Boomer Space

DANZIG - Danzig 4

Poslední ze čtyř alb DANZIG nahraných pro American Recordings (v osmdesátých letech vydavatelství fungovalo pod názvem Def American) se vyznačovalo do té doby největší odvahou a touhou po experimentech. Přestože kapela stále naplňovala model temného a na blues orientovaného metalu, v celkovém vyznění docházelo k určitým dekorativním změnám, které zvuk kapely udělaly ještě tíživějším a šly ruku v ruce s dobovou módou a celkovým přitvrzením, zhutněním a potemněním soundu mnohých kapel. Tou hlavní vlastností byla určitá neučesanost až bordeloidnost vyznění, kdy se hudebníci snažili o bezprostřednost a ve studiu se cílilo na zachycení primární energie. Rytmy už zkrátka nepůsobily úhledně seřazené jak na deskách AC/DC, ale vyznačovaly se větší chaotičností a skoro až jazzovou nesvázaností.  Kytary prostřednictvím nejrůznějších zvukových efektů rovněž docilovaly špinavějšího soundu a na desce bylo využito i širšího spektra nástrojů – od klavíru, přes melotron, až po některé exotické strunné prvky. Potřeba posunout se hlouběji byla cítit za každou skladbou, ale nešlo jen o snahu samoúčelnou. „Čtyřka“ totiž do dnešních dní vyznívá jako to nejdokonalejší dílo od oné původní čtveřice vystupující pod logem DANZIG: Glenn Danzig (zpěv), John Christ (kytary), Eerie Von (baskytara) a Chuck Biscuits (bicí), což bylo zřejmě díky skladatelské potenci dané doby a že sestava skladeb měla zkrátka pořádné charisma. Rozhodně zde není na místě mluvit o nějaké labutí písni původních členů.


 

 

Soudě dle jedné z dobových recenzí (viz. Spark 1993), poslouchat hudbu DANZIG bylo jako řítit se v zavřeném a z lana právě urvaném výtahu kamsi do hlubin temnoty. Nezmůžete se zkrátka v tom paralyzovaném stavu ani na slovo odporu. Tak démonizující měl být údajně efekt. Čtvrté album, posíleno dekadentní módou poloviny devadesátých let a příklonem ke všemu hrubému a neotesanému, naplnilo ty nejmorbidnější představy. Tak schválně si poslechněte záhadný předěl „Sadistikal“, kde je k slyšení na pozadí podivné satanské mantry jen jakési hučení, přerušované něčím jako práskání bičem, za tím vším lze ono (v Danzigově tvorbě stále zmiňované) zlo jen tušit. Deska však krom podobně extrémních momentů nabídla i mnoho poutavější skladeb a dominantních metalových hymen.

 

Od běsnícího riffového úvodu v „Brand New God“, kde soubor hned zkraje odhalí svou nabušenost a koncentraci na znamenitý výsledek, přes parádní démonický vál „Little Whip“ s výrazným Glennovým přednesem po vzoru jeho opěvované předlohy Jima Morrisona z THE DOORS, až třeba po moderními prvky poznamenanou singlovku „Cantspeak“, prostřednictvím které se soubor snažil přiblížit samotnému peklu. Dál zde je několik zadumaných a vesměs houpavých válů, které v sobě kloubily metalové prvky s bluesovým fundamentem - konkrétně „Going Down to Die“, „Until You Call On The Dark“ nebo „Son Of the Morning Star“. Všechny songy operují s pojmy hrdinství, kuráž či válečnická nezdolnost a stejně jako je tomu u řady starších metalových souborů, vychází jejich téma ze starověké mytologie. V jistém smyslu by se tak fanouškovská základna DANZIG mohla v onom období prolnout s příznivci starých alb dalších amerických legend heavy metalu, MANOWAR a DIO.


 

Jednou z nejlepších skladeb na desce je mocná suita „Bringer Of Death“, kde se Glenn a jeho kapela představí v tom nejlepším možném světle. Song je typickou ukázkou tvorby DANZIG v době jejich vrcholné formy. Silné riffy, ďábelské rytmy, esprit temnoty i originální pěvecký projev hlavního aktéra. Deska ve svém závěru obsahuje i nostalgickou bluesovou perlu „Let It Be Captured“, při jejímž poslechu musí fanouškům naskakovat husí kůže. Celkově jde tak o vrcholné dílo tvorby DANZIG, jakkoliv není přijímáno jednoznačně, neboť staromilcům nesedla ona hrubiánskost a příklon k zvukovým experimentům devadesátých let. Z mého pohledu se prostě muzikanti soustředili na vytvoření materiálu, který by na jednu stranu byl poplatný jejich tradici a na druhou stranu jako by toužili po posunu k zvukové moderně. Šlo o poslední album této původní sestavy, neboť krátce po vydání „Danzig 4“ se poroučel bubeník Chuck Biscuits (byl brzy nahrazen Joeym Castillem), což určitě nebylo způsobeno zvukovým posunem, neboť Chuck onen zvukový progres k větší špinavosti a neočekávanosti ještě dnes chválí, a posléze i dvojice John Christ/ Eerie Von, která to s Glennem vzdala až po odježdění koncertních tras na podporu desky v červenci roku 1995.

