RAZOR - Shotgun Justice

70%

Pokud na začátku devadesátých let velel trend většině velkých thrashmetalových značek buďto zpomalovat do středních temp a zpřehledňovat své kompozice, nebo na druhou stranu dělat tvorbu techničtější a více komplexní, tak kanadští RAZOR, coby tehdejší dlouholetá stálice, nešli ani jedním z těchto dvou směrů, právě naopak, na své šesté řadové desce „Shotgun Justice“ předvedli ukázku toho, jak má vypadat strohá sekanice, která nepřipouští nic než žánrovou generičnost.

Když v roce 1989, i díky agilním Roadrunner Records, vylítli na světovou scénu jejich krajané ANNIHILATOR, oslňovali nejen rychlostí a energií, ale zejména hráčskou brilancí, vynalézavostí a muzikálním přesahem. Byl to okamžik, kdy přestalo platit, že největší tvrdou metalovou kapelou z Kanady jsou RAZOR. Ona se totiž parta okolo kytaristy Davea Carla nikdy nenamáhala pomyslet, že by mohla s Jeffem Watersem v jakémkoliv ohledu závodit. Po vynikajícím albu „Violent Restitution“ z roku 1988 se tehdy vlastně i RAZOR nacházeli na svém tvůrčím vrcholu, jenže co jim v devadesátkách chybělo k delší životnosti (kapela se rozpadla už v roce 1992), byl stran tvorby právě přesah a schopnost obohacování pevně daných thrashmetalových vzorců. Horší však bylo, že jim v roce 1989 vypršela smlouva se Steamhammer. Onen nástup k malé značce Fringe Product a nedůvěra v práci (či vlastní zacyklenost? pozn.Stray) větších stájí a neochota k hudebnímu vývoji posléze kapelu stála mnoho let existence.

RAZOR v krizovém roce 1989 nejprve museli vyřešit změnu na postu vokalisty. Po pěti albech, kdy se držel frontmanství excentrický parádivec Stace „Sheepdog“ McLaren, došlo ke změně, a právě na albu „Shotgun Justice“ se poprvé za mikrofonem objevil tehdy teprve třiadvacetiletý křikloun Bob Reid. Jeho projev byl drsný, strohý, úsečný. Jestliže se jeho předchůdce občasně pustil dokonce do výkřiků dotýkajících se výšek, pak u Reida tohle opravdu nehrozilo. Tahle věc rozhodně ubrala novým skladbám na pestrosti a materiál tak působil ještě sevřeněji. Zkrátka hrubě a tvrdě.

Hned čtrnáct úsečných rubanic naplněných po okraj thrashmetalovým riffingem a vysokorychlostními tempy mělo v podání nové sestavy zkrátka říz. Všechny skladby se pohybovaly svou délkou někde mezi dvěma až třemi minutami. Neřekl bych však, že by své skladby RAZOR o něco ochudili. Kytarista a šéf Dave Carlo platil za jednoznačného zastánce tvrdších tendencí v thrash metalu a jeho hru charakterizovala chladně kovová neoblomnost. Byl vždy, stejně jako třeba Gary Holt z EXODUS, vynikajícím riffmistrem, ale to rozhodně nebylo všechno. Jeho krátká nervní sóla měla také svou hodnotu. Jeho nástroj prakticky držel zvuk celé kapely. Protože Carlo byl vždy jediným kytaristou u RAZOR, nepotrpěl si příliš na odlehčená místa a parádičky, naopak, svou neurvalou hrou se snažil nasytit všechny ty krátké a thrashovou úsečností natlakované songy.

Od minulého a zřejmě vůbec nejlepšího alba „Violent Restitution“ už v sestavě byla i osvědčená rytmika, kterou tvořil Daveův bratr, baskytarista Adam Carlo a výtečná bubenická mašina Rob Mills. K těmto třem hudebníkům poté naskočil právě nováček u mikrofonu Bob Reid a Kanaďané se vydali na jednu ze svých posledních ztečí před rozpadem. RAZOR, i přestože o rok a půl později vydali ještě jednu ne zrovna úspěšnou řadovou desku „Open Hostility“, co se týče zájmu metalových headbangers tehdy začali hodně uvadat, takže „Shotgun Justice“ můžeme ve výsledku považovat za poslední razoří záblesk před érou, kdy se metalový příznivci začali ve velkém obracet od zatvrzele thrashových bandů, a sice k jiným subžánrům, ať už šlo o tehdy na vrcholu se nacházející death metal, rodivší se doom, či cokoliv z alternativní rockové scény.

30.05.2025	Diskuse (10)	Stray janpibal@crazydiamond.cz