Last Hardrock Outsider

VOLBEAT - Rewind, Replay, Rebound

Není to zas tak dávno, kdy se mě produkce dánských VOLBEAT vcelku zamlouvala. V časech svého čtvrtého a pátého alba, tedy „Beyond Hell/ Above Heaven“ a „Outlaw Gentlemen And Shady Ladies“, šlo o zajímavou směs metalu, punku a rockabilly. Tehdy byly jejich skladby tak akorát, měly nápady, potřebnou chytlavost a instrumentace nebyla upozaděna za nosným zpěvem. Jenže s každým následným albem kapela dosti skrouhla tu svou hlučnější složku, až tu rázem před námi stál jakýsi vyletněný, pořád ještě asi rockový projekt ... (pro všechny). Letos mají VOLBEAT na svém kontě již sedmou řadovou desku „Rewind, Replay, Rebound“ a platí více než kdy dříve za kapelu, která by se hodila leda tak jako headliner velkých a stylově nevyhraněných festivalových akcí, kde by jejich chytlavé popěvky mohly udělat radost lidem, kteří se jdou na podobná masová hudební shromáždění bavit. Dokážu si je dobře představit u nás jako hlavní band na Rock For People stejně jako třeba na Benátské noci, i když jak postupem doby sleduji, kolik asi tak na kapelu chodí lidí v sousedním Německu, zdají se mě tyto akce pro VOLBEAT spíše jedny z těch menších.


Neodpustím si zde jedno srovnání a s tím související úvahu. Ačkoliv jde o stylově odlišný band, dánští VOLBEAT mají se švédskými metalisty SABATON něco společného, to něco totiž vězí v úspěchu a precizně dotažené obchodní stránce. Jde o věc, která však hudebního příznivce vůbec nemusí zajímat, nebo by dle mého neměla, protože ten by tu měl být od poslechu hudby a dělání si názoru právě jenom na ni. Nebo máte pocit, že by měl posluchač obdivovat promakaný marketing? Ani náhodou! Pro mne jako posluchače je zásadní pouze hudební stránka věci a ta aktuálně působí neškodně, podbízivě a vesměs úplně všedně, ostatně jako u každé kapely, která obětuje vlastní feeling a nahradí jej globálním korektním výrazem.



Dokonce se nezdráhám současnou hudbu VOLBEAT přirovnat k tomu průměrnějšímu, co mají za sebou mainstreamové štiky jako BILLY TALENT, THE OFFSPRING nebo dokonce GREEN DAY. Vzhledem k tomu, že ústřední motivy skladeb dnes vězí výhradně ve znělých zpěvových linkách Michaela Poulsena a až dál za nimi je někde nějaká instrumentální složka (je jedno jaká), můžeme to celé vzít docela šmahem. Nová deska vlastní celou řadu chytlavých rockových skladeb, písní naprosto bezproblémového ražení, což samo sebou nevadí, protože mám chytlavou hudbu ze své podstaty vlastně rád, co je však horší, že tyto líbivé skladby mne jaksi odmítají v hlavě uvíznout. Jsou vcelku banální a nepřinášejí natolik příjemné pocity, které bych asi tak čekal od podobně komerčně vedeného rocku.


První song na desce „Last Day Under The Sun“ dokonce startuje riffem, který je nápadně podobný notoricky známému kytarovému partu z úvodu skladby „Start Me Up“ od THE ROLLING STONES. Potom, co tímto způsobem Dánové demonstrují vlastní stadiónovou nepochybnost, už skladbu nadnáší jen do zblbnutí opakovaný refrén o jedné větě, která nám sděluje, že to kolem nás je opravdu poslední den pod sluncem. Co na to říct? Asi nejsem dostatečně lepej, abych tohle zhltnul. Rockec „Pelvis On Fire“ přináší onu náklonnost kapely k rockabilly a dřevnímu rock n´rollu z časů ulízanců z éry před THE BEATLES, ale věřit se jim to moc nedá, vše působí sterilně a naleštěně, tedy opravdu žádný americký Středozápad natož pak Jih. Trojka „Rewind The Exit“ mě přijde určitě zajímavější než obě předchozí skladby, chytlavá zpěvová linka má v sobě totiž i zvláštní posmutnělost. S bezmyšlenkovitým boogie rock n´rollem „Die To Live“ je však atmosféře konec, je zadusána do podlahy tančírny pozdních padesátých let. Všichni v tempu trsají jako smyslů zbavení a nic neřeší. Tuhle beznadstavbovou spjatost s rock´n´rollem u těch největších stadiónových bandů fakt nesnáším, přijde mě jako ta nejhorší míra alibismu, borci si berou jako rukojmí ten nejdřevnější a nejopravdovější styl. Fakt sorry. Balada „When We Were Kids“ má zjevně vzbudit vzpomínky na dětství, ale přijde mě to celé až moc nucené a plytké, navíc se píseň znovu točí kolem několika opakujících se frází, které se snaží kohosi dojmout.


Dál album pokračuje na vlně nenáročné chytlavosti, tu v lepším (ucházející vypalovačka „Sorry Sack Of Bones“), jinde v horším (totálně o ničem song „Maybe I Believe“) podání, takže vlastně dostáváme přesně takové album, jaké asi tak největší počet lidí od VOLBEAT čeká. Absolutně nekonfliktní a vyladěný výraz je šitý na míru co nejširší posluchačské obci a podle toho se songy na střídačku odvíjejí se svými kosmetickými rozdílnostmi - zatím co „Cloud 9“ provzdušní vícehlasé party v dalekosáhle vzletném refrénu upomínajícím na květinová šedesátá léta, třeba zrovna hned následná „Cheapside Sloggers“ tíhne ojediněle více ke kytarové hutnosti a její dominantou jsou kromě zpěvů také hutnější riffy a rovněž divoké a rozervané kytarové sólo Roba Caggianna. Kytary ještě dostávají podobný prostor v songu „Leviathan“, který však upomene především na ony mainstreamově zprofanované partičky jako GREEN DAY z úvodu článku. A tak už záleží jenom na tom, jak se k celé věci sami postavíte, jestli vám třeba zpěvnost „The Awakening Of Bonnie Parker“ bude lahodit, nebo vám bude brzy naopak protivná. Zkrátka taková normální mainstreamová deska dělaná pro masy, nic generačního nebo jakkoliv trvanlivého v ní však neslyším. Jak bych to tedy zařadil? Asi takhle. Príma drahocenný rock na jedno použití!


PS: A aby toho nebylo dost, na nejvíce riffovém songu „The Everlasting“ je zajímavá ta jeho zvuková spřízněnost s METALLICOU!!! :-) V dobách krátkých účesů a nakládání či překládání vagónů samosebou.


07.08.2019Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Zetro
31.08.2019 12:04

Stale priamejsia cesta do stredneho prudu,skoda.Vari sa prakticky z jednej vody.
Kedysi pre mna naozaj velmi zaujimava kapela ma uz druom svojom zapise skor sklamava i ked par dobrych songov tam je ale sablona je strasne okato rovnaka!

50%

 

Josef
07.08.2019 10:04

Stray: Dobrá recenze mě přijde nejlepší deska z roku 2013. Nová deska já nevím no já ji ještě neslyšel jenom singly a je to docela bída. Holt americký rádiový rock jede a v USA mají opravdu velký úspěch.