 

Materiál „Danzig 4“ více méně uspěl nejen u kritiky, ale také fanoušků, i když zejména názor posluchačů se dělil na ty, kteří album oslavovali jako dalece nejodvážnější z oněch klasických, a na ty druhé, kteří jej kvůli oné odvaze ne zcela doceňovali stejným způsobem jako tři díla předešlá. I co se týče prodejnosti se deska nepřiblížila předchozím. Co do umělecké podstaty šlo, dle mého, o zcela jasně vrcholné dílo od Glenna Danziga, tou dobou (a po vypršení smlouvy s vydavatelstvím Ricka Rubina) stojícího na prahu nových kapitol, které, jak již dávno dobře víme, nevyšly zcela ideálně. Obliba dobového industrialu se totiž týkala i pozdějších DANZIG, kam záhy naskočil kytarista PRONG Tommy Victor, takže určité prvky tohoto žánru, špinavé zvuky a ruchy prosakující mírně i do „Danzig 4“, byly nakonec pouhou předzvěstí jeho dalších a vesměs necitlivých stylových manévrů vyvřelých na průserovém albu následujícím „Danzig V: Blackacidevil“. Tento materiál však zcela propadl a uvrhl sebejistého umělce do dlouhého období nejistoty a kariérního tápání.



08.07.2018Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
08.07.2018 22:56

Danzigovo poslední velké album a spolu s tím předchozím i naprostý vrchol jeho tvorby.

Deska bývá často uváděna pod označením „4“ nebo „IV“, ale její skutečný název je „4p“ a byl inspirován jakýmsi satanistickým kultem „Four P Movement“, který v roce 1967 údajně vznikl odštěpením od kontroverzní Procesuální církve Posledního soudu.

I když CD verze alba obsahuje pouze třináct skutečných skladeb, na displejích přehrávačů, které zobrazují číslo přehrávané skladby a celkovou délku skladeb předchozích, se na začátku Invocation objeví číslice 66 61:38, přičemž ty poslední tři odkazují na skladbu We Are 138 od Misfits.

Původní verze vyšla v tenkém papírovém obalu a kvůli svému netypickému formátu prý ve své době patřila k nejkradenějším titulům (vytáhnout ji z plastového ochranného boxu údajně nebyl moc velký problém).

Píseň Cantspeak je víceméně pozpátku nahraná Let It Be Captured a podobným způsobem vznikla i závěrečná Invocation, která byla inspirována skutečnou černou mší, které byl prý Glenn svědkem, a její text podle jeho slov pojednává o „démonovi, který někoho mrdá“. :-)

Kapela ve studiu natočila ještě další tři skladby (Satan´s Crucifiction, White Devil Rise a The Mandrake´s Cry), které se ovšem objevily až v roce 2007 na kompilaci The Lost Tracks Of Danzig.

Název skladby Son Of The Morning Star (Syn jitřní hvězdy) bývá v různých náboženských textech používán jako výraz pro označení Lucifera (např. „Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů! - Kniha Izajáš 14,12).

Některé texty jsou dost abstraktní a je možné je chápat různými způsoby. U některých kapela v rozhovorech jejich význam kapela blíže specifikovala (Going Down To Die je o člověku, který cítí, že se blíží jeho smrt a Cantspeak zase popisuje pocity bezmoci a zoufalství). Rozhodně si ale nemyslím, že by měly něco společného s filozofií Manowar, a pokud něco oslavují, tak to asi nebude nějaké „hrdinství, kuráž či válečnická nezdolnost“, ale spíše „zlo, temnota a zvrácený chtíč“. :-) Pokud by si snad někdo chtěl ověřit tu poslední položku, doporučuji prozkoumání různých dvojsmyslů v textech písní Little Whip, Sadistikal, Stalker Song a případně některých dalších skladeb z předchozích alb. O Mistrových „libůstkách“ ostatně celkem dobře vypovídá i následující videoklip:

https://www.youtube.com/watch?v=InNQsQ668JQ