Last Hardrock Outsider

JOE BONAMASSA - Redemption

Při utřepávání informací pro následující řádky se znenadání objevily jisté souvislosti, jejichž podstata do mě byla, před více něž dvaceti lety, vštěpována na přednáškách psychologie. Tehdy čerstvý mladý muž jsem dost dobře nechápal, jak na životně vyrovnaného jedince může dopadnout nějaká krize středního věku, která se, dle vědeckých análů, hojně vyskytuje kolem věkové hranice čtyřiceti let. A protože jsem tento horizont už překročil, tak vím, jak bleskově se osvěží dávno nabyté vědomosti při konfrontaci s neúprosnou realitou, neboť i teď, za poslední roky už po několikáté, jsem si vzpomněl. Bonamassovi bylo totiž čtyřicet minulý rok. Jeho letošní novinka nese více než výmluvný název „Redemption“, a sám aktér tajemně mezi řádky a názvy písní prozradil, že si před a během jejího vzniku léčil zranění, která si sám způsobil a musel se naučit existovat s poslepovanými střepy svého života, tak aby se opět našel sice zjizvený, ale i silnější. Jeho hudební tvorbu jsem začal sledovat před osmi lety. Už tehdy měl na kontě osm studiovek a pěkně našlápnuto s all stars mašinou BLACK COUNTRY COMMUNION. Všemožně přelétávající hudební workoholici mě spíše děsí, ale Bonamassův formát mi jednoduše hned sedl, a to i díky tomu, že se svým způsobem držel při zemi, bylo na něm poznat, jak muzikou opravdu žije a nepotřebuje kolem sebe vytvářet nadbytečné nehudební zplodiny. Pracovitost a pokora mu zůstaly dodnes.



Joe Bonamassa, opravdový dělník blues-rocku, se během více než dvaceti let nezastavil. „Redemption“ je potom jeho třináctým sólovým albem, kterému samozřejmě předcházela kontinuální vydávání celé řady živých záznamů a častá hostování u spřízněných duší, jako například spolupráce s bluesovou rebelkou Beth Hart. Osobně si neumím jednoznačně odpovědět na otázku, zdali Joemu zřejmá nadprodukce z tvůrčího hlediska prospívá nebo ho svým způsobem omezuje. Na druhou stranu vím, že se všechny jeho řadovky pěkně poslouchají, protože se pokaždé jedná o degustaci z poctivého a pestře naaranžovaného menu. Potíže občas přináší samotná konzumace těch standardních jumbo porcí, ale i to konečném dojmu zásadně nevadí. Navíc není těžké odpozorovat, že se Joe pořád zlepšuje i jako zpěvák a že se skutečně nebojí pokoušet, rozšiřovat si, své hudební možnosti a obzory. Například taková akustická, jeden a půl hodiny trvající, blues-rocková mše „Live At Carnegie Hall: An Acoustic Evening“ z minulého roku potom převlékla jeho skladby do jedinečně půvabných kostýmů.


Novinka, na které se opět objevuje celá řada všemožných doprovodných instrumentů, potom už nepřekvapivě dobývá hodinovou stopáž. Tato nás potom zavede do jakéhosi gospelového rozpoložení. Všechny skladby tu jsou naočkovány značně živočišným sérem a jsou servírovány až v překvapivě zpěvných provedeních. Nemohu se ubránit pocitu účasti na nedělním obřadu v kostele někde blízko New Orleans, jehož dřevěnou konstrukcí lomcuje tucet písní z Bonamassovi novinky. Dvanáct žalmů, zabývajících se stavy člověka, který si nedávno prošel životní zkušeností popisovanou v úvodu tohoto textu. Mistrovy kytary na „Redemption“ sice pořád hrají první housle, ale velký důraz se tu klade na i na ostatní aranže. Zvláště pak vstupy žesťových nástrojů dostávají dosti široký prostor a občas doslova usurpují posluchačovu pozornost. Nejsem velkým příznivcem přehršle trubek a jim podobných, i zde jejich objem občas pokouší moji schovívavost, na druhou stranu bych byl ukázkový škarohlíd, kdybych neocenil snahu o jiné vyznění, jenž navíc hmatatelně přetéká temperamentem.


Desku musíte přijmout jako kolekci skladeb, které si shodně daly za cíl, aby pěkně odsýpaly a zbavit se očekávaní na dumavé zpovědi virtuosových kytar. Použité šesti strunky, přestože mají (zvláště v pomalejších polohách) několik svých momentů, jsou spíše ukazatelem směru pro veškeré ty okázalé instrumentální doprovody. Hlavní aktér se i nadále snaží vyzývat svůj hlas v nových polohách a například taková parádní titulní skladba je jasným důkazem, že s věkem jeho zpěv vyzrává do dalších krásných barev, k čemuž mu tu často sekundují doprovodné vokály různorodých odstínů a pohlaví, a zvláště pak soulové podkresy ženského ansámblu snesou přívlastek delikátní.


„Redemption“ potěší, zahřeje i vcelku mile překvapí, ale v rámci předchozí Bonamassovi tvorby zas nijak zvláště nevyčnívá. Je to znovu příjemně se poslouchající sada songů, která má své opodstatnění v umělcově diskografii a určitě si zaslouží i vysoké bodové uznání s poznámkou: „Na Maserati se pořád dobře dívá, ale je nemožné každý rok obdivovat další nový model“. Z pozice vytrvalého posluchače bych rád viděl Bonamassu odpočatějšího, uvolněnějšího a jednou, snad i brzo, bez jeho dlouhodobého duchovního mentora, spoluautora, producenta a patrona Kevina Shirleyho v zádech. Ve vší úctě, The Caveman, který jistě Joeho hodně naučil a velkou měrou ho pomáhal vyprofilovat v uznávanou žánrovou osobnost, by měl Bonamassu nechat hledat a najít i své vlastní tvůrčí cesty, tak aby se mohl třeba za nějaký čas k tomuto šikovnému žákovi vrátit a znovu pomoci doladit jeho myšlenky.


18.10.2018Diskuse (5)Subeer
jirikubis1975@gmail.com

 

DarthArt
23.10.2018 11:19

Subeer: Loket je nádherný, to moje maloměsto je Jablonec nad Nisou. Klub na Rampě, tam ty kytaristy jeden člověk vozil, bylo tam těchhle lahůdkových koncertů asi pět.

 

Subeer
23.10.2018 01:53

NDR: Shirley je samozřejmě špička a ty desky, co dělal s JB jsou výborný a opravdu všechny kolem 80% a více. Pak jsou tu ty 4 první alba bez The Cavemana a ty jsou taky moc dobrý. Ta vydavatelskákadence co spolu KS a JB předvádějí čístě přirozeně nemůže tuhle tvůrčí značku udržet neokoukanou, jedinečnou a to by si měli oba uvědomit. Psáno ve vší úctě.

DarthArt: Jediný maloměsto a JB, který mě honem z hlavy napadá je Loket, ale to je opravdu s krásným velkým M.

 

DarthArt
22.10.2018 16:53

Bonamassa před lety hrál u nás na maloměstě - tehdy k nám do klubu vozili co půlrok nějakýho takovýho dobrýho kytaristu. Já nešel, protože jsem vůbec nevěděl o co jde. Což nevím moc ani teď, tak aspoň přišel čas vše napravit. Jsem rád, že na CD jsou recenze na takový věci jako Joe Bonamassa. Moc rád.

 

NDR
22.10.2018 15:21

Ano, zaverecne poznamky na zamyslenie, aj ked mna osobne Shirley velmi bavi, jeho zvuk je fascinujuci a obdivuhodne iny nez 99percent vsetkeho toho smiesnuckeho laboratorneho navôkol...

 

Pekárek
19.10.2018 19:24

Posledních pár vět tesat!:)