VOLBEAT - God Of Angels Trust
Ten čas letí. Představte si, že Dánové VOLBEAT vydávají letos už svou devátou řadovou desku. Já osobně jsem se k nim poprvé dostal před patnácti lety s realizací jejich čtvrté, dost možná průlomové nahrávky „Beyond Hell/Above Heaven“. Kdyby mne však tehdy někdo řekl, že se záhy vypracují mezi největší evropská rocková tělesa své doby, nevěřil bych mu. Stalo se. Michael Poulsen na to zkrátka kápnul a objevil lákavou skulinu na trhu, spojil metallicovskou riffařinu, s vlivy rockabilly a rock´n rollového boogie, k tomu přidal přímočarou elvisovskou zpěvnost a špetku punkového přístupu. Rok se s rokem sešel, alba přibývala, fanouškovská základna rostla, no a záhy zde máme velký fenomén s hitovým potenciálem, na který v západní Evropě chodí nikoliv haly, ale plné fotbalové stadióny.
Novinka „God Of Angels Trust“ je prvním albem VOLBEAT po odchodu amerického kytaristy Roba Caggianna. Kapela za něho zatím do sestavy nepřibrala žádnou stálou náhradu, takže oficiálně zůstává zatím triem. Ohledně novinky musím říct, že působí velmi chytlavě, přímočaře a je plná bezprostředních hymen, přesně takových, na jaké jsou jejich fans zvyklý po celou dobu z oněch stadiónů. Jakoby si Michael Poulsen a spol. řekli, že letos složí materiál, který obsáhne všechno to nejžádanější, co fanoušci VOLBEAT chtějí. Ze samotných skladeb je však letos cítit spíše než kalkul obrovská energie, lehkost a spontánnost. Po té řadě let kapela již samozřejmě moc dobře ví, jak složit hitovku ve svém vypilovaném stylu. Dle mého na to nyní vlítli, aniž by nad něčím špekulovali a zkrátka to album ze sebe vystřelili. Minulá, na VOLBEAT dost robustní a heavy deska „Servant Of the Mind“ se rovněž velmi povedla a představovala určitý návrat k tvrdší podstatě počátků. Osobně si však myslím, že novinka má nakročeno svého předchůdce překonat, alespoň tedy co se týče komerčního potenciálu. Dánové udrželi hitovost a celkově svůj projev trochu zeštíhlili, zkrátka u mnoha skladeb je vám jasné, že posloucháte budoucí velký hit a to již od prvních sekund.
Co se při poslechu dostavuje, je jednoznačný dojem povědomosti nových skladeb. Pokládáte si tedy otázky – proč tenhle song již nesložili dávno? Opravdu jej už nesložili? Vyplývá to z toho, že VOLBEAT v podstatě pracují ve vlastním uzavřeném výrazovém teritoriu. Řada skladeb zde budí dojem, jakoby je kapela vymyslela během půlhodinky a pak během další půlhodinky nahrála. Nemá to však nic společného s odfláklostí, ale se samozřejmostí - tohle album je jako elitní úřednice z magistrátu, která ví, kam si pro potřebné náležitosti dojít - oběd v solidní restauraci, páteční návštěva divadla s manželem, boční vztah s agilním lobbistou, pro děti zaručená místa na prestižní škole - věci se dějí samozřejmě a tak, jak bezpochyby mají. Tak třeba singlová „Time Will Heal“, u které dost pravděpodobně jako první vznikla chytlavá zpěvová linka a až po ní se dodělaly riffové podklady a harmonie. Rovněž „By a Monster´s Hand“, která působí jako metallicovská riffařina evokující Černé album, má v sobě 100% esenciálnost. Myslím tím ve vztahu k tomu, co VOLBEAT od začátku chtějí a čím se prezentují. Spěšný úvod v podobě „Devils Are Awake“ předurčuje ráz celé desetiskladbové kolekce jako nepříliš hlubokomyslné sady bezprostředních jízd s pořádnými háky.
Jestliže „Demonic Depression“ může svou zpěvností skoro až otravovat, pak úvod songu s dlouhým názvem „In the Barn of the Goat Giving Birth to Satan´s Spawn in a Dying World of Doom“ platí za poutavé rockabilly, které terén odlehčuje a má nejen chytlavý ráz, ale i tajemnou auru. Je vtěsnané do danzigovsko-metallicovského rámce, ale ve výsledku ani trochu nepůsobí jako kopírka. V dost momentech deska působí jaksi osudově. Michael Poulsen opravdu přesně věděl, co od alba chce a život si rozhodně nekomplikoval. Spolu s bubeníkem Jonem Larsenem a baskytaristou Kasparem Boye Larsenem pracoval jen několik málo týdnů na materiálu, kterému uchoval mladický feeling. Spolu s producentem Jacobem Hansenem šla ve studiu následná práce rekordně rychle, přeci jen i tenhle borec dobře věděl, jak uchopit desku VOLBEAT. A tak kapela ve studiu strávila jen další dva týdny a celému materiálu byla uchována naléhavost a živelný ráz. Síla vyznění skladeb je tak velmi patrná již od prvních poslechů. Deska je totiž narvaná melodickými hymnami, o kterých si říkáte, že přesně takové měla tahle kapela nahrát už dávno - No nehrajou ti VOLBEAT takhle už dávno? Jasně, hrají, ale nyní znějí snad ještě víc jako VOLBEAT. Otázkou však je, jak dlouho bude trvat než se nové songy oposlouchají.
Skvělou skladbou se ukazuje být „Lonely Fields“, jedna z velkých hitovek dní příštích a moje snad nejoblíbenější skladba na desce, kde kapela rovněž zúročuje svoje přednosti a staví mimořádně chytlavý song, který má charisma i nápady. Strhujícím dojmem působí i závěrečná „Enlighten the Disorder (By a Monsters Hand Part 2)“ se všemi svými dramatickými pasážemi, vytuněnými riffy a Poulsenem křepčícím jako Jello Biafra. Ve výsledku je dobře, že této živelné albové jízdě byla tentokrát uchována rozumná délka do pětačtyřiceti minut a materál tak není, jako mnohokrát v minulosti, tažen až někam nad hodinovou délku časomíry. Závěrem je třeba dodat, že VOLBEAT zde vycizelovali další silné dílko, určitě ne nejlepší, ale pořád dostatečně povedené.
| 16.06.2025 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
