Last Hardrock Outsider

RAZOR - Violent Restitution

Rok 1988 byl pro kanadské RAZOR zjevně zlomový a to nejen v souvislosti s personálními obměnami v sestavě, ale také co se týče budoucí nahrávací smlouvy se stabilizovanějším evropským vydavatelem. Z projektu, nacházejícího se tehdy na mrtvém bodě, odešli nebo byli koncem roku 1987 odejiti oba dlouholetí členové rytmické sekce, jmenovitě Mike Campagnolo a Mike Embro. Do té doby poslední, čtvrtá řadová deska „Custom Killing“ byla totiž realizována pouze na obskurní značce Fringe Product a nejen demáčově vyznívající materiál zde promlouval o neutěšené situaci uvnitř formace. Tahle nahrávka se zapsala jedním z nejotřesnějších a nejodfláklejších albových obalů v rámci metalové scény vůbec. Při znalosti jiných coverů desek RAZOR a při pohledu na tento „provizorní výtvor“, si dnes kladu otázku, zdali v roce 1987 vůbec někomu z RAZOR ještě záleželo nejen na hudební, ale také na vizuální stránce jejich produktů? Nakonec se všechno v dobré obrátilo a do sestavy naskočili dva nový členové: Adam Carlo (bratr kytaristy Davea Carla) se chopil baskytary a dvaadvacetiletý bubeník Rob Mills se stal novým zdrojem energie soundu RAZOR v jejich vrcholném období. Před domácí přípravou nových skladeb došlo k podpisu smlouvy s německou značkou SPV/Steamhammer, která Kanaďanům do budoucna poskytla lepší zázemí, než jaké se jim dostávalo do té doby. RAZOR se tak na několik let stali stájovými kolegy DESTRUCTION, SODOM nebo AXELA RUDI PELLA.

 

Přechod k agresivnějšímu a nesporně tvrdšímu pojetí thrashe byl z novinky znatelný od prvních momentů. Album „Violent Restitution“ s motorovou pilou na obale je dodnes považováno za vrcholné dílo kanadské kapely (spolu s následující deskou „Shotgun Justice“ z roku 1990) neboť RAZOR zde doslova razí cestu ovlivněnou modernějším pojetím thrashových rubanic. Skladby působily nejen hutnějším a tvrdším dojem, ale byly poplatné i modernějšímu výrazu, který si v rámci thrashového žánru dopřával i jistou evoluci týkající se technické stránky vyznění skladeb. Netvrdím, že nové songy reprezentovaly nějaký komplikovanější směr, na to byly tyto nářezy vlastně docela krátké, ale dostalo se jim prostě lepšího a nahuštěnějšího vyznění i kvalitnější produkce. Průměrná délka skladby v rámci tohoto čtrnáctiskladbového materiálu nedosahovala totiž ani tří minut. Není třeba zmiňovat, jaký thrashový milník mohl stát této desce vzorem.


 

V každém ohledu došlo ve zvuku k zostření, nabroušení hran a zmohutnění kytarových valů. Po vzoru tehdy aktuální tvorby SLAYER a EXODUS se tak i RAZOR přehoupli od počátečních heroických sprintů, k hororověji vyznívajícím songům, které dávaly přednost zabijáckému zvuku a riffové vycizelovanosti. Dave Carlo slyšitelně věděl, kudy v rámci extrémního thrashingu vede cesta, neboť riffy doznaly slušivých obměn k větší agresi, ale i jeho kytarová sóla mnohdy vyznívala psychotičtěji a vřeštěla do hlukové masy po vzoru roztočené zubní vrtačky. Hlas Stace McLarena jakoby se též vzdaloval počáteční oráchlosti po vzoru METALLICY či VENOM a šel směrem trochu úsečnějšího a disciplinovanějšího frázování. Kadence slov tak působila o něco kulometněji, byť si tím RAZOR zahrávali s možností větší monotónnosti. Zmíněný pěvec alespoň vše vyvažoval úžasně vysokými výkřiky, dodávajícími songům na živelnějším potenciálu a neotřelosti. Trademarktem stylu RAZOR se stali sborové back-vokály, které frontmana mnohdy v nejvygradovanějších momentech skladeb doplňovaly. 


