Last Hardrock Outsider

VOLBEAT - Outlaw Gentlemen And Shady Ladies

Dánští VOLBEAT jsou zpět se svým již pátým řadovým albem, prvním, na kterém se objevuje v roli kytaristy Američan Rob Caggiano, který byl donedávna znám z poslední sestavy letité thrash metalové kapely ANTHRAX. Úspěch předchozích dvou alb na evropském trhu udělal bez pochyb z VOLBEAT stadiónovou záležitost, hlad po novince byl tudíž obrovský. Jejich hudba osciluje zhruba někde na pomezí řízného rocku s punkovým nábojem, do kterého se promítají i prvky rockabilly, country, ale i hymnického metalu pro masy. Kapitolou samou pro sebe je však zpěv Michaela Poulsena, který svým výrazem připomíná mladšího Jamese Hetfielda z období zhruba okolo dvojalba předělávek - „Garage Inc.“. Jeho frázovitý a znělý projev rozhodně nešetří na afektovanosti a přehrávaném chlapáctví, což samo o sobě není zrovna pochvala. Jenže Dánové mají na své straně obrovskou zbraň, umí totiž složit velkou spoustu chytlavých (nikoliv však blbých) songů, které posluchač touží slyšet stále znovu a pořád dokola až do úplného zblbnutí. VOLBEAT zkrátka baví a nic neřeší. Album „Outlaw Gentlemen And Shady Ladies“ je doslova přehlídkou chytlavých rockových hitů a dle mého názoru v tomto směru předčilo i všechny jejich minulé nahrávky.



VOLBEAT jsou tedy jednoznačně záležitostí pro širokou posluchačskou obec, avšak chytlavý potenciál jejich skladeb beru jednoznačně jako jejich obrovskou devízu, nikoliv slabinu hodnou posměchu, byť je mi jasné, že jejich příznivci se rekrutují spíše z řad lidí, kteří rockovou a metalovou hudbu nestudují nějak do detailu a nepátrají po nových cestách. Na tom však v tomto případě vůbec nezáleží. Pokud má někdo na to zaplnit a zároveň bavit velké haly, tak nevidím důvod proč by to neměl dělat.


Před pár lety jsem řadil tyhle Dány do zhruba stejné skupiny jako kanadské NICKELBACK. Tedy jako rockovou kapelu pohodových chlápků v džínách, na jejichž koncerty může dorazit široké spektrum návštěvníků, od starších rockových pardálů, přes teenagerskou omladinu, až po rodinky s dětmi. VOLBEAT mají však v sobě něco víc - v jejich případě nejde tedy o kapelu, co přehraje pár songů z rádia a bez prožitku vypadne, na desce cítím odevzdání od začátku do konce a vyhrání si s každým detailem, což je znát na ukázkové a velmi přehledné produkci, která na jednu stranu na ničem nešetří, na druhou stranu netrpí bezúčelnou přeplácaností, naopak, je zde vše, co zde být má a ničeho ani o kus víc. Alba napěchovaná přímočarými zpěvnými songy jsou mi ostatně stokrát milejší, než nějaký samoúčelný exhibicionistický škvár.


Jak už jsem se zmínil, album je napěchované hitovkami. Máme zde jak ostré vypalovačky s punkovým nábojem „The Hangman´s Body Count“ a „Black Bart“, několik odlehčených svižných popěvků se vstupy akustické kytary – „Lola Montez“ nebo „Cape Of Our Hero“, dále pak nějakou tu skladbu ovlivněnou rockabilly či americkými tradicionály – „Lonesome Rider“. Celé album je vlastně řadou instrumentů hozené tímto směrem – banjo (tak jako v „Doc Holliday“), výrazné akustické kytary, foukací harmonika. Je zde čas i na metallicovské riffování – ostatně třeba takové „The Nameless One“ a „Dead But Rising“ platí za vypalovačky vedené v duchu tvorby této legendy. Je zde i jedna povedená balada - „Our Loved Ones“. Dost možná nejmetalovější a netemnější song nahrávky – „Room 24“ obsahuje hlas hostujícího krajana Kima Bendixe Petersena, který je již třicet let znám pod přízviskem KING DIAMOND.

 

Novinka VOLBEAT se zkrátka povedla a platí za poměrně různorodé, svěží a zároveň chytlavé rockové album, vedené  v duchu drahých mainstreamových produkcí či písňové vycizelovanosti a to od samotného začátku až do konce. Z těchto Dánů mám ostatně pocit, že v jejich případě našla mainstreamová metalová scéna po mnoha letech opravdu velkou kapelu, která se nepotřebuje hrbit někde pod závojem alternativního alibismu a tím pádem v brzké budoucnosti uspěje! TOHLE JE ROCK!


24.04.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz