Last Hardrock Outsider

BRUCE DICKINSON - Balls To Picasso

Druhá sólová deska Bruce Dickinsona, všeobecně známá především díky celosvětovému hitu „Tears Of The Dragon“, se nerodila vůbec snadno a její tvorba musela postupovat skrz několik období s rozličným muzikantským ansámblem. Zpěvák na albu začal pracovat bezprostředně po ukončení svého členství u IRON MAIDEN a vznik nahrávky tak nejprve poznamenalo několik započatých a posléze ukončených spoluprací. V první polovině roku 1993 vznikaly demosnímky, na kterých byl Dickinson doprovázen členy britské hardrockové kapely SKIN. Poté přichází na scénu věhlasný producent Keith Olsen, ale u toho již SKIN nebyli a ve spolupráci s několika studiovými hráči dochází k přepsání několika skladeb a vzniku nových, mezi kterými se nachází právě výše zmíněný monumentální kousek „Tears Of the Dragon“. I tato spolupráce se však nakonec nedočká podnětného konce a vše spěje k jejímu přerušení. Na scénu tak přichází jistý Roy Z., kytarista, skladatel a později i producent, tou dobou člen kapely TRIBE OF GYPSIES. Spolu s Royem vytvoří Dickinson skvělý tvůrčí tandem a brzy vzniká většina materiálu, který nakonec fanoušek slyší na desce nazvané „Balls To Picasso“. Ta vychází až v průběhu roku 1994. Ostatně album se mělo původně jmenovat „Laughing In The Hiding Bush“, po jedné ze skladeb na něm obsažené, a bylo plánováno jako dílo inspirované nesvázaností raných sólových alb Petera Gabriela (především jeho třetí deskou z roku 1980), případně také albem „Mr.Universe“ od Bruceova velkého oblíbence Iana Gillana. Finálním producentem projektu se nakonec stává Američan Shay Baby, ale ve výsledku je zde mnohem důležitější přítomnost právě Roye Z. O tom všem však níže v článku...



Jak svět tehdy vnímal zpěvákovu aktivitu po jeho bezprostředním opuštění legendární metalové kapely? Z mého pohledu pozitivně. Velkým šokem bylo především Dickinsonovo oproštění se od metalového pojetí, s jakým byl dáván do souvislosti díky členství u IRON MAIDEN. Jasně, slavný zpěvák pár let před tím realizoval sólový debut „Tattoed Millionaire“, kde také nezněl zrovna jako heavymetalový zanícenec, ale to bylo spíše producentské album tvořené uvolnějšími songy, zatímco hlubší umělecký aspekt a celkové charisma připadalo právě až na materiál z roku 1994. Bruce Dickinson se tehdy nebál obklopit hudebníky mladší generace a následně stvořil desku, která stála sama za sebe, působila svěže, moderně a svým eklektičtějším pojetím a nahuštěněji podladěným kytarovým zvukem zapadala do revoluční doby svého vzniku. Prakticky šlo o velmi důstojné vypořádání se s minulostí a dokonalé najetí na tehdy aktuální dění, bez ohledu na to, aby výsledek zněl kašírovaně a nedůvěryhodně. Naopak Bruce si právě touhle deskou získal celou řadu nových příznivců, kteří v minulosti nikdy neměli potřebu poslouchat IRON MAIDEN. Album na rozdíl od pozdní tvorby Železné panny rezonovalo i v USA, kde se z největšího hitu stala i tamní žebříčková senzace.


V sestavě s členy TRIBE OF GYPSIES, konkrétně s Royem Z. u kytary, bubeníkem Davidem Ingramem a baskytaristou Eddiem Casillasem byly nahrány všechny skladby, ty vypovídaly především o zpěvákově skladatelském a stylovém posunu. Šlo o hutný a moderní hardrockový materiál, kterému dominovaly pomalejší (zdánlivě těžkopádná) tempa, devadesátkový groove, pestrá kytarová práce obsahující rozličné motivy od tvrdých groovy riffů po všelijaká latino sólíčka a exotické prvky, a rovněž všeobecný nadhled potvrzený širokými pěveckými rejstříky frontmana. Ve dvou skladbách si Dickinson dokonce zarapoval a tak deska budila dojem nebojácné a moderní koláže. Vlastností, které by upomínaly na tvorbu IRON MAIDEN, zde opravdu nebylo mnoho. Kvalita však o novém směru vypovídala jednoznačně. Zpěvákův hlas působil svobodněji, emočně zúčastněněji a o něco méně schematicky, tedy alespoň oproti jeho předchozím nahrávkám, živelnost by mohla být tím pravým slovem pro vykreslení určitých zdejších okamžiků.


