jinému vkusu, na dlouho postačí.

02.04.2022	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz