UFO - The Visitor

100%

Britští melodici UFO měli krátce po svém vstupu na rocková kolbiště obrovské štěstí, když jim během společného koncertu padl do oka šikovný šestistrunný pracant Michael Schenker, tou dobou hrající u předskokanů SCORPIONS. Kapela nelenila ani chvíli a hbitě jej přetáhla k sobě. Jeho velice rychlé etablování a pětice kvalitou výrazně vyrovnaných studiových nahrávek, učinila z UFO jednu z předních stálic na rockovém nebi sedmdesátých let. Podobně silná alba, jaká nahrála kapela s jeho účastí, se už souboru nikdy v budoucnu dát dohromady nepodařilo. Nejblíže k tomuto období má až poslední perioda kapely, kdy se na postu kytaristy konečně objevil člověk, jež svou nekonfliktní povahou, kytarovým umem a dostatečným množstvím nápadů s přirozeným citem pro věc, dokázal do řad UFO vnést řád i fungující prvek. Tím chlapíkem je americký instrumentalista Vinnie Moore, se kterým UFO nabrali další a nutno podotknout také velice silný vítr do plachet. Do této chvíle mají na společném kontě pět klasických řadovek a jedné z nich se budeme společně věnovat v následujících minutách.

Tou deskou je třetí společná práce nazvaná „The Visitor“, která se na svět vyklubala roku 2009 a je, považte, jejich devatenáctou studiovkou. Bohužel si zde své party už nezahrál dlouholetý basák Pete Way, jehož práci převzal Peter Pichl. Jinak jde o klasickou sestavu s Parkerem sedícím za bicími, Raymondem u kláves a druhé kytary a samozřejmě jediným stálým členem a tahounem Philem Moggem u mikrofonu.

Já osobně si této desky vážím o malinko víc a to z jednoho prostého důvodu. „The Visitor“ se od klasické produkce UFO malinko liší a její hudební gejzíry vyvěrají z bluesového a tentokrát i southern-rockového dolu celkem znatelně. Pozměněná inovace jí dává punc jedinečnosti, který podpořil i moderní produkční zvuk Tommyho Newtona. Zní sice tvrdě a současně, ale nezastírá rockové kořeny a krásně vyvažuje její pozitiva směrem k dnešku. Phil Moog zpívá s úžasným přehledem, místy oduševněle, místy naopak klasicky drsně. Jeho hlas nepostrádá šarm i charisma, když se do svého řemesla opře, náhle exploduje jako granát z druhé světové.

Hned úvodní píseň „Saving Me“ přináší velice silné jižanské inspirace. Boogie, folk a southern rock jsou v písni namačkány jako citrón v horkém čaji. Tohle ale není žádný Tea pro holčičky. Dunivá rytmika a syrový Moogův přednes ji výrazně tlačí k rockovým horizontům. Volnější „On The Waterfront“ se jen pozvolna rozhoupává a kapela intuitivně přehrává pro potěchu svou i naši. „Hell Driver“ zbožňuji, jde o našlapanou, v důrazném středním tempu položenou rockovou divočinu, které přitápí pod kotel plnokrevná Vinnieho hra a precizní souhra basa-bicí. „Stop Breaking Down“ má za úkol uklidnit emoce. Její překrásný melodický refrén s Mooreovu kytarovou prací v závětří doceníte až s opakovanými poslechy. „Rock Ready“ je konečnou na A straně a společně s poslední desátou skladbou, ji vnímám jako malinko slabší. Nikdy jsem neměl rád rozdělování alb na dvě poloviny. Časté podsouvání B-éčka do pozice té druhé a horší části alba stírá objektivitu a u mnoha recenzí nepůsobí dobrým dojmem. V tomto případě jde navíc o pravý opak, druhá strana je dominantní a veskrze návyková. Hned první skladba „Living Proof“ je naprostá southern-rocková pecka. Energická Vinnieho hra tu dere veškeré posluchačovi emoce na padrť jako nějaký bortící se obrovský ledovec. Jeho nástroj budí silový organizační dojem, množství sól a ozdůbek dodává písni nesmazatelné kouzlo a styl Philova zpěvu je navýsost dráždivý. Jasný adept na hit a nejlepší píseň alba. Pokračuje se volnější „Can´t Buy A Thrill“. Moore je prostě všude, překrásně sóluje, akustikou zaplňuje prostor okolo zpěvákova hrdla a do refrénu vytáčí další a další brejky. Balada je ukryta pod číslem osm a má název „Forsaken“. Opět jsme na jihu Arkansasu, či v jeho okolí. Postranní sbory, kytarové ladění a Philův fantastický vokál (kdy tenhle člověk zpíval lépe?) působí velmi plasticky a nenuceně. Závěrečné kytarové sólo patří k ozdobám celé nahrávky. A to je tu ještě „Villains & Thieves“. Tady se řádně přitvrdí, přeci jen jsou UFO rockovou kapelou, jenže je tu Raymondova klavírní linka a srážka oprýskaných dodávek s nápisy western and boogie explodujících právě v onu chvíli.

Bohužel další deska „Seven Deadly“ už nedokázala v tak hojné míře navázat na kvalitu tohoto, nebojím se říci, skvostu. UFO po parádním rozjezdu s Moorem prostřednictvím barevné a členité „You Are Here“, přes bluesově tvrdou, avšak stále velice nápaditou desku „The Monkey Puzzle“ dokonaly svůj interpretační přesah právě prostřednictvím recenzované „The Visitor“. A abych se nenápadnou oklikou malinko vrátil na začátek recenze, právě toto pozdní Mooreovské období (mezi lety 2004 až 2009) mně osobně nejvíce evokuje onu slavnou sedmdesátkovou epochu s Michaelem Schenkerem.

01.08.2020	Diskuse (2)	Horyna marekdt@seznam.cz