Desku zahájil ponurý osmiminutový vál „Cyclops“, poznamenaný těžkopádným groovem a hřmotnými riffy, nad kterými se vzpíná zpěvákův až bolestně zaujatý hlas. Vše dokreslují přes efekty modulované hlasové aranže, posouvající tento hutný kytarový výlet nevalné rychlosti do strašidelných sfér. Posluchač jakoby procházel opravdu nevlídnou cizokrajnou skalní oblastí plnou netušených nebezpečenství, vycházejících z možné přítomnosti jakýchsi obrů. Hutná karavana postupuje i v dalších skladbách „Hell No“ a „Gods Of War“, kterým je rovněž vlastní ona valivost, houpavý groove a gradace do vypjatých hardrockových refrénů. Sound je plně poplatný době svého vzniku a je nositelem nového a inspirujícího pojetí nacházejícího se na hranici mezi moderní obdobou hard rocku a jakýmsi tribal-metalem. Zkrátka čistá esence umělecké svobody v pravém slova smyslu. Mnohým docházelo, že Dickinson přišel s hudbou, s jakou do té doby nikdy neměl nic společného a po které právě ten rok zatoužil.


Další skladby vzniklé ve spolupráci s Royem Z. terén svým způsobem odlehčily a nesly názvy jako „1000 Points Of Light“, „Shoot All the Clowns“ nebo „Laughing In the Hiding Bush“. V případě prvních dvou šlo o trochu uvolněnější a melodičtější kusy ve středních tempech, kterým byly vlastní chytlavější momenty určené pro širší posluchačskou základnu a rovněž žánrová nesvázanost, zatímco třetí zmíněný kus stál především na bytelnosti a hustotě kytarových riffů Roye Z., vesměs poplatné tehdejší vlně crossoveru. Tato píseň se původně měla stát titulní skladbou alba, ale název byl těsně před vydáním změněn na surrealističtější „Balls To Picasso“, neboť Bruce tou dobou zaujal tento slogan napsaný fixou na dlaždičkách jedněch veřejných záchodků, zvlášť když u něho byly nakresleny dva čtverce. Ve výsledku jde o velmi dobrý a abstraktně pojatý název, zcela nepochybně odrážející tehdejší zpěvákovu touhu po nesvázanosti. Posluchač si totiž pod významem onoho sousloví může představit cokoliv.



Z dalších skladeb zaujala trochu rychlejší „Sacred Cowboys“, jenž do desky přinesla i poměrně netradiční rytmické postupy. Navíc Dickinson se v ní pěvecky vydal na území, kam se do té doby dosud neodvážil, neboť zde chvíli dokonce i rapově deklamoval. Naopak klasicky písničkově vyzněla melancholická „Change Of Heart“, vesměs nepodbízivý a netuctový baladický kus plný atmosféry, který v demo verzi přinesl do studia Roy Z., neboť jej kdysi nahrál s kapelou DRIVER. Na původní verzi ve skladbě zpíval Rob Rock a zněla o něco patetičtěji, Bruce ovšem kompletně změnil její text a vetkl ji feeling plný nostalgie a smutku. Kouzelně jemné pasáže s tesknými kytarovými tóny a akustikou se zde prolínaly se srdnatě odzpívanými refrény. Velmi kvalitní píseň se stala nakonec tou opomíjenou a méně známou z obou balad umístěných právě na tomto albu. Celému světu totiž učarovala ta jistě nejvýraznější píseň nahrávky, umístěná až v samotném závěru alba – fantastická, monumentální balada „Tears Of The Dragon“. Ta se stala naprostým trumfem Dickinsonova pěveckého talentu a skladatelského mistrovství. Opravdu nadčasová záležitost ještě dnes platí za nejznámější a nejúspěšnější píseň jeho sólové kariéry.


Desku „Balls To Picasso“ do dnes chápu jako velice odvážné dílo, prostřednictvím kterého Bruce vystoupil ze schémat striktně metalové kariéry. Deska se vykazovala velmi kvalitním a na svou dobu tvrdým, hutným a plně aktuálním zvukem, a tudíž sebou nesla všechny atributy moderního hardrockového alba. Představila špičkového zpěváka z všestrannější perspektivy. Střídaly se zde sice velmi dobré skladby s několika méně zajímavými, ale tím hlavním zjištěním se ukázalo, že bývalý zpěvák IRON MAIDEN je schopen táhnout svou sólovou kariéru dlouhodobě, aniž by byl nucen se podbízet či přiřazovat svou tvorbu k právě probíhajícím módním trendům a tunit ji lacinějšími songy do hitparádových žebříčků. Úspěch „Tears Of The Dragon“ ovšem svědčil i o neobyčejnosti tehdejší doby, kdy mezi skladatelskou kvalitou a komerčním úspěchem bylo stále možné očekávat rovnítko.