Album odstartovala blesková rubanice „The Marshall Arts“, charakterizovaná mimo jiné hlavně dlouhým vřeštivým výkřikem Stacea Sheepdoga McLarena, který byl plný děsu a bolesti, jakoby proti němu vystartoval šílenec s motorovou pilou. Našláplé riffjízdy z úvodu nosiče jako „Hypertension“, „Taste The Floor“ nebo „Behind Bars“ se staly naprostou klasikou tvorby RAZOR, navíc následované neméně zdařilými songy jako „Enforcer“, titulní „Violent Restitution“ nebo „Out Of the Game“ svědčily o dobré formě Kanaďanů


Že šlo do skladeb dostat i poněkud záludnější atmosféru a celkově si pohrát s jejich gradací, dokazovala třeba „Edge Of The Razor“, jejíž úvod připomínal rozjezd slayerovské klasiky „Hell Awaits“. RAZOR však nikdy nezapomínali ani na své kořeny a tak jsou zde skladby lehce koketující s punkovým vyzněním, viz skočná „Below The Belt“ nebo neméně odvázaná „Eye Of the Storm“. V podstatě šlo o únosné skloubení thrash metalu s punkovým groovem.  Pak je zde i skladba „I´ll Only Say It Once“, která může být, i díky úvodním riffovým partům a svižnému tempu, považovaná za poctu MOTÖRHEAD. 


Čtrnáct vesměs dvouapůlminutových narubaných skladeb se, i přes řadu zajímavostí které neuniknou pozornému posluchači, nakonec docela pere s monolitičtějším vyzněním a udržením posluchačského potenciálu, takže se leckomu může zdát, že v poslední čtvrtině některým momentům poněkud chybí nápad. I tak si však myslím, že tahle deska zachycuje kanadské RAZOR v neuvěřitelném laufu, plném síly a agrese, a tudíž i v životní formě.


19.05.2022Diskuse (10)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
20.05.2022 18:55

Pokud je souvislá řada recenzí na staré nahrávky, tak to vyžaduje větší míru soustředění, koncentrace, protože jde o texty, které spojují faktografii s osobním pohledem, je dobré taky si něco přečíst a pak ty věci zasazovat do kontextu. Zkrátka tyto pisatelske projekty sežerou více energie. Při faktu, že jsem byl roky jediným zakladacem článků, editorem a ještě jsem psal vlastní recenze na staré věci i novinky, tak jsem se po serialu Iron Maiden zatavil. Nejde o to, že bych nechtěl, nemám na to psychických sil. A přitom Running Wild, King Diamond, Mercyful Fate nebo Dream Theater bych potřeboval napsat co nejlépe a s hromadou nadšení. To nejde si říct, tak začnu 3,2,1 teď. Psaní novinek chápu u sebe jako disciplínu snazší k docileni dobrého výsledku. Třeba to má každý jinak.

 

sanntrik
20.05.2022 12:16

Jasne chápem, mňa osobne vždy potešia recenzie na old school albumy,kapely.Tak nech ta chuť neopušta:-)

 

Stray
20.05.2022 12:02

V době když jsem ti odpovídal, jsem netušil, že tu chuť náhle dostanu.:-) Když přijde, nesmí se váhat, páč třeba brzy odejde. Doba promyšleného plánování a diagramů, jak se dramaturgie webu bude vyvíjet, tady skončila s touhou implantovat do webu schopný tým. Už pojedu jen intuitivně, o věcech "co bych někdy mohl" nepřemýšlím. CD prostě už nemá plán.:-)))

 

sanntrik
20.05.2022 11:45

Stray ved si písal ze na neaktuálne albumy momentálne nemáš chuť písať recenzie,som rad ze si si to rozmyslel.

 

Stray
19.05.2022 16:50

Tak nějak jsem si na ně vzpomněl díky kapele EVIL INVADERS, a tak jsem si je zpětně občíhnul během pobytu na chatě a když jsem se vracel, tak jsem si v Sušici u Berryho koupil vinyl Violent Restitution za šest kil. prostě jsem si nemohl pomoc, je to jako když jde tlustá ženská kolem cukrárny a okukuje za výlohou věnečky.:-) Asi dám ještě desku z roku 1990 Shotgun Justice, koupi i recku, tame už jsou RAZOR s jiným zpěvákem, jde asi o jejich poslední vrcholný počin, ten "novej vokalista" je tam i dnes během comebacku. je divný, že nepovolali původního, on asi ten Dave Carlo bude jaksi podivnej, pokud se sveřepě drží undergroundu a nutnosti se nezaprodat, pak pro něj nemám jako milovník drahých a kvalitních produkcí vlídného slova. :-))

 

spajk
19.05.2022 16:06

Uz jsem si vzpomněl za pomocí Discogs. BF - Kill For Pleasure. Schválně si to večer poslechnu i s Razor, co tomu tricetiletý odstup způsobil.
Strayi, kdes to vůbec schrastil po tolika letech?

 

Kelly
19.05.2022 15:04

V 86 na gymplu brigáda a hurá v sobotu ráno do Krčského lesa na burzu a koupě 2 oboustranně nahraných Sony 90. Občas to rozprášili cajti, všichni zdrhali, páč koho chytli, měl malér ve škole nebo v práci. MH byl základní materiál (spolužák ho měl od táty z Helmutova) pro sledování novinek a obkreslování loga kapel a stříkání podle šablon na bundy a trika. Deep Purple byl pro mě pop a zakladatele stylů jsem začal poslouchat až jako dospělý, když už jsem měl slušně naposlouchaný thrash a punk hardcore. Krasná doba, kdy jsme netrpělivě čekali na nové desky našich oblíbenců.

