DANZIG - Danzig 4

100%

Poslední ze čtyř alb DANZIG nahraných pro American Recordings (v osmdesátých letech vydavatelství fungovalo pod názvem Def American) se vyznačovalo do té doby největší odvahou a touhou po experimentech. Přestože kapela stále naplňovala model temného a na blues orientovaného metalu, v celkovém vyznění docházelo k určitým dekorativním změnám, které zvuk kapely udělaly ještě tíživějším a šly ruku v ruce s dobovou módou a celkovým přitvrzením, zhutněním a potemněním soundu mnohých kapel. Tou hlavní vlastností byla určitá neučesanost až bordeloidnost vyznění, kdy se hudebníci snažili o bezprostřednost a ve studiu se cílilo na zachycení primární energie. Rytmy už zkrátka nepůsobily úhledně seřazené jak na deskách AC/DC, ale vyznačovaly se větší chaotičností a skoro až jazzovou nesvázaností.  Kytary prostřednictvím nejrůznějších zvukových efektů rovněž docilovaly špinavějšího soundu a na desce bylo využito i širšího spektra nástrojů – od klavíru, přes melotron, až po některé exotické strunné prvky. Potřeba posunout se hlouběji byla cítit za každou skladbou, ale nešlo jen o snahu samoúčelnou. „Čtyřka“ totiž do dnešních dní vyznívá jako to nejdokonalejší dílo od oné původní čtveřice vystupující pod logem DANZIG: Glenn Danzig (zpěv), John Christ (kytary), Eerie Von (baskytara) a Chuck Biscuits (bicí), což bylo zřejmě díky skladatelské potenci dané doby a že sestava skladeb měla zkrátka pořádné charisma. Rozhodně zde není na místě mluvit o nějaké labutí písni původních členů.

Soudě dle jedné z dobových recenzí (viz. Spark 1993), poslouchat hudbu DANZIG bylo jako řítit se v zavřeném a z lana právě urvaném výtahu kamsi do hlubin temnoty. Nezmůžete se zkrátka v tom paralyzovaném stavu ani na slovo odporu. Tak démonizující měl být údajně efekt. Čtvrté album, posíleno dekadentní módou poloviny devadesátých let a příklonem ke všemu hrubému a neotesanému, naplnilo ty nejmorbidnější představy. Tak schválně si poslechněte záhadný předěl „Sadistikal“, kde je k slyšení na pozadí podivné satanské mantry jen jakési hučení, přerušované něčím jako práskání bičem, za tím vším lze ono (v Danzigově tvorbě stále zmiňované) zlo jen tušit. Deska však krom podobně extrémních momentů nabídla i mnoho poutavější skladeb a dominantních metalových hymen.

Od běsnícího riffového úvodu v „Brand New God“, kde soubor hned zkraje odhalí svou nabušenost a koncentraci na znamenitý výsledek, přes parádní démonický vál „Little Whip“ s výrazným Glennovým přednesem po vzoru jeho opěvované předlohy Jima Morrisona z THE DOORS, až třeba po moderními prvky poznamenanou singlovku „Cantspeak“, prostřednictvím které se soubor snažil přiblížit samotnému peklu. Dál zde je několik zadumaných a vesměs houpavých válů, které v sobě kloubily metalové prvky s bluesovým fundamentem - konkrétně „Going Down to Die“, „Until You Call On The Dark“ nebo „Son Of the Morning Star“. Všechny songy operují s pojmy hrdinství, kuráž či válečnická nezdolnost a stejně jako je tomu u řady starších metalových souborů, vychází jejich téma ze starověké mytologie. V jistém smyslu by se tak fanouškovská základna DANZIG mohla v onom období prolnout s příznivci starých alb dalších amerických legend heavy metalu, MANOWAR a DIO.

Jednou z nejlepších skladeb na desce je mocná suita „Bringer Of Death“, kde se Glenn a jeho kapela představí v tom nejlepším možném světle. Song je typickou ukázkou tvorby DANZIG v době jejich vrcholné formy. Silné riffy, ďábelské rytmy, esprit temnoty i originální pěvecký projev hlavního aktéra. Deska ve svém závěru obsahuje i nostalgickou bluesovou perlu „Let It Be Captured“, při jejímž poslechu musí fanouškům naskakovat husí kůže. Celkově jde tak o vrcholné dílo tvorby DANZIG, jakkoliv není přijímáno jednoznačně, neboť staromilcům nesedla ona hrubiánskost a příklon k zvukovým experimentům devadesátých let. Z mého pohledu se prostě muzikanti soustředili na vytvoření materiálu, který by na jednu stranu byl poplatný jejich tradici a na druhou stranu jako by toužili po posunu k zvukové moderně. Šlo o poslední album této původní sestavy, neboť krátce po vydání „Danzig 4“ se poroučel bubeník Chuck Biscuits (byl brzy nahrazen Joeym Castillem), což určitě nebylo způsobeno zvukovým posunem, neboť Chuck onen zvukový progres k větší špinavosti a neočekávanosti ještě dnes chválí, a posléze i dvojice John Christ/ Eerie Von, která to s Glennem vzdala až po odježdění koncertních tras na podporu desky v červenci roku 1995.

Materiál „Danzig 4“ více méně uspěl nejen u kritiky, ale také fanoušků, i když zejména názor posluchačů se dělil na ty, kteří album oslavovali jako dalece nejodvážnější z oněch klasických, a na ty druhé, kteří jej kvůli oné odvaze ne zcela doceňovali stejným způsobem jako tři díla předešlá. I co se týče prodejnosti se deska nepřiblížila předchozím. Co do umělecké podstaty šlo, dle mého, o zcela jasně vrcholné dílo od Glenna Danziga, tou dobou (a po vypršení smlouvy s vydavatelstvím Ricka Rubina) stojícího na prahu nových kapitol, které, jak již dávno dobře víme, nevyšly zcela ideálně. Obliba dobového industrialu se totiž týkala i pozdějších DANZIG, kam záhy naskočil kytarista PRONG Tommy Victor, takže určité prvky tohoto žánru, špinavé zvuky a ruchy prosakující mírně i do „Danzig 4“, byly nakonec pouhou předzvěstí jeho dalších a vesměs necitlivých stylových manévrů vyvřelých na průserovém albu následujícím „Danzig V: Blackacidevil“. Tento materiál však zcela propadl a uvrhl sebejistého umělce do dlouhého období nejistoty a kariérního tápání.