V doprovodu zcela nových hudebníků, kterými se v jeho sestavě stali Alex Dickson (kytarista, dříve působící v řadách úspěšných Skotů GUN), Chris Dale (baskytarista, ex-ATOM SEED) a skvělý bubeník Alessandro Elenaneboť TRIBE OF GYPSIES byli využiti pouze pro potřeby studiového procesu a nestali se v roce 1994 zpěvákovými stabilními spoluhráči, hned na počátku léta Dickinson vyrazil na rozsáhlé celosvětové turné, v rámci kterého se dokonce dvakrát podíval do Spojených států amerických, kde materiál posléze poměrně dobře bodoval. Součástí evropské koncertní karavany bylo posléze i památné vystoupení na území válkou zmítaného Sarajeva. Koncert uskutečněný v místním kulturním centru pro několik stovek návštěvníků, v době kdy byly ulice města v zorném poli srbských i bosenských odstřelovačů, se stal výrazným protiválečným aktem a v rámci rockové scény silně rezonoval. I díky této události se britský zpěvák stále více profiloval jako opravdu výjimečná osobnost. Nejenže byl z akce pořízen i audiovizuální záznam, ale mnoho místních ještě dnes s vděkem vzpomíná na ony okamžiky, kdy město v epicentru války navštívil někdejší frontman IRON MAIDEN a nedbaje nebezpečí vrhnul všechny své síly do svého vystoupení. Šlo o mimořádný akt uskutečněný mimořádnou osobností v průběhu mimořádné těžké situace, i díky tomu se stala Bruceova sólová dráha neobyčejnou.


15.06.2021Diskuse (25)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

KrebsKandidat
13.07.2021 20:10

Ja si to obcas pustim. Celkom prijemna muzika. Ale s Dickinsonom im to slo lepsie.

 

Pekárek
10.07.2021 21:47

Tenkrát jsem je měl vypálené a dost se mi líbili. CD-R jsem pak zašantročil a už jsem se k nim nevrátil.

 

KrebsKandidat
10.07.2021 01:32

Páni, kto z vás sa vďaka tomutu albumu dostal k počúvaniu Tribe of Gypies? Je tu niekto taký?

 

Hivris
18.06.2021 12:49

Jedno video k tématu. Ten chlap snad nestárne:
https://youtu.be/iukY-8cSSLE

 

Konnie
18.06.2021 09:23

Pro mě neznalou příjemné překvapení. A, ano, ten závěrečný dračí hymnus znám, jen jsem ho měla nějak hluboko zasutý a hned si to nespojila :-) Díky za nové zážitky.

 

Pekárek
17.06.2021 20:38

Ano, měl jsem to tenkrát podobné, změna mi sedla a stejně tak doprovodná kapela i produkce. Dnes tak 80-90 %.

 

Sagi
17.06.2021 14:47

Ještě k Piccasovým koulím:-). Na začátek 90 let neuvěřitelná moderní progres metla se skvělým vokálem (navrch místy minoritně spestřeným rapem:-)) a instrumentálními výkony. Šlape to a ty melodie... 100 procent

 

Stray
16.06.2021 22:37

Davis: zdravím, bez obav, tak tragicky bych to neviděl, s ničím nekončím, nic neopouštím, spíš cítím únavu a chtěl bych plynule přejít, řečeno tenisovou terminologií, na post nehrajícího kapitána.:-) tedy nehrající není zas tak přesné slovo, spíš méně hrajícího. Budu se prostě pouštět do podobných maratónů s větším rozmyslem, pokud tedy. Mám za sebou ne patnáct nebo dvacet zkompletovaných diskografií, ale asi tak padesát, + dalších šedesát hair-metal profilů, což jsou čísla kdy si člověk říká, že už v tomhle směru řekl tak 90% toho, co z historických věcí chtěl. Chci se vyvarovat nechuti, nekvality, a mám pocit, že to chce další nové impulsy v podobně neokoukaných lidí. Tu zprávu jsem nepsal proto, abych u někoho vzbudil potřebu mne přemlouvat. Tak to prostě je, na nic si nehraju, není to truc nebo tak něco, to info mělo optimálněji přijít spíš někdy na podzim se zveřejněním zhruba desky The Final Frontier od IM, ale cítím, že tenhle můj postoj je definitivní. Abych pravdu řekl, tak se momentálně cítím asi tak stejně, jako kdysi na MP zhruba týden před ukončením spolupráce. není to ovšem ode mne rozhodně konec, jen si budu ten harmonogram dávkovat s rozmyslem, to znamená - občas článek na nějaké nové album - určitě ano, seriál např. URIAH HEEP na celý rok - rozhodně NE!

 

Davis
16.06.2021 21:55

Ahoj Strajy,
počteníčko opět výborné, ale zpráva pod článkem o Tvém pomalém "opouštění" tohoto parádního webu mě teda nepříjemně dostala...Jsem zde "skoro" denně, díky Tobě jsem objevil mnoho pro mně neznámých hudebních interpretů. Doufám ,že to řádně přehodnotíš :-)
Držím palce.
Davis

 

Stray
16.06.2021 20:49

Opravdu nevěřím, že tu otázku vidím.