 

Prowler80
19.05.2022 14:56

Stray: Předně dík za dvoudílné retro okénko. Vše podstatné uvedeno v recenzi. EI oblibuji více, ale s hodnocením problém nemám. Toho roku se však objevily desítky mnohem lepších alb napříč celým žánrem. V tomto směru jeden z nejúrodnějších ročníků vůbec. Vždy mi vrtalo hlavou, proč je na zadní straně alba uvedeno ono věnování Bronsonovi. Zda šlo jen o prosté vyjádření sympatií, či to mělo nějaký konkrétní důvod. Odpovědi jsem se nikdy nedopátral. Bronson vždy patřil i k mým oblíbencům, pročež bych byl vděčen za jakoukoli ozřejmující informaci stran této skutečnosti. Síto mělo své opodstatnění, ale s tím počtem desek to tak rozhodně nebylo. Níže zareaguji přímo na dotaz starého bracha.:-)

spajk: Desek vycházelo mnohem více, zejména z americké produkce byl v MH zrecenzován vždy jen zlomek. Ale je to logické. Kdo by veškerá ta alba byl za měsíc schopen náležitě vyposlechnouti? Navíc je zřejmé, že začasté rozhodovala síla vydavatelské firmy, což měrou neztenčenou platí podnes. Třeba v březnovém čísle roku 1988 se trochu nepochopitelně v oné měsíční tabulce deseti hodnotitelů objevilo mj. eponymní album CHER(5,22/7). Krom recenzí alb z tabulky každé číslo obsahovalo navíc ještě několikero recenzí LP + EP v tabulce absentujících zcela, kdy předmětné dílko obdrželo toliko solitérní známku autorovu, což sám dobře víš. Zrovna tebou zmiňovaným BLOOD FEAST nadělil v tomtéž čísle Oliver Klemm za EP Face Fate ubohých 2/7. Album dnes recenzované pak v srpnovém čísle téhož roku obdrželo neadekvátních 3,2/7(mj. South of Heaven 5,4/7). Mimochodem vítězným albem onohož měsíce Long Cold Winter, což jistě vedeš v patrnosti a proti onomu faktu nevznášíš sebemenších námitek.:-)

Jo, a vobnovil bych povinný přehrávky.:-)

 

Stray
19.05.2022 14:39

Já jsem paradoxně všechny soft styly od glamu přes AOR po pompézní rock poslouchal v postupujících devadesátých letech, čím víc nám cpali nemelodický sračky jako např. HELMET, tím víc jsem bádal v ranku melody rocku 70-80´s a získal v něm fakt docela slušnej přehled. od roku 2004 už mě zas asi víc baví tvrdoňský věci, i když ne úplnej prasopal...rád sevracím k old school thrashi a speedu. Jo měsíčně mohlo v osmdesátkách vycházet asi 20-30 desek celosvětově, jo je to neuvěřitelný, ale zas jsi měl zaručenou kvalitu, firmy si muzikanty a kapely pečlivě vybíraly, síto mělo své opodstatnění, dnes si může kdejakej debil nahrát prakticky co chce.:-)



 

spajk
19.05.2022 12:12

Měl jsem od spolužáka nahranou kazetu Razor/Blood Feast. Nevim, co to bylo za desky, ale psal se rok 89, takže u Razor by mohlo jít o jednu se zde uvedených. Byl z podstatně tvrdšiho těsta a jemu to vozil o rok, dva starší soused z učňáku v Táboře. Měl jsem toho tehdy od něj spousty, ale nikdy mi to moc nebralo a doma hraly 24/7 americký AORy a nakonec jsem přilíhnul většinově k nim. Ale moc nechybělo a mohl jsem být takový metalista jako vy :-)
To jen tak pro pobavení.
Spíš je zajímavé sledovat, jak naše generace plus ti starší se dostávali za totáče k muzice a jak už se tady kolikrát ukázalo, co jelo v Plzni, jelo i u nás. V těch kanálech proudily defakto totozné kapely. Srdce toho všeho byla určitě Praha, odsud se to roztékalo do všech koutů republiky. Ale z okolnich státu NSR, Polsko a Maďarsko toho taky hodně šlo sehnat. Prim pravděpodobně určoval MH a čím níž na žebříčku to tam bylo, tim vic to na Letné stálo (zdravime Wehrmacht či Assassin).
Jen nemám jasno a s přihlédnutím k dnešním zvyklostem a vycházejíc z recenzí v MH. To fakt vycházelo treba jen 20-30 hardnheavy desek měsíčně?