Last Hardrock Outsider

BLACK SABBATH - Master Of Reality

Díky neuvěřitelnému tempu (kolotoč studiových nahrávek a turné) se právě v období kolem roku 1971 BLACK SABBATH naplno sžili v pevnou a nerozbitnou jednotku a stali se po v podstatě pouhých dvou sezónách matadory mezi kapelami nové generace. Hard rock na počátku sedmdesátých let sice vládl Británii, ale většinový počet příznivců měli BLACK SABBATH vždy ve Spojených státech, kam již v roce 1970 zavítali na své první mimoevropské turné. Třetí album „Master Of Reality“ bylo vyvrcholením první kapitoly jejich dlouhé historie a vzal si ho (znovu, jako dvě předchozí) na starosti Rodger Bain. Šlo o temný, zlověstný materiál, který byl jednoznačně více „heavy“, a který vycházel z toho nejlepšího, co skupina ze svých prvních dvou zářezů prezentovala na koncertech. Celkově druhé komerčně nejúspěšnější album kapely bylo hotové za pouhý týden, což byl oproti dvoudenním nahrávkám debutu a pětidenní práci na „Paranoid“ dosavadní rekord. „Master Of Reality“ zdobí minimalistický obal s nachovým písmem a zlověstná nálada, která z něj přímo vyzařuje, se kapele od začátku hodně zamlouvala („Ten obal jsme poprvé viděli někde na letišti při přebíhání z limuzíny do letadla a strašně se nám líbil, tak jsme ho hned odsouhlasili,“ říká zpětně Geezer Butler).



Přelom šedesátých a sedmdesátých let byl obecně vzato hodně neklidným obdobím, protože éra hippies definitivně končila a prakticky vyústila do mravního vzduchoprázdna, což hodně napomáhalo nejrůznějším spirituálním experimentům. Za skupinou se často táhly zástupy prapodivných sympatizantů a všemožných podivínů. V hotelových halách přespávaly mladé „čarodějnice“ v domnění, že hudba těchto Britů je schopna vyvolávat temné síly. Naopak církev proti stále viditelnějším BLACK SABBATH začala ostře brojit. Hysterii ještě umocnila právě probíhající první vlna satanských a hororových filmů.


Album začíná skladbou „Sweet Leaf“, což je píseň stojící na velmi chytlavém Iommiho riffu, následujícím po chronickém odkašlávání (rovněž Iommiho). Její text totiž pojednává o kouření marihuany. Následuje svižná a hodně groovy píseň „After Forever“, oplývající hippie náladou a sděleními, že na světě je všechno konečné. Jde o velmi oblíbenou píseň u fanoušků starých BLACK SABBATH, která se v devadesátých letech dočkala několika předělávek (např. WHITE ZOMBIE). Po krátkém akustickém intru „Embryo“, tak trochu hozeném do středověkého výrazu, následuje stěžejní skladba celého kompletu „Children Of The Grave“, stojící na hutných, apokalyptických riffech Tonyho Iommiho a Wardových mohutných beatech. Butlerův text vypovídá cosi o zkáze světa, úpadku a zatracení. Tony Iommi se v souvislosti s písní rozpovídal na téma skládání (šlo o to, že mu prý nedělá žádné velké potíže vymyslet riff): „Doma mám tisíce a tisíce riffů, které nikdo nikdy neuslyší.“ Ozzyho hlas je plný napětí a neopakovatelného charisma. V jeho tenkém, pronikavém a dalo by se říci až křečovitém výrazu je obrovská síla. 


Pokračuje se ale dál. „Lord Of This World“ je rozmáchlá skladba zaobírající se, jak jinak, „temnou stranou“ i „osobou Satana“. Ve skutečnosti jde nicméně o věc vypovídající o úpadku světa, o bezohlednosti podporované „západním“ myšlením a o špatných mezilidských vztazích. To samé téma je vlastní také „Into The Void“, zřejmě jedné z nejpozoruhodnějších písní BLACK SABBATH vůbec. Jde o hutný kus, který je součástí koncertů kapely do dnešních dní. „Solitude“ je snová akustická věc, kde vokál Ozzyho Osbournea prošel značnými studiovými úpravami, a doprovází jej zvuk flétny, což se jeví jako zajímavá aranže, navozující pocit klidu a usmíření. Tato o píseň přímo navazuje na „Planet Caravan“ z druhého alba „Paranoid“. Ještě zbývá dodat, že album „Master Of Reality“ bylo již v době vydání pozlaceno a dnes je již dávno dvakrát platinové.


Recenze vyšla před lety na webu: metalopolis.net


01.06.2015Diskuse (5)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

DarthArt
09.12.2015 12:32

Asi nejlepší okamžik Black Sabbath, kromě skvělých nápadů je tady taky naprosto masivní zvuk a celá deska od začátku do konce jede jako mamutí parní válec, který boří všechno co mu přijde do cesty (něco jako měl kamenožrout z Nekonečného příběhu :) Tahle deska se mí naopak nepřeposlouchala nikdy a vždycky jen čumím, co bylo možné v roce 71 vytvořit. Mimochodem, BS jsou asi jediná kapela na světě, která měla na každým albu jiné logo.

 

Valič
01.06.2015 11:45

Pro mě jsou nejlepší skladby Sweet Leaf, After Forever, Children of the Grave, Lord of This World, Solitude, Into the Void... no počkat, vždyť ono jich tam vlastně ani víc není. :-) 100%

 

Stray
01.06.2015 10:48

rumcajs: "After Forever" je pro mne nejenže jedna z úplně nej skladeb na tomhle albu (mimochodem druhém nejlepším v historii BS), ale i jedna z nej skladeb BS celkově. U alba "Paranoid" si zřejmě něco psal na téma jak se ti líbí song "War Pigs", no vidíš a tu já zrovna občas přeskakuju, klasika sem klasika tam, nezájem, prostě jedna z horších z té placky (spolu s Hands Of Doom), tza to na "Fairies Wear Boots" nedám dopustit - spolu s titulní a "Planet Caravan" nej ozdoba. Prostě se mi líbí, i v rámci kapel jejichž hudba se spíš valí, právě skladby co vyznívají buď lehčeji nebo naopak sviští. Dvacetitunová monstra až posléze. :-) Ale na Master Of Reality" se vydařily i ty monstra - "Children Of The grave" a "Into The Void", byť "Solitude" a "After Forever" mám osobně ještě výše. :-)

 

rumcajs01.06.2015 10:38

Tak trojka je kult, že. Pro mě ovšem nejde o tak silné album, jakým bylo album předešlé a jakým bude album následující. Otvírák se dá, ale After Forever mě vyloženě irituje a mám pocit, že nikdy neskončí. Neoddiskutovatelnou trefou do černého jsou Children of the Grave a pro mě nejlepší věc alba Into the Void. Ostatní songy tam tak ... nějak jsou. Oproti Paranoid kvalitativní pokles, přijde mi, že kapela prostě nenapsala na MoR dost silných písní.Přesto se nejedná o žádný průser, album docela hezky odsýpá, jen mi přijde, že většina písní, na rozdíl oproti kolegům z jiných alb, prostě neobstála ve zkoušce časem. Pro mě 75%.

 

Geronimo01.06.2015 09:45

Tak tohle album (a hlavně Children of the Grave) pro mě přesně vystihuje význam slova "hobluj" :). Kde by bez tohoto byli Kyuss, Down, Saint Vitus a stovky dalších.